• Lodě
• Události
• Slovník
• Názory
• O nás
• Kontakt
• PUBLIKACE

( R )

ZPĚT na rejstřík

NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE (1860 – 1945)

Tuto encyklopedii neustále rozšiřujeme a zpřesňujeme, proto vítáme Vaše návrhy případných úprav a doplnění. Máte-li zájem na dotváření NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE, napište prosím na: milan.jelinek@uhk.cz.

 

Radar (akronym od angl. Radio Detection and Rangig) = v námořním vojenství radiolokační zařízení (viz Radiolokátor) k lokalizaci námořních a nadhladinových objektů, pracující na známém principu vysílání elektromagnetických vln (délky řádově centimetrů a decimetrů), jejich odrazu od vzdáleného objektu a jejich příjmu a zpracování do vizuální podoby, k níž je přiřazena souřadnicová síť. Radar byl vyvíjen od třicátých let 20. století a zprvu se používal jen jako součást výbavy pozemních sledovacích stanic. Na lodích  se objevil už na začátku 2.světové války (Velká Británie), později jej nasadili i Němci. Zprvu šlo o velké zařízení, proto je mohly nést jen velké lodě, ale později – s modifikací účelovosti radaru – se vyráběly menší varianty, např. pro letouny spojenecké protiponorkové služby, jejichž nasazení od r. 1944 bylo jednou z příčin zásadní eliminace činnosti německých U-bootů.    

Radiogonimetrie = způsob rádiové navigace prostřednictvím radiokompasu, což je zařízení sestávající z rádiového přijímače a směrového anténního přijímacího systému, jehož směrová charakteristika se automaticky natáčí do směru, při kterém se přijímá vysokofrekvenční signál od zaměřovaného rádiového vysílače.

Radilokátor (angl. radar, v námořní vojenství sea recognition device, původ slova radiolokátor je v latinských slovech radius = paprsek a locator = zaměření) = v námořním vojenství palubní přístroj k určení polohy hladinového nebo vzdušného tělesa (později k navigaci, navádění letadel a řízených střel, jako protisrážkové zařízení a k jiným účelům). Pracoval na principu vysílání kvanta elektromagnetických (rádiových) vln a.přijímání určitého kvanta těchto vln odraženého od objektu (viz Radar), jejich zesilování a zpracování do vizuální podoby na obrazovce. Skládá se tedy z vysílače, přijímače, anténního systému, radiolokačního indikátoru, což je obrazovka s příslušenstvím a synchronizátoru. Úhlové souřadnice zachyceného objektu se zjišťují snímáním prostoru svazkem elektromagnetických vln, přičemž úhlovým čidlem je anténní soustava radiolokátoru. Rychlost cílů se zjišťuje z časové změny jejich souřadnic nebo vyhodnocování Dopplerova kmitočtu. V námořním vojenství se používaly zejména impulzní radiolokátory, které vysílaly svazky vln přerušovaně. – Radiolokátory jsou buď aktivní (cíl samy ozařují, ale jen z jednoho místa), poloaktivní (ozařování a příjem se provádí z různých míst), pasivní (pouze přijímají vlny vyzářené samotným cílem) a sekundární (pracují vesměs jako identifikační polohová zařízení). Délka vln činila 8 – 3.000 mm při frekvenci 280.000 – 1.000 Mhz, dosah se různí. Anténa se otáčela až 30krát/min.  

Radiotelegrafie bezdrátová (angl. wireless) = v námořním způsob předávání pouze informací převedených na soustavu impulsů prostřednictvím radiotelegrafu uzpůsobeného pro předávání impulsů vzduchem. Radiotelegraf tvoří vysílač, přijímač, anténní systém společný nebo dělený (vysílací-přijímací), zdrojová část a příslušenství. Bezdrátové telegrafní stanice se na válečných lodích začaly objevovat na začátku 20.století (systémy Marconi, Popov, později Arco-Slaby…). Množiny impulsů ale byly už od padesátých let 18.století, v souvislosti se zavedením drátové telegrafie, systemizovány do mezinárodně platných soustav znaků, z nichž nejpoužívanější byla Morseova abeceda. 

Radiostanice na lodi (pro bezdrátové vysílání, angl. wireless) = zřízení umožňující vysílání a příjem (i mluvených) informací pomocí rádiových vln. Tvoří je vysílač, přijímač, anténní systém společný nebo dělený (vysílací-přijímací), zdrojová část a příslušenství.

