Válečné lodě

ADMIRÁL JAMAMOTÓ

- práce, boj a smrt

Na jaře r. 1943, po porážkách u Midway a Guadalcanalu, rozhodl velitel Spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamotó o nové velké operaci, s krycím názvem "Akce I". Silnými leteckými útoky proti spojeneckému loďstvu, leteckým a námořním základnám v Šalamounové souostroví a Papuánském poloostrově měly být při ní nepříteli způsobeny ztráty takového rozsahu, aby nedošlo k očekávané americké jarní ofenzívě do severní části Šalamounových ostrovů. Japonské velení chtělo tak získat čas potřebný k posílení obrany v klíčových pozicích na těchto ostrovech a na Nové Guineji.

Za hlavní cíl letadel startujících z rabaulských letišť byly po určitém váhání zvoleny spojenecké opěrné body na Papuánském poloostrově, i když si Jamamotó byl vědom, že vhodným cílem je i Guadalcanal s velkými zásobami pohonných hmot, munice a jiného válečného materiálu a velkým počtem transportních a vojenských lodí, neustále se pohybujfících ve vodách kolem ostrova. Proto nemínil tento ostrov ponechat stranou.

Předpokladem úspěchu bylo shromáždit dostatečný počet letounů - podařilo se jich soustředit více jak 300. Jamamotó se rozhodl na průběh operace osobně dohlédnout, proto v doprovodu náčelníka svého štábu viceadmirála Matome Ugakího a dalších důstojníků přiletěl 3. dubna 1943 do Rabaulu. Operace měla být zahájena následující den, ale pro špatnou viditelnost a déšť k první akci došlo až 7.dubna.

Po zprávách leteckého průzkumu o soustředění velkého počtu dopravních a válečných lodí v guadalcanalských vodách vydal velitel ll. letecké flotily kontradmirál Takadži Džošima rozkaz vzlétnout pilotům 110 stíhaček Micubiši A6M Zéké a 67 střemhlavých bombardérů Ajči D3A Val na letištích na ostrovech Puka a Bougainville. Při letu k cíli se formace rozdělila na několik menších skupin, které napadly letiště na ostrovech Russel, americké pozice na Tulagi a konvoj plující východně od Guadalcanalu. Proti útočícím japonským letounům vzlétlo 76 stíhaček z Hendersonova letiště na Guadalcanalu. Nejvýše operovaly Lightningy P-38, níže Aircobry P-39 D a Corsairy F4U s Wildcaty F4F. Výsledkem úporných vzdušných soubojů bylo sestřelení 27 Zéké a 12 letounů Val, za což Američané zaplatili ztrátou 7 stíhaček, potopením torpédoborce, korvety a tankeru.

Nálety pokračovaly 11. dubna, kdy Jamamotó přesunul hlavní těžiště operace proti základnám na Nové Guineji. Jako cíl určil lodě v zátoce Oro. 22 střemhlavých bombardérů chráněných 72 stíhačkami Zéké potopilo a poškodilo po jedné lodi, při ztrátě 6 vlastních letadel.

Následující den se stal objektem útoku 200 letadel přístav Port Moresby a okolní letiště. Výsledkem bylo jen poškození několika malých lodí a menšího počtu letadel na letištích. Sestřeleno bylo 5 japonských letounů a 2 americké.

14. dubna následoval poslední úder v rámci "akce I" - 188 letadel vzlétlo proti lodím v zátoce Milne. Jelikož většina spojeneckých lodí už opustila pobřežní vody, výsledek útoku byl žalostný: potopena byla jediná loď, sestřeleny 3 stíhačky, za cenu ztráty 7 vlastních letounů. Hlášení japonských pilotů o ztrátách nepřítele byla ovšem značně nadsazená, takže Jamamotó a jeho štáb neznali skutečné ztráty Američanů. V bojích se negativně projevila i skutečnost, že mladí, narychlo vycvičení letci nebyli s to nahradit zkušené muže, kteří zahynuli v předcházejících bojích.

Za svého pobytu v Rabaulu Jamamotó několikrát navštívil raněné vojáky v nemocnicích, osobně byl přítomen každému startu větší skupiny letadel. Svůj pobyt v této oblasti před návratem na hlavní základnu Spojeného loďstva v Truku se rozhodl zakončit inspekční cestou na některé báze v severní části Šalamounových ostrovů. O chystané návštěvě admirála byly příslušné základny informovány radiogramem odvysílaným 13. dubna, na příkaz viceadmirála Tomošige Samedžimy, donedávna císařova námořního pobočníka.

Tuto zprávu však zachytily americké odposlouchávací stanice Waihawa na havajském Oahu a Dutch Harbor na Aleutách, a stalo se to, s čím nikdo z japonského velení nepočítal - Američané zachycený radiogram rozšifrovali, neboť znali japonský kód. Podle názoru japonských odborníků, mezi než patřil i šéf telegrafní sekce Kazuki Kamendžama, rozluštit japonský kód nešlo, přesněji "něco takového nebylo v lidských silách". Opak byl pravdou.

Už v r. 1940 skupina amerických kryptoanalytiků pod vedením plukovníka Williama F. Friedmana po několika měsících mravenčí práce, za pomoci prvních, ještě primitivních počítačů odhalila systém japonských šifrovacích strojů (tzv. 97-šiki-O-bun In-ji-ki, neboli pismenový stroj 97), vycházejících z principu německého supertajného rotačního šifrovacího stroje Enigma, který Japonci přizpůsobili svým potřebám. V létě r. 1941 v USA sestrojili v podstatě kopie těchto strojů, které nazvali Magic, a tak prakticky od září r. 1941 byli Američané schopni číst japonské diplomatické depeše vysílané v tzv. purpurovém kódu… Na podzim r. 1941 byl rozluštěn i japonský námořní kód JN-25, změněný krátce před napadením Pearl Harboru. Po několika týdnech však ani nový kód nebyl pro Američany problémem… V dubnu r. 1942 dosáhla prvních úspěchů i skupina vedená fregatním kapitánem Josephem J. Rocheforem, která se od počátku r. 1941 zaměřila na kód užívaný japonskými vlajkovými důstojníky.