Ráhno (angl. yard) = dřevěné nebo kovové břevno kruhovitého průřezu k uchycování horního lemu lodních plachet. Ráhna jsou buď (A) příčná, tedy taková, na které se zavěšují čtvercové nebo obdélníkové plachty a které se připevňují na stožár tak, že v základní poloze směřují napříč přes lodní trup, nebo (B) podélná - vratiráhna (gaffs) případně vratipně (booms). Ráhna se dala spouštět/vytahovat a otáčet, byla opatřena lany (šlápnice) pro obsluhující mužstvo a ovládala se spouštěmi a otěžemi (pro změnu výšky nastavení) a zvratičkami (pro změnu směru nastavení).     

Ráhnové rameno = ráhnový nástavec připevňovaný k příčnému, někdy i podélnému ráhnu, který lze podle potřeby přisunovat nebo odsunovat a který nesl přídavnou plachtu závětrovku (stunsail). Tato zvětšovala účinnou plochu plachtoví.

Raketa = ve vojenství reaktivní střela opatřená výbušnou hlavicí. První rakety jsou známé ze staré Číny, do Evropy se dostaly na konci 18. století – hlavní podíl na jejich vývoji ti měl Brit W. Congreve (viz naše práce „Zrození obrněnce“), který je zkoušel nasadit i k boji na moři (ostřelování Kodaně aj.). Byly to neřízené střely s malou přesností dopadu a v námořním vojenství se neuplatnily – v šedesátých letech 19. století už je nemělo ve výzbroji žádné válečné námořnictvo (v českých poměrech se jim tehdy říkalo „proskouny“ či „prskovky“). Na lodích se rakety objevily znovu až za 2.SV, výhradně jako prostředek k ostřelování pobřeží, a od té doby se výrazně zdokonalily (vznik řízených střel, rakety k různým účelům – strategické, taktické, speciální…) a s nimi vznikly i nové kategorie bojových plavidel (raketové čluny, raketové křižníky…). 

Raketnice = hlavní část zařízení umožňujícího start řízené i neřízené rakety. V 19. století to byla lehká třínožka, za 2.SV a soudobě složité zařízení tvořené nosníkem, vedením rakety, raketnicovými čepy (spojeny s lafetou), zadržovacím mechanismem rakety případně rozrážečem tryskajících plynů. Vedení raketnice bylo trojího druhu: ploché (systém drážka-lišta), válcové (trubka nebo klec), nulové (raketa uchycena pouze na nosníku). Účelem raketnic bylo (je) vést raketu po odpálení, dokud nedosáhne požadované rychlosti a její počáteční pohyb usměrnit, případně jí udělit pomalou rotaci.

Raks = kloub připevněný k ohlávce ráhna a umožňující vertikální pohyb ráhna tak, aby nenaráželo na manipulační lanoví (spouště a zvratičky).       .

Rams, ram ships (angl.) = doslova „beraní lodě“, tedy takové, které byly uzpůsobeny k provedení finální fáze námořního útoku nárazem do nepřátelské lodi (odtud též občas zvány lodě nárazové). Aby byl tento útok efektivní, byly tyto lodě opatřeny na přídi pod vodní čárou železnou ostruhou – klounem (viz Kloun), který při nárazu útočící lodi pronikl do útrob atakované lodi a způsobil její zkázu. Rams byly teoreticky účinné v době, kdy byl dostřel lodních děl malý a umožňoval namanévrování do finální fáze útoku, prakticky byl účinný jen ojediněle (např. potopení pancéřníku RÉ D´ITALIA v bitvě u Visu v r. 1866), přesto ještě v 1.SV pluly lodě vybavené modifikacemi klounu. - Mylně je směšováno útočení klounem a taranování – zatímco klounový útok mohly provést jen lodě k takovému útoku klounem vybavené, taranování (termín v západním světě neznámý, k nám byl přenesen z ruštiny) je výraz pro provedení jakéhokoliv útoku předkem lodi (letadla apod.), tedy i neozbrojeného plavidla.   

Rapert = lafeta námořního děla (viz Lafeta a Dělo), tedy lože či podstavek dělových hlavní námořních děl, jedna ze dvou základních částí námořního děla. Na začátku pojednávaného období (1860 – 1945) měl rapert tvar masivního podstavce s kolečky nebo válečky dole a úchyty pro hlaveň. Čepy hlavně byly uloženy v postranici rapertu, anebo byla hlaveň uhchycena k trapertu a pak byl čepy opatřen on a ty pak spočívaly na podstavci děla. Zdvih hlavně (náměr, elavace respektive deprese) se činil podklínováním zadního konce lafety, později stavěcím šroubem (řídidlem). Odměr se činil posuvem kolečkového nebo válečkového rapertu po okrouhlých pásech na podlaze dělové paluby, většinou kolem masivního pivotu (obrtlíku), k němž byl rapert uchycen v přední části. Raperty větších lodních děl byly tehdy sestrojeny na způsob lafet děl kasematních, tedy tak, že spočívaly na šikém rámu vzadu zvednutém a upraveny pro zákluz, takže po výstřelu couvly nahoru, bržděny třením, čímž se zkrátil zpětný pohyb děla. Pak, po nabití, sice bylo třeba ručně, pomocí kladkostrojů, dělo po rámu opět přisunout ke střílně, ale jelikož pohyb byl „s kopce“, přísun děla byl pohodlnější a časově kratší. - Tento systém zůstal u lodních děl zachován i po vynálezu a zavedení hydraulického brzdovratného zařízení, tedy rapert byl rozdělen na horní část – kolébku hlavně přichycené k saním, a celá tato horní soustava se po výstřelu pohybovala po spodní části rapertu. Na tu, v zadní částí děla, bylo zespodu napojeno hydraulické zvedací zařízení. - U lehčích děl byl podstavec děla, na němž spočíval rapert, upraven jako otočný a upevněn k palubě, u těžších děl byl – s vloženým rapertem - monoblokový, uchycen k (dělové) palubě či barbetové plošině (pánvi) uvnitř barbety nebo dělové věže. Raperty byly ještě v šedesátých letech 19. století dřevěné, avšak dělené raperty těžkých děl měly kluzné částí osazené železnými díly, od sedmdesátých let byly raperty železné, po deseti letech ocelové.

Ráž (ráže, od fr. rage, angl. calibre) – viz též Kalibr = obecně rozměr průměru vodící části vývrtu hlavně palné zbraně. Ráží se však udává i u některých zbraní, které palné nejsou – torpéd, raket, minometů…). U hlavní s hladkým vývrtem se ráží rozumí prostý průměr vnitřku hlavně. U hlavní s drážkovaným vnitřním povrchem jde o vzdálenost vrcholových ploch protilehlých polí drážkování (výstupků) z vnitřního povrchu hlavně respektive jádra (duše) hlavně. - Pojem ráž byl zaveden v 15. století a vyjadřoval hmotnost kulové střely, od níž se pak odvozovala velikost děla. Střely byly zprvu kamenné (odtud kalibr kamene), později železné (odtud kalibr železa), a také olověné, avšak zhruba od konce 17. století používání kamenných střel ustávalo, a zůstalo se u železných respektive litinových koulí. - Původně se kalibr děl udával hmotností projektilu, ale údaje o kalibru byly podle provenience (národního původu) různé. (“norimberská váha” pro koule kamenné, “vídeňská váha” pro koule železné). V 18. století sice došlo ke sjednocení kalibrace děl, ale hmotnost střel se nadále udávala v anglických librách (libra, pound = 0,4536 kg), v librách dolnorakouských (l. 1765 -1871, tj. vídeňských, Pfund = 0,5006 kg), dále se v Rusku v librách ruských (pův. grivenka, od r. 1835 funt = 0,4095 kg) a librách francouzská francouzských (livre = 0,4895 kg, v l. 1818 – 1861 livre usuelle = 0,500 kg). V soudobé literatuře se udávají ráže děl starých lodí – pokud jsou v librách – už přepočítané na anglickou libru (ráže pak někdy byla zvána libráž), ale jelikož ve starší literatuře se mínily libry právě že provenienční, při posuzování těchto údajů docházelo k nesrovnalostem… Od poloviny šedesátých let 19. století se zaváděla děla s drážkovanou hlavní pro palbu válcovými střelami a v té souvislosti se přešlo na výhodnější udávání ráže ve smyslu výše uvedeném, tedy v délkových jednotkách k vyjádření průměru vývrtu hlavně, a to zprvu anglických palců (palec, inch = 25,4 mm). Po přijetí mezinárodní metrické soustavy r. 1875 se začala ráže děl udávat také v centimetrech, ale Britové, Japonci, Američané… zůstali u palcové soustavy. I tak ovšem údaje o rážích mívaly nadále značně odlišné hodnoty, např. rakouské kanóny ráže 23,54 cm byly vedeny jako 24centimetrové (ve V. Británii jako 9,2palcové) - při udávání ráže se totiž počítal celkový průměr hlavně, a např. ono rakouské dělo ráže 23,54 cm (24cm) mělo ve skutečnosti ráži 240,7 mm, neboť k maximálnímu vnitřnímu průměru se připočítávala hloubku drážek (podobně třeba pozdější lehké kanóny ráže 6,6 cm byly vedeny jako 7centimerové). Zejména v odborné literatuře se proto přecházelo na milimetrová vyjádření průměru vývrtu, přičemž ráží byl míněn průměr vývrtu bez hloubky drážek. - K přepočtu ráže děl v librách (kalibr železa) na ráži v milimetrech slouží níže uvedená tabulka (podle J. Procházky). Publikované údaje pro historické zbraně z 18. – 19. století se často drobně odlišují (pak je v  tabulce rozmezí). Údaje jsou zaokrouhleny:

 

 

Reduta = v pozemním vojenství menší opevnění, zpravidla předsunuté před hlavní fortifikovanou linii, v námořním vojenství sedmdesátých a osmdesátých let 19. století silně pancéřová část kapitálních jednotek, buď vystupující z citadely nad palubu, nebo existující - zpravidla ve středolodí - jako samostatný, hlavní element ochrany lodí a nesoucí (neobsahující) primární artilerii. Reduta je někdy ztotožňována s barbetou, někdy s citadelou, ve skutečnosti však šlo o jiný prvek ochrany lodi. V porovnání s kasematou totiž reduta neskýtala ochranu jednomu dělu, tj. nebyla ochranným příslušenstvím jediné zbraně ukryté uvnitř, nýbrž nesla zpravidla 2 barbety nebo 2 věže těžkých děl, a v porovnání s citadelou rovněž neskýtala ochranu skupině děl uvnitř, což je příznačné právě pro citadelu. Příkladem jsou reduty na britských lodích typu DEVASTATION, DREADNOUGHT, INFLEXIBLE a typu COLOSSUS..., které existovaly ve středolodí jako samostané pancéřové "krabice", obrácené dnem vzhůru, bez výzbroje uvnitř, nýbrž na nich.

Citadela (it. cittadela = městečko) = v pozemním vojenství centrální tvrz obce či hradu (apod.), anebo umístěna stranou, ale spojená s obcí, v námořním konstruktérství nejlépe chráněná část lodi (ve středolodí), v níž a na níž je soustředěno téměř všechno nejdůležitější dělostřelectvo, muniční sklady, kotelny a stroje, zatímco ostatní části lodi – předolodí a zadolodí – pancíře postrádaly, anebo měly jen pancéřový pás v oblastí čáry ponoru a jednu či dvě paluby tvořily slabší horizontální pancíře. Citadelová loď byla konstruována tak, aby střední část (citadela) vydržela jakékoli zásahy, zatímco všechny průstřely v dalších částech lodi neměly mít vliv na bojeschopnost lodi, loď také se měla díky citadele udržet na hladině, i kdyby došlo k těžkým průstřelům v předolodí a zadolodí i pod čárou ponoru a došlo k zaplavení těchto částí. Citadelu tvořili velmi silné boční pancíře sahající od horní meze bočiny k vrchní palubě, propojené napříč trupem pancéřovými stěnami, vrch byl rovněž tvořen pancéřovými deskami. Tvar citadely nemusel být jen skříňový - uvnitř trupu kopíroval palubní rozmístění dělových věží a muničních skladišť pod nimi. 

Redutové obrněnce = v námořním vojenství bitevní jednotky vybavené redutami (viz výše). Za redutové obrněnce však se považují i ty pancéřníky, které jsou anglicky zvány breastwork (dosl. = předprsňové) stavěné v sedmdesátých letech 19. století – byly to vesměs monitory (breastwork monitors), avšak také některé bitevní jednotky, např. dvě lodě typu DEVASTATION (předobraz pre-dreadnoughtů). Reduta stála nad citadelou a tvořila vyvýšenou část trupu ve středolodí, a tak jednak vzdalovala lodní děla od hladiny, jednak jim umožňovala větší dostřel. Pojem u nás zanikl, ale byl velmi vhodný, neboť rozlišoval takto pojaté obrněnce od běžných citadelových jednotek.

Reflektor lodní = signalizační nebo osvětlovací aparát s vysokou svítivostí, instalovaný na válečné lodě od osmdesátých let 19. století. Původně šlo pouze o světlomety pátrací, bojové (později průměru až 2 m), které byly na plošinách na stožárech, vrchních můstcích…, ale s nabýváním rozměrů se instalovaly na rampy při komínech, mezi nimi apod. Už v devadesátých letech 19. století se na můstcích válečných lodí začaly objevovat malé reflektory pro komunikaci. Velké pátrací reflektory měly enormní spotřebu elektrické energie, proto v dobách, kdy nebyly vyvinuty zdrojové zásobní články s vysokou kapacitou, bylo mít na kotvící lodi v činnosti parní stroj, který udržoval v chodu dynama. - Použití reflektorů v předbojových a bojových nočních situacích bývalo problematické, neboť reflektory sice pomáhaly odhalovat útočící nepřátelské lodě, zejména torpédovky a torpédoborce, ale jejich paprsky zároveň nepříteli umožňovaly přesnou lokalizaci bránící se lodi. - Kromě těchto reflektorů se na lodích používaly i malé manipulační reflektory, která se používaly při osvětlování místa např. při nočním nakládání lodi apod.   