Americká armáda a námořnictvo měly několik odposlechových stanic, kde se japonské rádiové zprávy nahrávaly. Analyzovat získané zprávy, dát je do správných souvislostí, určit stupeň důležitosti a podobně, to byla vyčerpávající a náročná práce pro analytiky ovládající dokonale "řemeslo", s perfektní znalostí jazyka nepřítele a s nezbytnou dávkou trpělivosti a schopností soustředit se na daný úkol. Odborníků splňujících tyto nezbytné podmínky nebylo mnoho, navíc to museli být lidé naprosto spolehliví. Proto největším problémem bylo zvládat obrovské množství zpráv, denně tisíce, omezeným počtem lidí. Fakt, že Američané rozluštili japonský kód, byl jedním z nejvíce střežených amerických tajemství II. světové války. Okruh osob, které pravidelně dostávaly rozšifrované depeše, byl silně omezen - přístup k nim měla pouze asi desítka osob: prezident, ministři války a námořnictva, náčelníci štábů a několik vysokých důstojníků. Ve svých důsledcích toto utajení mělo za následek, že těchto zpráv bylo využito mnohem méně, než bylo žádoucí, ba dokonce je označováno za jednu z hlavních příčin pohromy v Pearl Harboru v prosinci r. 1941.

Rozšifrovaný zachycený radiogram, obsahující podrobnosti o Jamamotóově cestě, předložil druhý den ráno zpravodajský důstojník kapitán Edward Layton admitálovi Chesteru W. Nimitzovi, vrchními veliteli všech amerických sil v tichooceánské oblasti. Z textu bylo patrné, že "18. dubna velitel Spojeného loďstva provede inspekci základen Hallale, Buin a Shortland. Průběh cesty bude následující: v 6 hod. opustí Kahili a okamžitě odpluje na palubě stíhače ponorek k ostrovu Shortland, kam dorazí v 8.40 hod. Ve 14.00 hod. opustí Kahili a v 15.40 hod. se vrátí do Rabaulu. V případě špatného počasí může být návštěva zpožděna o jeden den". (Pozn. Aut.: V depeši je uveden japonský čas, podle amerického bylo o dvě hodiny více. Název Kahili užívali Japonci pro Buin.)

Nimitz neprodleně informoval své nadřízené ve Washingtonu, aby dostal jejich souhlas s akcí proti Jamamotóvi. Podobný "lov" na tak "vysokou zvěř” neměl v dosavadní moderní historii vojenských operací obdobu, neni proto divu, že Nimitz chtěl mít požehnání z nejvyšších míst.

Ve Washingtonu byla okamžitě zvažována otázka, jakým přínosem pro Spojence bude likvidace Jamamota, zda má nepřítel schopnějšího velitele, který by mohl nahradit nenáviděného strůjce katastrofy v Pearl Harboru. Ministr námořnictví Frank Knox si nechal předložit tři posudky: od právníka (o legálnosti tohoto kroku), od duchovního (zda je to v souladu s křesťanskou morálkou) a od leteckého generála Arnolda (zda je akce technicky proveditelná). Všechny posudky byly pozitivní. Přísně tajný telegram přikazující "bezpodmínečně naIézt a sestřelit Jamamotóa" byl s podpisem Knoxe z Washingtonu odeslán odpoledne 17. dubna. Vypracováním plánu akce nazvané "Vengeance" (= Pomsta) byl Nimitzem pověřen admiral Halsey.

K provedení byla určena 339. stíhací peruť vyzbrojená dvoumotorovými stíhačkami P-38 Lightning, mající základnu na Hendersonově letišti na Guadalcanalu. Velitel perutě major John W. Mitchell k akci vyčlenil 18 letounů. Šest z nich pod velením kapitána Thomase G. Lamphiera mělo napadnout 2 bombardovací letouny, ve kterých letěl Jamamotó a jeho doprovod, zbývajících 12 mělo útočícím letounům poskytnout ochranu před japonskými stíhači. Dále bylo rozhodnuto uskutečnit přepad nedaleko letiště Kahili v jižní části ostrova Bougainville, a to proto, že to bylo jediné z mist uváděných v rozvrhu Jamamotóvy cesty, které leželo v dosahu amerických letadel, a to ještě tehdy, použijí-li přídavné nádrže. Ty však na Guadalcanalu nebyly k dispozici, proto jich 36 muselo být neprodlené dopraveno 4 těžkými bombardéry z Nové Guineje… Okamžitě po přistání bombardérů byly nádrže namontovány na připravené Lightningy a natankovány.

Schopnosti a bojové zkušenosti velitele peruté majora Mitchella měly být zárukou, že se zdaří setkání na vzdálenost stovek kilometrů na minutu přesně. Kalkulovalo se s příslovečnou precizností admirála Jamamotóa a jeho doprovodu, a i s trochou štěstí. Mitchell se svými podřízenými došel k závěru, že nejvhodnější bude japonské letouny napadnout 30 mil východně od letiště v Kahili, což vyžadovalo objevit se zde v 9 hod. 35 minut. Zvažovala se také otázka taktiky. Mitchell i další piloti se shodli, že japonské letouny nepoletí výše jak 3.000 metrů, protože jinak by nezbývalo než použít kyslíkové dýchací přístroje, což je nepříjemné a u velitele v tak vysoké hodnosti a funkci málo pravděpodobné. Určili proto pro 12 letounů výšku letu 6.000 metrů, P-38 určené k napadení bombardérů, měly letět ve výšce 3.300 metrů. Při letu k plánovanému místu střetnutí letouny musely překonat vzdálenost 700 kilometrů a jejich trasa vedla podél západního pobřeží Šalomounových ostrovů a potom se stočila širokým obloukem nad oceán, aby japonští pozorovatelé nepojali podezření o skutečném cíli letu.

18. dubna 1943 v 8 hod. místního času odstartovaly z letiště Vunaka-nau u Rabaulu 2 upravené bombardéry Micubiši G4M, ve spojeneckém kódu označované Betty, patřící 705. leteckému sboru. V prvém z nich, s číslem 323 na kormidle, seděl v zelené uniformě, kterou si oblékl na radu svých pobočníků místo bílé, velitel Spojeného loďstva admirál Jamamotó. S ním letěli mj. jeho pobočník kapitán Išizaki, hlavní lékař loďstva kontradmirál Takata a důstojník námořního letectva fregatní kapitán Tobana. Ve druhém letounu, s číslem 326, byli náčelník Jamomotóova štábu viceadmirál Ugaki, intendanční důstojník loďstva kontradmirál Kitamura, spojovací důstojník fregatní kapitán Muroi a další dva důstojníci. Oba letouny, opatřené zelenobilým maskovacím nátěrem pro let nad džunglí, měly odmontovanou část výzbroje, aby mohla být větší zásoba paliva. Jejich piloti patřili k nejzkušenějším letcům.