Refovat = zmenšovat plochu plachty jejím částečným nebo úplným skasáváním při plavbě.

Registrovaná tuna (rejstříková tuna, angl. register tonne, pův. registerton) = v námořnictví, především v lodní nákladní dopravě, prostorová míra pro 100 stop3 = 2,8316 m3 k vyjádření přepravního objemu plavidla. Byla zaváděna na přelomu 19. / 20. století, zvána též Moorsomova. Vnitřní objem lodního trupu a nástaveb na horní palubě vyjádřený v krychlových metrech a dělený číslem 2,83, dával hrubý lodní obsah (viz i BRT, viz i Prostornost lodi, viz i Tonáž lodi).

Rejda (angl. roadstead, roads) = kotevní místo před přístavem respektive jeho obsluhovanou částí. Přístav může mít i několik rejd, a to buď rejdy nechráněné, většinou vnější (outer roads), zpravidla zcela nebo částečně nechráněné před účinky velkých vln a neobsluhované z přístavu, a rejdy chráněné, zpravidla vnitřní (inner roads), v blízkosti obsluhované části přístavu, chráněné před velkými vlnami a částečně z hlavní části přístavu obsluhované (přístavními čluny, remorkéry, plovoucími jeřáby apod.) a umožňující rovněž přiražení velkých lodí k sobě, k překládce. Rejdy mají kotviště vyznačená bójemi - číslovaná nebo jinak značená. – Zatímco kotviště na vnějších rejdách, někdy i velmi rozlehlých, jsou smíšená – pro lodě militární i civilní, vnitřní rejdy už bývají oddělené a válečné přístavy mají většinou vlastní přilehlé rejdy.

Remorkér (angl. tug, menší tug boat) = plavidlo k vlečení nebo tažení (někdy i tlačení) nákladních člunů nebo k přístavní službě ve smyslu vlečení velkých lodí, obtížně manévrovatelných, na rejdách přístavů. Jsou vybaveny silnými navijáky, případně jeřáby, a osazeny výkonnými motory, původně parními stroji. Používají se od druhého desetiletí 19. století. Zvláštním druhem jsou dnes oceánské remorkéry k dálkové remorkáži plovoucích doků, těžebních souprav apod. Některé remorkéry jsou upraveny pro záchrannou a protipožární službu, ve válečné době v l. 1939 – 1945 mnohé nesly protiletadlová děla. (Viz i Tug).

RF (od amer. rapid fire) = v US Navy ekvivalent anglického QF (quick fire = rychlopalný). Pojem „rychlopalný“ byl na konci 19. století zaveden pro děla k palbě jednotnými náboji (střela spojená s nábojkou/nábojnicí), které umožňovaly rychlé nabití. Od třicátých let 20. stol. se však užíval už jen pro kanóny s plně automatizovanou palebnou činností, a to i kanóny horní skupiny středních ráží, např. amerických těžkých křižnících typu NEWPORT NEWS ze závěru 2.SV. (Viz i Rychlopalné dělo)

Rondo (angl. roundabout) = plynulý, kruhový obrat lodě o 180°. Ve formaci lodí se prováděl buď „všichni najednou“ (pak se po ukončení manévru poslední loď dostala do čela formace, zatímco původně první plula vzadu), anebo „postupně“,  kdy každá následující loď učinila rondo, až když ji v protisměru minula loď plující původně před ní. Standardní, většinou ústupový manévr

Rostry (od angl. rostrum = stupínek) = konstrukce nad vrchní palubou, zpravidla v zadním středolodí (nejčastěji za posledním komínem a před zadním stožárem), na níž byly na manipulační plošině a ve stojanech uloženy hlavní čluny lodi. Čluny se sem dopravovaly anebo odtud vypravovaly pomocí výložníku s patou na zadním stožáru, pouze krajní čluny měly někdy vlastní davity. 

Rostrum (angl.) = kloun na antických lodích, útočný zobec (viz Kloun).

Rozbuška = druh iniciátoru. Může to být např. hliníková dutinka s malým množstvím výbušnici vysoce citlivé na jiskru, náraz, deformaci, zahřátí apod. Slouží k roznětu náloží.