Hned po startu se k bombardérům připojilo šest stíhaček Zéké jako doprovod - po dvou na každé straně bombardérů, zbylé dvě, letící výše, formaci uzavíraly.

Jamamotó se rozhodl letěl i přesto, že byl důrazně varován a zrazován od cesty jak jedním ze svých nejlepších přátel, kontradmirálem Takadži Džošimou, který do Rabaulu přiletěl 17. dubna, tak i generálporučíkem Imamurou, se kterým téhož dne obědval. Generál dobře věděl, co říká, vždyť měl sám nepříjemné zkušenosti s americkými letci – totiž 10. února u Bougainville jen o vlásek unikl smrti, když americké stíhačky napadly jeho letoun, a jen rychlá reakce pilota, který stroj skryl v mracích, zachránila generálovi život... Jamamotó všechna varováni odmítl. (Po válce se v pracích některých historiků objevily spekulace, že Jamotó, vědom si, že Japonsko nemá šanci v této válce zvítězit, šel úmyslně smrti vstříc, aby zahynul na vrcholu své kariéry a nebyl svědkem japonské porážky.)

Proti japonským letounům startovalo v 7.20 hod. 18 přetížených letounů P-38 Lightning. Jeden stroj havaroval při startu, další pro potíže s motorem se krátce po startu vrátil, takže podél pobřeží Nové Guineje zamířilo na severozápad pouze 16 letounů. Tím se skupina určená k útoku na bombardéry zmenšila ze 6 na 4 letouny.

V 9.34 hod. v určené oblasti spatřili američtí piloti 2 japonské bombardéry, vylétávající z mraků, v doprovodu 6 stíhaček. 4 určené letouny, pilotované kapitánem Thomasem Lanphierem a poručíky Rexem Barberem, Besbym Holmesem a Raymondem Hinesem, odhodily přídavné nádrže a okamžitě se vrhly na Japonce. Ostatní P-38 se měly postarat o krytí útočníků.

Japonci spatřili americké letouny až teprve na vzdálenost 1.600 metrů. Bombardéry začaly prudce klesat - vyrovnaly let až teprve několik málo desítek metrů nad džunglí. Kapitán Lanphier proletěl se svým Lightningem mezi třemi Zéké a poté, co zachytil do zaměřovače levý bombardér, stiskl spoušť.

Dávky ze 4 velkorážních kulometů zasáhly pravý motor, který explodoval, a krátce na to začal letoun hořet i na křídle. Po další dávce bombardér ztratil výšku, levým křídlem zachytil za koruny stromů, převrátil se a spadl do džungle, kde se trup letounu rozlomil. Jeho přední část shořela, zadní polovina doznala pouze nevelkého poškození. V tomto letounu byl Jamamotó.

O druhý bombardér, ve kterém letěl viceadmirál Ugaki, se postaral po-ručík Rex T. Barber. Poté, co dostihl nepřátelský letoun a zahájil palbu, rozstřílel Betty výškové kormidlo. Pilot Hajaši "dotáhl" poškozený letoun nad korunami stromů k pobřeží, kde se zřítil do moře. Část cestujících i posádky tohoto letounu však měla větší štěstí, než Jamamotó - i když s těžkými zraněními, útok přežili. Před utopením je vzápětí zachránily japonské hlídkové čluny. Takto o události později psal viceadmirál Ugaki:

"Když jsme skončili střemhlavý let a vyrovnali nad džunglí, viděl jsem, jak naše doprovodné stíhačky přijaly boj s útočícími stroji nepřítele, snadno poznatelnými Lightningy. Nepřítel, převyšující nás počtem, se probil přes Zera, a dva Lightningy se vrhly na nás. Můj bombardér ostře odbočil, odděluje se od druhého. Na chvíli jsem jej ztratil z očí, potom jsem zděšen viděl, jak pomalu letí nad džunglí a jasně pomerančové plameny mu zachvacují křídla i trup. Projel mnou náhlý strach o život admirála. Chtěl jsem zavolat kapitána Muroie, který stál hned za mnou, ale nebyl jsem schopen promluvit slovo. Chytil jsem ho za rameno, přitáhl k okénku a ukázal hořící letoun admirála. Byl mi dopřán ještě poslední pohled, poslední rozloučení s mým milovaným velitelem, a letoun padal do výkrutu. Šňůry střel létaly prostorem kolem křídel, pilot se snažil prudkými manévry zbavit se pronásledujícího nás útočníka... Po dalším obratu, který vynesl stroj nad moře, přelétl jsem pohledem džungli. Letoun Jamamotóa zmizel a z houštin se valila klubka černého dýmu... Jeden po druhém umlkaly naše kulomety. Část posádky už nežila. Kapitán Muroi ležel přes sedačku a stolek, jeho hlava se kolébala mrtvě v rytmu otřesů letounu. Následující střely z kanónů roztrhly pravé křidlo. Pilot tlačil řídící páku dopředu. Zbývala jediná naděje - přistáni na vodě... S pronikavým hlukem udeřili jsme o hladinu, viděl jsem, jak se trhá levé křidlo, stroj se převrátil na hřbet, náhle se udělala tma a slyšel jsem údery slané vody, deroucí se dovnitř… Bombardér byl blízko břehu. Piloti Hajaši i Ugaki vypadli pravděpodobně z jeho vnitřku a po krátkém šoku začali plavat ke břehu.”

Američané kromě bombardérů sestřelili ještě tři Zéké, ale nebylo pro ně lehké odpoutat se z boje. Při honbě za bombardéry sestoupily Lightningy na výšku pouhých několik desítek metrů a zde měly převahu obratnější Zéké. Na základnu se v 11.40 hod. vrátilo jen 15 strojů. Letoun poručíka Hinese se po zásahu levého motoru zřítil do moře, další dva doletěly pouze na jeden motor.

O splnění úkolu byl hlášením „škodná odstřelena" informován admirál Halsey. Komentoval to svérázně: „Nač je to dobré? Doufal jsem, že toho darebáka povedu v řetězech po Pennsylvania Avenue”.

Všichni účastníci akce byli zavázáni přísnou mlčenlivostí. Čtyři z pilotů obdrželi vyznamenání Naval Cross, ostatní Navy Air Medal.

Informace o operaci, ve které bylo sestřeleno letadlo admirála Jamamotóa, zveřejnil americký tisk až po skončení války, podrobnosti až po dalších třech letech. Americké veleni mělo obavy, aby sestřelení Jamamotóova letadla nepřivedlo Japonce na myšlenku, že protivník zná jejich kód. Proto ještě řadu dnů se nad jižní částí Bougainville objevovaly stíhačky P-38, aby protivníka utvrdily v přesvědčení, že sestřel byl dílem náhody. Ve svých bezpečnostních opatřeních šli Američané dokonce tak daleko, že všechny piloty, kteří se účastnily lovu “škodné”, odveleli do Spojených států, aby při případném sestřelení nepadli do japonského zajetí.

Zpráva o zničení letadla s admirálem Jamamotóem byla pro Japonce šokující. Stále si nepřipouštěli, že admirál sestřelení nepřežil, a chtěli mít jistotu. K místu katastrofy neprodleně odletěl kapitán Jasudai Watanabe z admirálova štábu, který původně měl být na palubě jednoho ze sestřelených bombardérů. Delší dobu přelétával nad místem, kde z trosek letounu ještě stoupal dým, ale nezpozoroval tam žádné známky života.

K místu katastrofy se na lodi vydala pátrací skupina stovky námořníků, které však poté, co vstoupila do džungle, těžký terén velice ztěžoval postup. Stanoveného cíle skupina nedosáhla, a dostala rozkaz vrátit se zpět, protože k troskám letounu už zatím dorazila japonská hlídka vedená domorodci.

Na místě Japonci nalezli několik desítek metrů od trosek letounu sedačku s téměř nepoškozeným tělem admirála, která se utrhla a dostala až tam patrně v důsledku nárazu letounu na zem. Z dalších cestujících a členů posádky bylo možno identifikovat pouze tělo kontradmirála Takaty, ostatní změnil oheň k nepoznání…

Najatí domorodci přepravili na bambusových nosítkách ostatky jedenácti mužů k pobřeží, odkud byly lodí přepraveny do Huinu. Zde lékaři po ohledání zjistili, že admirál, zasažen střelami do hlavy a ramene, musel být mrtev ještě před pádem letounu.

Fregatní kapitán Watanabe dohlédl na slavnostní spálení admirálových ostatků a jejich uložení do urny, která byla nejprve dopravena na Truk, hlavní základnu Spojeného loďstva, a poté do Tokia.

Před japonskou veřejností úřady zprávu o Jamamotóově smrti zatajovaly 34 dny. Teprve když obří bitevní loď Musaši spustila kotvy v jokohamském přístavu, tokijský rozhlas oznámil, že admirál Jamamotó “zahynul v bojovém letounu při utkání s nepřítelem smrtí statečných”. Po dva dny vzdávali námořní důstojníci na palubě bitevní lodi hold svému mrtvému veliteli.

Poté, co byla schránka s popelem mrtvého přepravena do Tokia, poklonila se památce admirála i celá japonská vláda a další význační činitelé. Popel zemřelého byl rozdělen mezi manželku, exkluzivní milenku admirála - gejšu Čijoko Kawai (= Chryzantémová cesta), třetí část byla určena pro státní pohřeb, poctu v Japonsku málo obvyklou. Za posledních více jak sedmdesát let se konalo pouze jedenáct státních pohřbů, většinou osob urozeného původu. Výjimku mezi vojenskými hodnostáři představoval legendární vítěz od Cušimy v rusko-japonské válce, admirál Tógó, kterému byl státní pohřeb vypraven v r. 1934.

Státní pohřeb Jamamotóa, při kterém císaře zastupoval správce tajné pečeti markýz Kidó, se konal 5. června 1945 za účasti půldruhého tisíce smutečních hostů. V ulicích Tokia smutečnímu průvodu, směřujícímu k parku Hibija, kde byl v nové svatyni popel uložen, přihlíželo na milión obyvatel.

Ze scény krvavého dramatu II. světové války tak zmizel jeden z hlavních aktérů tohoto krutého představení. Je pozoruhodné, že vysokého ocenění se Jamamotóovi dostalo nejen z japonské strany, ale i od protivníků. Vysoce postavení činitelé válečných námořnictev velmocí totiž uznávali admirála Jamamotóa mj. i proto, že dříve než většina ostatních odborníků předvídal směr, jímž se bude vyvíjet taktika a strategie války a jako málokdo správně předpověděl roli letectva v příští válce. Už před tím, než k válce došlo, řekl novinářovi K. Macumotovi: “Jsem přesvědčen, že příští námořní operace budou spočívat v dobývání ostrovů, budování letišť na nich, přemísťování letadel na tyto základny a za pomocí vzdušné síly získávání nadvlády v dalších oblastech oceánu.” Nuže tedy, to, co se dělo v l. 1941 - 1945 na tichooceánském válčišti, nemohl asi nikdo lépe předvídat!

Podle názoru mnohých byl tento jen 150 cm vysoký muž nejtalentovanějším z japonských admirálů a jeho popularita byla srovnatelná pouze s popularitou vítěze od Cušimy, admirála H. Tógóa. Podřízení u něho oceňovali rozsáhlé znalosti, organizační schopnosti, rychlost v rozhodování, schopnosti předvídat i odvahu… Diky tomu měl přirozenou autoritu, většina japonských námořních důstojníků se shodovala v názoru, že je nejlepším mužem ve funkci vrchního velitele, a právě od něho se očekávalo úspěšné velení námořním silám. Sympatie mu získávala i jeho starostlivost o podřízené, zároveň i to, že patřil mezi průkopníky námořního letectva. Důvěrou v něho nedokázaly otřást ani porážky u Midwaye a Guadalcanalu. Byl nejen dobrý voják, ale i společník a sportovec, díky čemuž byl velmi populární i ve Spojených státech, když tam působil jako námořní přidělenec.

Životopis admirála Jamamotóa je zajímavý: Narodil se 4. dubna 1894 v Magaoka na největším japonském ostrově Honšú, jako sedmé dítě v rodině vesnického učitele Takany. Po absolvování střední školy ve městě Nagaoka se přihlásil jako patnáctiletý do námořní akademie v Etadžimě, kde z 300 uchazečů přijímací zkoušky složil jako druhý nejlepší. Po čtyřech letech pobytu ve škole a třech na školní lodi absolvoval závěrečné zkoušky na výtečnou.