Rozměry lodi (lodního trupu) = délka největší (L_max) je rozměr od krajního bodu předku lodi po krajní bod zadku lodi, např. i po konec kormidelní desky, délka palubní (přes palubu – L_p) je rozměr mezi od sebe nejvíce vzdálenými krajními body paluby, délka ve dně (L_d) je rozměr na kýlu, mezi spodním koncem klounovce a kormovcem (resp. mezi spodním koncem předního vazu a zadním vazem), délka na hlavní vodorysce (L_hvdr), délka mezi svislicemi (L_o) – rozměr mezi průsečíky klounovce a kormovce s vodní hladinou, výška trupu konstrukční (H_o) je rozměr vzdálenosti mezi spodkem lodního kýlu a nejnižší rovinou lodního boku (včetně brlení), měřená v poloviční vzdálenosti mezi svislicemi, výška volného boku je vzdálenost od roviny vrchní paluby k čáře ponoru při plném zatížení válečné lodi (k nákladní ponorové čáře u dopravní), měřená v polovině vzdálenosti mezi svislicemi, šířka největší (B_max) je rozměr vzdálenosti mezi dvěma nejkrajnějšími body trupu - levým a pravým - v nejširším místě trupu, šířka konstrukční (B_o) je rozměr vzdálenosti mezi nejkrajnějšími body trupu - levým a pravým - na vodní čáře, ponor konstrukční (T_o) je rozměr vzdálenosti mezi vodní čárou a spodkem lodního kýlu.

Rozněcovač = zařízení k roznětu. Jedna z hlavních součástí miny, nálože apod., které rozněcovač přivádí k výbuchu. Zpravidla se skládá z těla, úderníku s pružinou, rozbušky a pojistky. K činnosti se přivádí mechanicky, elektricky, chemicky nebo kombinovaně. Může být časovaný nebo s okamžitým působením .

Roznětka = činitel (iniciátor) k přivádění výbušin k explosi. Roznětka je tvořena malým množstvím třaskaviny (dříve zpravidla třaskavá rtuť) v kovovém pouzdře, které bylo např. dnovou částí nábojů pro zadová děla, některých námořních min aj. Při střelbě se roznětka přivedla k výbuchu nárazem úderníku, a tento výbuch pak vyvolal vznícení prachové náplně v nábojce/nábojnici, které pak vyvolalo výstřel. V malých nábojkách byly roznětkou kapsle pracující na stejném principu. Některé roznětky se přiváděly k výbuchu elektricky nebo nápichem.

Rumpál = druh velkého navijáku s vodorovnou osou (na rozdíl od vrátku s kolmou osou). Požíval se k navíjení silných stožárových nebo palubních manipulačních lan. Navíjecím bubnem rumpálu otáčela obsluha několika mužů, tak, že zasunovala dlouhé pevné tyče – páky – do otvorů po krajním obvodu tělesa bubnu a tlačila je dolů.    

Rychlé čluny = malé příbřežní motorové jednotky, původně jednak pro protiponorkovou službu (pak byly vyzbrojeny lehkými děly a kulomety), nebo - především – pro překvapivé útoky torpédy (pak byly vyzbrojeny až 4 torpédomety a lehkými zbraněmi). Jejich předchůdci byly parní barkasy z počátku 20. století, které však byly pro překvapivé útoky pomalé. Až teprve zavedení vysokoobrátkových spalovacích motorů umožnilo po r. 1910 vznik speciálních, rychlých plavidel této kategorie. Uplatnily se pak v obou světových válkách - v té první se staly nejznámějšími italské jednotky MAS (Motorbarca armata silurante = torpédový motorový člun či Motoscafo anti-sommergibile = protiponorkový motorový člun, viz naše práce „Rivalové na Jadranu 1866 - 1918“), ve 2.SV byly nejobávanější německé čluny S (Schnell-boote), britské MTB (motor torpedo boats) a MGB (motor gun boats) a americké P.T. Jejich výtlak se pohyboval od 12 t (1.SV) po více než 120 t (2.SV). Kromě původního určení vykonávaly tyto jednotky neocenitelné služby při hlídkování, průzkumu a záchranných akcích.

Rychlopalná zbraň = jiný výraz pro samonabíjecí zbraň, a to buď poloautomatickou, u níž je třebas každý jednotlivý výstřel iniciovat prostřednictvím spouště, nebo automatickou, která může pálit dávkami.       