V hodnosti praporčíka se na palubě křižníku NISŠIN zúčastnil bitvy u Cušimy, kde loďstvo admirála Tógóa, hrdiny od Port Arturu, rozdrtilo ruskou II. Tichooceánskou eskadru admirála Z. P. Rožestvenského. V bitvě byl mladičký Takana zraněn a přišel o dva prsty na levé ruce… Po dvouměsíčním léčení nadále sloužil ve válečném loďstvu.

Ve věku třiceti let byl podle japonského zvyku adoptován prominentní rodinou z kraje, ze kterého pocházel. Hlavou této rodiny byl admirál G. Jamamotó, jeden z tvůrců moderního japonského válečného námořnictva, které na sebe významně upozornila právě v námořních bojích za rusko-japonské války v l. 1904 – 1905. Takana samozřejmě přijal jméno svého otčíma. O tři roky později se oženil.

Netrvalo dlouho a fregatní kapitán Isoroku Jamamotó byl vyslán na dvouletý studijní pobyt do USA na Harwardskou univerzitu. Tam se zabýval především otázkou těžby a zpracování ropy, jejíž význam pro moderní armádu a loďstvo neustále rostl… Spojené státy opustil v čase, kdy se 1. světová válka chýlila ke konci. Po návratu působil jistý čas ve funkci instruktora v námořní štábní koleji. V r. 1923 převzal na osmnáct měsíců funkci velitele nově budovaného, přísně utajovaného výcvikového střediska pro námořní piloty v Kasumigauře. Tam, 50 km severovýchodně od Tokia, na břehu Mlhavé laguny, cvičil příští velitele pilotů letounů japonských letadlových lodí. Sám se ve svých 40 letech také naučil létat, a to v době, kdy většina vyšších důstojníků se nechtěla do letadla ani posadit. Našel si í vlivného protektora - prince Kuni, otce císařovny, který byl už před 1. světovou válkou stoupencem budování císařského letectva...

V r. 1925 byl Jamamotó vyslán na japonské velvyslanectví do Washingtonu jako námořní přidělenec. V Japonsku byla už nějaký čas zavedena praxe, že nejnadanější námořní důstojníci byli vysláni jako námořní přidělenci do Washingtonu, zatímco nejlepší důstojníci pozemní armády jako vojenští přidělenci do Moskvy. Jamamotóovi se ve Washingtonu dostalo příležitosti důkladně se seznámit s americkým válečným námořnictvem a poznat mentalitu Američanů, a amerických námořních činitelů zvlášť. Stejně jako on, prošli funkcí v hlavním městě USA další námořní důstojníci, kteří později, během II. světové války, zastávali význačné pozice v japonském válečném loďstvu, jako např. admirál Osami Naganó, náčelník štábu válečného loďstva…

Dokonalá znalost angličtiny a amerických poměrů byly jedním z hlavních důvodů, proč byl kapitán Jamamotó jmenován členem japonské námořní delegace na konferenci o námořním zbrojení, kterou britská vláda v říjnu r. 1929 svolala do Londýna. Konference skončila pro Japonsko úspěchem. Dohodou uzavřenou v dubnu r. 1930 získalo Japonsko možnost vybudovat válečné loďstvo v rozsahu 70 % amerického… (Pozn. aut.: Londýnskou námořní konferencí v r. 1930 byl poměr tonáží válečných loďstev V. Británie, USA a Japonska stanoven v poměru 10 : 10 : 7.)

Po návratu do Japonska převzal Jamamotó v r. 1930 velení nad l. leteckou flotilou, a stejné jako u Mlhavé laguny, dbal i tentokrát na náročný výcvik pilotů. Když ti si stěžovali na příliš tvrdý výcvik, při kterém docházelo k častým haváriím, dostávalo se jim od Jamamotóa odpovědi: "Japonské loďstvo zůstává daleko za Západem... Máme málo času, abychom dosáhli jeho úrovně. A proto považuji smrt při výcviku rovnou smrti hrdiny v boji. Japonský duch se neleká smrti". Jeho tehdejší podřízení, postupující v dalších letech v hodnostech a na stále zodpovědnější funkce, stali se později nejoddanějšími stoupenci admirála a jeho záměrů.

Další funkce šéfa technické služby loďstva, už v hodnosti kontradmirála, poskytovala Jamamotóovi nebývalé možnosti působit na rozvoj námořního letectva - zbraně, která podle jeho názoru měla velkou budoucnost. Je jeho zásluhou, že se japonské podniky začaly zabývat vývojem a výrobou nových typů letadel, ba jedna z nejúspěšnějších stíhaček - Zero - vznikla na Jamamotův přímý podnět.

Když koncem r. 1934 vyvstala potřeba znovu řešit otázku námořního zbrojení, byl hlavním japonským vyjednavačem na druhé konferenci v Londýně určen Jamamotó. S pokyny schválenými 11. září 1934 císařem, odplul nyní už viceadmirál Jamamotó do Velké Británie. Sotva sestoupil v Southamptonu z paluby parníku Berengarie, na svolané tiskové konferenci perfektní angličtinou shromážděným novinářům oznámil, že "Japonsko se dále nemůže podřizovat poměrnému systému. Pro mou vládu neexistuje v tomto bodě žádná možnost kompromisu". Po celou dobu konference zastával Jamamotó tvrdé, neústupné stanovisko, odmítal obnovit smlouvu o námořním odzbrojení, jejíž platnost měla končit v r. 1936, odmítal i veškeré další návrhy nevýhodné pro Japonsko… Když se ukázalo, že dohoda není možná, opustila japonská delegace konferenci.

Po triumfálním návratu přijal Jamamotóa samotný císař, který mu osobně blahopřál, což byla nejvyšší pocta, jaké se mohlo admirálovi dostat. Před sebou měl další kariéru, a ještě v r. 1936 byl jmenován viceministrem námořnictva. V této funkci vystupoval jako rozhodný zastánce námořního letectva. Neúnavně obhajoval svůj názor, že příští válku v Tichomoří rozhodnou letadlové lodě. Narážel při tom na odpor konzervativně smýšlejících admirálů, hájících bitevní lodě. O nich ovšem Jamamotó prohlásil, že „tyto bitevní lodě se Japonsku hodí v moderní válce asi jako samurajské meče“. Aby oponenty přesvědčil o možnostech námořního letectva, nechal v r. 1939 bombardovat maketu americké letadlové lodi Saratoga ve skutečné velikosti. Zkouška plně dala za pravdu Jamamotóovi. Byl to on, kdo se podstatnou měrou zasloužil o postavení letadlových lodí SOrjÚ a Hirjú, zařazených do služby v r. 1938.

V roce následujícím bylo na admirálův nátlak rozhodnuto o přestavbě 3 doprovodných lodí pro ponorky na další letadlové lodě. Inicioval i stavbu letadlových lodí Šókaku a Zuikaku, které byly dokončeny v r. 1941. Výsledkem Jamamotóova úsilí byla skutečnost, že ve chvíli, kdy vypukla válka, mělo Japonsko 10 letadlových lodí! Prosadil i vývoj a výrobu letadel schopných provozu na těchto plavidlech. Vedle stíhaček Micubiši R6M Zéké (Zero) to byly střemhlavé bombardéry Ajči D3R Val a torpédové bombardéry Nakadžima H5N Kate, které umožnily Japoncům získat převahu ve vzduchu v pozdějším období války.

V době, kdy Jamamotó zastával funkci viceministra námořnictva, se naplno rozhořela čínsko-japonská válka a stoupenci japonské expanze ve vnitřní politice získávali stále významnější pozice. Docházelo i na sbližování s hitlerovským Německem, které usilovalo o uzavření vojenského paktu s Japonskem a Itálií. Mezi odpůrce tohoto paktu patřili i ministr námořnictva admirál Jónai a jeho náměstek, viceadmirál Jamamotó. Podle shodného názoru obou admirálů nemělo se Japonsko těsně vázat s Hitlerem a nechat se Německem zatáhnout do války podle jeho vůle v okamžiku pro Japonsko nevýhodném. Admirál Jónai poukazoval i na nepřipravenost japonského loďstva. Program výstavby, tzv. program Marusan, přijatý v r. 1937, měl být dokončen v l. 1941 - 1942, podle toho, jak budou k dispozici potřebné suroviny a stroje. Oba admirálové rovněž důrazně varovali před válkou ze Spojenými státy. Jamamotó prohlásil, že "Japonsko nemůže doufat, že by ve válce s Velkou Británií a USA vyhrálo".

Tento postoj Jamamotóa vyvolával nevoli v radikálních kruzích, a objevily se dokonce signály, že na admirála bude spáchán atentát. Proto také měl ke své ochraně skupinu tajných policistů. Jeho nadřízený, ministr Jónai, aby dostal admirála z dosahu vrahů a námořnictvo neztratilo schopného velitele, viděl další řešení v tom, že Jamamotóa poslal na paluby válečných lodí. ..

Počátkem srpna r. 1939 byl Jamamotó povýšen do hodnosti admirála a jmenován velitelem Spojeného loďstva, což byly veškeré japonské námořní sily, s výjimkou těch, které podporovaly japonské jednotky v Číně. Krátce poté v Evropě vypukla válka...

Období let 1939 - 1940 bylo ve znamení stupňování japonských příprav na válku. V červenci r. 1940 byla sestavena nová vláda prince Konóe, v níž byli lidé zosobňující tvrdý kurs vedoucí k válce, především ministři Macuoka a generál Todžó. V tomtéž měsíci armáda už otevřené požadovala zahájení expanze do jižních oblastí Tichomoří, když postup japonských vojsk v Číně vázl. V létě byla obnovena německo-japonská jednání o vojenském spojenectví.

V řadách vysokých námořních důstojníků i po odchodu admirála Jónaie, který byl přinucen rezignovat, trval odpor ke smlouvě. Admirálové se obávali průběhu i výsledku války, kterou v případě podpisu smlouvy považovali za neodvratnou. Proti válce se stavěl i Jamamotó, který ze svých dvou pobytů v USA znal možnosti americké ekonomiky, ve srovnání s omezenými možnostmi své země. Svůj názor o japonských vyhlídkách neskrýval ani před premiérem princem Konóe: "Během šesti až dvanácti měsíců války se Spojenými státy budeme rychle postupovat, dosáhneme vítězství za vítězstvím. Ale potom, bude-li válka pokračovat, nevidím žádné vyhlídky na úspěch". Odpor admirála byl zlomen až po osobním zásahu císaře. I on, jak informoval 22. října 1940 svou vládu americký velvyslanec Grew, dostal na srozuměnou, že bude zavražděn, postaví-li se proti válce…

Dne 27. září 1940 byl pakt mezi Německem, Japonskem a Itálií uzavřen. Od té chvíle se silně začaly zhoršovat vztahy Japonska se Spojenými státy a Spojenci počali proti Japonsku uplatňovat stupňovaný ekonomický tlak. Vyvrcholil po vstupu japonských vojsk do Indočíny v červenci r. 1941, na který USA, Velká Británie a Holandsko odpověděly embargem na dovoz ropy do Japonska. Na příkaz presidenta Roosevelta došlo i ke zmraženi japonských aktiv v USA. Říše Vycházejícího slunce, plně závislá na dovozu ropy, tak byla zasažena na citlivém místě. Samotné válečné námořnictvo sice mělo rezervu 6,5 miliónů tun nafty, což při přísných úsporných opatřeních postačovalo na tři, maximálně čtyři roky, ale to bylo málo. Jelikož dohoda se Spojenými státy byla pro vládnoucí garnituru nepřijatelná, byla válka jediným možným řešením, jak se dostat k bohatým ropným oblastem v jižním Pacifiku.

K probíhajícím diskusím o válce a míru se většina námořních důstojníků stavěla pasivně, rozhodnutí přenechávali politikům na nejvyšších místech. Své zklamáni nad postojem námořního velení netajil ani premiér Konóe, který v říjnu r. 1941 rezignoval na svou funkci. Ve svých pamětech k tomu uvedl: „Admirálové nechtěli veřejně říci, že nechtějí válku. Admirálové chtěli potvrdit, že rozhodnutí nechávají na premiérovi ...“

Ale i uvnitř válečného námořnictva byly osoby, které požadovaly, aby se Japonsko chopilo zbraní, než bude spojeneckými sankcemi zardoušeno. Na zasedání vlády s náčelníky štábů prohlásil admirál Naganó 23. října 1941: „Námořnictvo spotřebuje 400 tun paliva za hodinu. Situace je naléhavá. Žádáme, aby bylo učiněno rozhodnutí pro tu či onu cestu“. Admirál požadoval vybrat jednu ze čtyř variant další japonské expanze, které měly štáby pozemních vojsk a válečného námořnictva připraveny od podzimu r. 1941. Situace pro to byla příznivá, nejmilitantnější složky japonské společnosti získaly vrch. Pouhý týden předtím vystřídal ve funkci předsedy vlády prince Konóe válkychtivý generál Todžó. Události dostávaly rychlý spád.