Rychlopalné dělo (angl. quick firing gun) = v námořním vojenství tak byla od devadesátých let 19. stol. zvána děla k palbě s vyšší než obvyklou kadencí. Toto zrychlení palby bylo umožněno: (1) zavedením děl se zadním nabíjením, u jejichž hlavní byl snadno a rychle obsluhovaný závěr (dříve zv. závor), jenž umožňoval pohodlné a relativně bezpečné otevření a uzavření nábojové komory, (2) zavedením jednotných nábojů (střela je spojena s nábojkou/nábojnicí), díky kterému bylo možné relativně rychle najednou, nikoliv postupně, nabít dělo, (3) odpálením náboje pomocí zápalky ve dně nábojnice, nejčastěji nárazem úderníku, (4) instalací lafetového brzdovratného zařízení, které zkracovalo dráhu děla pohybujícího se po výstřelu zpět (u těžkých děl až o 5 m!). - Od třicátých let 20. stol. se „rychlopalná děla“ nazývaly kanóny s poloautomatizovanou či plně automatizovanou palebnou činností, a to i kanóny horní skupiny středních ráží, např. amerických těžkých křižnících typu NEWPORT NEWS ze závěru 2.SV. - Malokaliberním rychlopalným“ zbraním s automatickým obslužným nabíjecím systémem (mitrailleusy, kulomety…) se říkalo „strojní pušky“ či „strojní děla“.

Rychlost střelby (kadence) = maximální počet výstřelů (ran), kterého je zbraň schopna dosáhnout za určitou časovou jednotku, zpravidla 1 minutu. Rychlost střelby může být buď teoretická (technická), kterou umožňují technické vlastnosti zbraně v optimálním stavu a v optimálních podmínkách, nebo praktická (bojová), která je podstatně nižší, neboť v ní jsou zahrnuty časy potřebné k vyhledání cíle, zamíření, přebití zbraně.., a to v obtížných bojových podmínkách, a je ovlivněna individuální schopností střelce nebo vycvičenosti a zdatnosti členů dělové obsluhy apod. Například byla-li teoretická rychlost střelby kulometů 500 – 1.000 ran/min., pak praktická činila 150 – 300 ran/min.,  u protiletadlových kanónů oproti teoretickým 200 – 1.300 ranám/min. to bylo v boji jen 150 – 250 ran/min. apod.). Čím těžší zbraň respektive střelivo, tím nižší byla kadence. Např. těžká předová věžová děla na obrněncích ze sedmdesátých let 19 stol. dávala 1 ránu asi za 15 min., ale už o třicet let později se kadence děl ráže 305 mm zvýšila na 1 ránu/cca 1,5 min. (v průměru) a za 2.SV byla přibližně dvojnásobná – 1 rána/cca 0,8 min.

Rychlost střely = jedna ze základních charakteristik pohybu střely (hlavňového projektilu, miny, torpéda, rakety) a kvality zbraně, z níž byla střela vystřelena nebo vypuštěna. Rychlost střely se udávala (udává) v m/sec. (soudobě i v M = Machovo číslo) a představovala vzdálenost zdolanou těžištěm hmoty střely za jednotku času (sec.). U dělových střel má největší praktický význam počáteční rychlost střely (v okamžiku odpálení střely, tj. ještě v hlavni), která je maximální. Minimální rychlost střely je za balistickým vrcholem její dráhy, poté se však rychlost střely kvůli tíhovému respektive gravitačnímu účinku opět zvyšuje až do místa dopadu. Proto při střelbě na velké vzdálenosti může v rychlosti střely nastat tzv. druhé maximum, zatímco při střelbě na krátké vzdálenosti rychlost střely jen klesá. – Jinou významnou hodnotou rychlosti střely je úsťová rychlost, tj. rychlost střely v okamžiku, kdy její těžiště opouští ústí hlavně. Hodnota úsťové rychlosti je jen nepatrně menší než počáteční rychlost a je to velmi důležitá hodnota v sumáři charakteristik hlavně. – V období 2.SV počáteční rychlost u puškových střel činila 600 – 900 m/sec, u houfnicových střel 250 – 650 m/sec, u kanónových projektilů 600 – 1.000 m/sec a u lodních děl 700 – 1.500 m/sec (na konci 19.století to bylo přibližně od 600 m/sec., za 1.SV od 800 m/sec, za 2.SV od 1000 m/sec).       