10.listopadu 1941 podepsali admirál Jamamotó a polní maršál Terauči dohodu mezi válečným loďstvem a pozemní armádou, vymezující úkoly obou složek ozbrojených sil v příští válce:

1) současné vylodění vojsk na Luzonu, Guamu, Malajském poloostrově, v Hongkongu a britském severním Borneu,

2) útok na základnu amerického tichooceánského loďstva v Pearl Harboru palubními letouny letadlových lodí,

3) počáteční úspěchy rozvinout k rychlému obsazení Manily, Mindanaa, ostrova Wake, Bismarckových ostrovů, Thajska a Singapuru,

4) obsadit Nizozemskou Východní Indii a pokračovat ve válce v Číně.

Rozhodnuto bylo už i o přibližném termínu útoku na Pearl Harbor.

V Japonsku bylo zvykem, že po diskusích a sporech padlo rozhodnutí, které potom podporují všichni, bez ohledu na stanovisko, jaké předtím zastávali. Když se misky vah přiklonily na stranu válečného programu, také Jamamotó, předtím se stavějící proti válce, svoji energii, schopnosti a zkušenosti zcela věnoval přípravě válečného loďstva na válku a vypracováni válečného plánu. Plně si uvědomoval, že právě na válečném loďstvu bude ležet hlavní tíha nadcházejících bojů v Pacifiku. Proto byl Jamamotó rozhodnut jedním drtivým úderem zničit co nejvíce lodí tichooceánského loďstva USA, které mohlo být hlavní překážkou japonského pronikání do jižní Oceánie. Tento úkol hodlal svěřit letectvu letadlových lodí.

Plánem nenadálého útoku na Pearl Harbor na největším havajském ostrově Oahu, hlavní základnu amerického tichooceánského loďstva, se Jamamotó zabýval údajně od počátku r. 1941. Předtím, v květnu r. 1939, při velkém námořním cvičení, studoval výsledky útoků torpédových letounů proti válečným lodím, které by podle hodnocení rozhodčích cvičení utrpěly těžké ztráty. Dalším impulsem pro něho byly zprávy o úspěšném útoku britských torpédových letadel, startujících ze dvou letadlových lodi ve Středomoří, proti italským válečným plavidlům kotvícím v přístavu Taranto. Při tomto náletu, který se uskutečnil v noci z 11. na 12.listopadu 1940, byly Italům – jak už ze stránek ARSENALU víme - potopeny nebo těžce poškozeny 3 ze 6 bitevních lodí, 2 křižníky, 2 další lodě byly poškozeny. O tomto útoku si Jamamotó nechal předložit zprávy vojenských přidělenců v Římě a Londýně, i další dostupné informace, které pak pečlivé prostudoval. Potvrdily admirálův názor, že úspěch torpédových leteckých útoků může být ještě mnohem větší, dojde-li k neočekávanému útoku proti kotvícím lodím. Svůj plán nechal posoudit uznávanému leteckému odborníkovi, fregatnímu kapitánovi Minoru Gendovi. Ten stanovil pro úspěšnou realizaci tyto tři nezbytné předpoklady:

1) do akce vejde všech 6 velkých japonských letadlových lodí,

2) operace se zúčastni jen nejschopnnější velitelé a piloti,

3) operace bude přísně utajována, aby se využil moment překvapení.

Se svým plánem však Jamamotó narazil na ostrý nesouhlas náčelníka námořního generálního štábu admirála Osami Nagana, kterého s ním seznámil v srpnu r. 1941. Výhrady Nagana a důstojníků jeho štábu se nesly hlavně v tom směru, že prakticky všechny letadlové lodě byly v jednom čase k dispozici pro útok na Pearl Harbor, a tak byl ohrožen úspěch operace na jižních mořích. Dále Naganovi muži poukazovali, že nepodaří-li se nepřítele překvapit, může to mít pro japonské loďstvo katastrofální důsledky. To byl i hlavní argument viceadmirála Čuiči Naguma, velitele úderného svazu letadlových lodí, které měly útok proti Pearl Harboru provést. Proti Jamamotóovu plánu postavil Naganův štáb vlastní plán, podle kterého rozhodující síly loďstva a letectva, zejména letadlových lodí, se měly přímým úderem na jih zmocnit naftových oblastí hned na počátku války, a to dříve, než americké loďstvo zasáhne. Pokud by zaútočilo, mělo být zničeno.

Jamamotóa podporoval velitel 2. divize letadlových lodí kontradmirál Tamon Jamagauči, který argumentoval tím, že tichooceánská flotila USA je hlavní sílou Spojenců v této oblasti a její zničení je nezbytným předpokladem pro exploataci dobytých jižních území. Avšak kromě Jamagaučiho a několika dalších důstojníků neměl Jamamotó jinou podporu. Přesto šel tvrdě za svým cílem, vědom si reálnosti svého plánu i svého výjimečného postavení ve válečném loďstvu.

13. září 1941 schválil štábní studii s podrobnostmi operace, a dále pokračoval v přípravách. Problémem zásadního významu bylo utajení chystané operace. Z jeho podnětu odborníci námořní šifrové služby také vypracovali nový, tzv.admirálský kód. Spor s námořním generálním štábem vyhrotil Jamamotó tím, že nabídl svoji demisi, nebude-li jeho plán přijat, a zároveň vyjádřil ochotu osobně převzít velení útočného svazu letadlových lodí, bude-li viceadmirál Nagumó mít stále výhrady. Pod touto hrozbou admirál Naganó ustoupil a 3.listopadu, pouhých 35 dnů před útokem, vyslovil svůj konečný souhlas.

5. listopadu vydal Jamamotó svůj přísně tajný operační rozkaz č. 1, obsahující též instrukci pro útok na Pearl Harbor. Za den útoku byl stanoven 7. prosinec 1941. Výsledek je znám: Američané ztratili 5 bitevních lodí, další 3 byly poškozeny, stejně jako 3 křižníky a další lodě. Na letištích bylo zničeno 188 letadel a poškozeno 161. Letadlové lodě unikly zkáze pouze proto, že se v době útoku nenacházely v přístavu.

Současně s napadením Pearl Harboru se dala do pohybu japonská vojska na Malajském poloostrově, Filipínách a dalších místech Oceánie. Během následujícího necelého půl roku se Japonci zmocnili obrovského území o rozloze 4.200.000 km² a stanuli před branami Indie a Austrálie. Na jaře r. 1942 japonské velení soustředilo svou pozornost na oblast Korálového moře, především na ostrov Tulagi a přístav Port Moresby na Nové Guineji, které se měly stát základnami pro zamýšlený útok proti Austrálii. Ve dnech 4. až 8. května 1942 se na Korálovém moři odehrála bitva, jejíž výsledek nebyl jednoznačný (obě strany ztratily, stejně jako měly poškozenou jednu letadlovou loď), ale Japonci neuskutečnili vyloďovací operaci v Port Moresby. Mimochodem, bitva na Korálovém moři vešla do historie válek jako první velký námořní boj, v němž nebyl vypálen jediný dělostřelecký granát proti lodím protivníka, a veškeré útoky vedlo letectvo.

Jamamotóovi nedopřávaly klidu americké letadlové lodě, které unikly zkáze v Pearl Harboru. Byl si vědom i toho, že je jen otázkou času, kdy Američané nahradí ztráty, které utrpěli v Pearl Harboru. Jeho snahou bylo dosáhnout nad americkým loďstvem rozhodujícího vítězství a tím si zajistit nadvládu nad Pacifikem.

To, spolu s obsazením strategicky důležitého ostrova Midway, nejdůležitější americké základny na západ od Pearl Harboru, bylo hlavním cílem nové, ofenzivní operace, kterou Jamamotó naplánoval po nerozhodné bitvě na Korálovém moři. Zároveň s tím mělo být obsazeno i několik ostrovů v západní části Aleut. Pro tuto operaci Jamamotó shromáždil impozantní, v historii válek dosud největší námořní údernou sílu, skládající se z 8 letadlových lodi, 11 bitevních lodí, 28 těžkých a lehkých křižníků, 55 torpédoborců a mnoha dalších lodí. Kromě toho bylo k dispozici více jak 400 palubních letounů a téměř 200 letounů startujících z pozemních základen.

K bitvě, která měla pro další vývoj války na Pacifiku klíčový význam, došlo ve dnech 3. až 7. června 1942. Početně silnější, dosud neporažené japonské loďstvo utrpělo zdrcující porážku. I když hlavní příčinou bylo, že Američané z rozšifrovaných radiogramů znali japonské záměry, řada taktických chyb japonských admirálů přispěla k americkému vítězství. Japonci ztratili 4 letadlové lodě, těžký křižník a ke třem stovkám letadel, Američané letadlovou loď', torpédoborec a půl druhé stovky letadel.

Nejcitelnější ranou pro Japonce byly ztráty letadlových lodí, které se staly hlavní kategorií plavidel, rozhodující o výsledku střetnutí, a proto zničení téměř poloviny z celkového počtu letadlových lodí další vývoj války v Tichomoří značně ovlivnilo. V bojích v nekonečných prostorách Tichého oceánu nemohl uspět ten, kdo nedisponoval silným letectvem v době, kdy tato zbraň definitivně nahradila v roli rozhodujícího činitele námořního válčení bitevní lodě. Ztráty vycvičených, zkušených leteckých posádek se projevily ve značném poklesu akceschopnosti japonského námořního letectva v dalším období. Porážka u Mídway přinutila Japonce zanechat dalších útočných operací.

Další pohromy se Japonci dočkali na Guadalcanalu. Krátce potom, co Američané zjistili, že tam Japonci ve spěchu budují letiště, ze kterého by mohli ovládat vzdušný prostor v jižním Pacifiku, vylodili na Guadalcanalu 7. srpna 1942 své jednotky. Půl roku trvající urputné boje byly završeny evakuací posledních japonských oddílů torpédoborci v noci ze 7. na 8. února 1943. V bojích, nemocemi a hladem v této kampani zahynulo 25.000 japonských vojáků. V šesti námořních bitvách ve vodách kolem Guadalcanalu byla zničena jedna japonská lehká letadlová loď, 2 bitevní lodě, 3 těžké a 1 lehký křižník, 11 torpédoborců a 6 ponorek. Nemalé byly rovněž ztráty Američanů: 2 letadlové lodě, 6 těžkých a 2 lehké křižníky a 14 torpédoborců.

Stalo se, čeho se Jamamotó obával. Přes počáteční úspěchy Japonsko rozhodného vítězství nedosáhlo, ba s přibývajícími měsíci začalo „ztrácet dech“. Stále citelněji se projevovala vyčerpanost materiálových i lidských zdrojů, při čemž konec války byl v nedohlednu. Japonsky průmysl nedovedl držet tempo s americkým, který chrlil tisíce letounů a desítky plavidel a jinou válečnou techniku v nebývalém množství měsíc co měsíc, nadto byly např. nové americké letouny rychlejší a dokonalejší, než zastarávající japonské typy. Podobně tomu bylo i s ostatní vojenskou technikou, a proti materiálové převaze protivníka fanatismus japonských vojáků nestačil. Co také nešlo nahradit, byly velké ztráty zkušených japonských letců a námořníků, kteří padli v dosavadních bojích. Vymstilo se zde zanedbání výcviku dostatečného počtu pilotů ještě před válkou, jak to navrhovali prozíravější japonští důstojníci. Nyní na důkladnější výcvik nebyl ani čas, ani dostatek pohonných hmot, ani letadel…

Mýtus o neporazitelnosti japonských vojsk se rozplynul. Nadšení nad úspěchy prvních válečných týdnů vystřídalo rozčarování, skepse dolehla i na admirála Jamamotóa. Svému příteli, admirálovi Micumi Šimizovi napsal: "Guadalcanal byl velmi zlou bitvou. Nevím, co dělat. Vůbec mě netěší stát před svými důstojníky a muži, kteří tvrdě bojovali, nebojíce se smrti... V této chvíli bych potřeboval radu někoho moudrého".

Vzápětí takovou radu Jamamotó už nepotřeboval. Několik dnů poté, co napsal tento dopis, skončil jeho život v troskách letounu v tropické džungli ostrova Bougainville.

Japonci sice ještě řadu měsíců zůstávali úporným, nesmlouvavým protivníkem bránícim fanaticky každou pozici, ale chvíle, kdy představitelé Japonska podepsali kapitulaci na palubě americké bitevní lodi Missouri, kotvící v tokijském zálivu, se nezadržitelné blížila.

Autor: Ing. Jiří Brož