Řadová loď (angl. ship-of-the-line) = Od 17. do druhé poloviny 19. století se tak označovala velká válečná námořní jednotka, která dominovala svojí dělostřeleckou převahou nad jednotkami nižších kategorií (fregaty…). Řadová proto, že z tehdejšího hlediska taktického vedení námořní bitvy za účasti nejsilnějších bojových plavidel byl stále nejvýhodnější boj, v němž kapitální jednotky, jádro loďstva, pluly v kýlové tvaru, tedy v řadě, aby tak uplatnily mohutný palebný potenciál svých bočních baterií. Tyto baterie byly na plachetních a paroplachetních řadových lodích etážové, tedy umístěné až ve třech řadách za sebou, dělových palubách zv. tehdy děloviště (plus několik dalších na horní palubě). Ještě v polovině 19. století se řadové lodě členily do 2 – 3 tříd – v Royal Navy byly v 1. třídě řadové lodě z cca 90 – 120 děly, ve 2.třídě lodě se 70 – 90 děly. Jiným kategorizačním hlediskem byl počet dělových palub (další třídy náležely fregatám, korvetám, šalupám…, ale často se tato kategorizační označování nepoužívala, nýbrž se hovořilo a psalo jen o lodích první třídy, druhé třídy…, páté třídy… - hovorově o „druhácích“, „třeťácích“…, „páťácích“). V polovině 19. století už mnohé řadové lodě měly parní pohon (první takovou byl francouzský L´NAPOLÉON z r. 1850 – viz naše práce „Zrození obrněnce“). S nástupem lodí barbetových a věžových v závěru osmdesátých let se od termínu řadová loď pro moderní obrněnce začalo ustupovat a byl nahrazen pojmem bitevní loď. Lodě této kategorie byly totiž jediné - na rozdíl od křižníků aj. - schopné vést manévrovou bitvu těžkými zbraněmi, přičemž rozmístění těchto zbraní v otočných věžích dovolovalo bojovat už nikoliv jen v řadách. V některých státech se však pojem řadová loď udržel (rus. linějnyj korabl = linkor, něm. Linienschiffe, fr. bateau de ligne). 

Řetěz (angl. chain) = soustava krátkých kovových, do sebe navlečených a uzavřených ok, která má na lodi různé účely. Nejčastěji je řetěz používán jako kotevní (anchor chain) k zavěšení kotvy a k manipulaci s ní (spouštění, vytahování, ustavování do přepravní polohy). Kotevní řetězy jsou složeny z částí dlouhých 27 m (15 fathoms), které jsou spojeny třmeny (shackless). Celková délka kotevních řetězů je závislá na velikosti lodi, ale bývá to i téměř 600 m (22 fathoms). Kotevní řetězy pro velké lodě byly a jsou obzvláště pevně provedeny – jejich oka (chain links) mají zpevňující příčky (studs), které nosnost respektive pevnost řetězů zvyšují asi o 20 %. Řetězy, které se pohybují přes ozubené kladky, ozubená hnací kola apod., jsou kalibrovány, tedy mají články stejně dlouhé a stejně široké (proto se nesmějí přetěžovat, aby na ozubí těchto kol neproklouzávaly. Při plavbě jsou uloženy při vnější stěně trupu a jsou jištěny jednak brzdou kotevního navijáku (windlass), jednak čelisťovou kotevní brzdou (bow stopper), svírající řetěz ze stran. – Jiný druh řetězu se požíval k přenášení hnací síly (řetěz Gallův).

Řídidlo = ještě začátkem 20.století tak bylo zváno nastavovací zařízení, jímž se u děl, tj. i lodních, ovládala hlaveň ve vertikálním smyslu, tedy jímž se upravoval náměr (elevace / deprese) děla. Ve středověku to byl špalek, později klín, který se kladl či zarážel pod zadní konec hlavně, a tento klín byl pak nahrazen stavěcím šroubem. Stavěcí šroub měl různé provedení a byl vodorovný, kolmý nebo šikmý, otáčení se dělo přes převod pomocí ovládacího kola nebo kliky. Od osmdesátých let 19. století však byla řídidla postupně nahrazována hydraulickým zařízením, od devadesátých let i elektrickým, které odstranilo namáhavou brachiální činnost obsluhy děl, avšak ruční ovládání děl zůstalo náhradní.

Řízení palby = způsob vysoce účelového řízení činnosti dělostřelectva lodi při cvičení nebo v boji. Řízení palby v námořním vojenství zahrnuje: (1) pozorování nepřítele a určování směru a rychlosti jeho pohybu, (2) charakterizování nepřítelovy palebné potence a ochranných prvků (velmi důležité tedy bylo rozpoznání lodi nebo aspoň jejího typu či kategorie), (3) volba druhů zbraní k ničení nepřítele a volba druhů střeliva, (4) rozhodnutí o pořadí důležitosti cílů, (5) sdělování aktuálních polohových parametrů nepřítele k zamíření, (6) vydávání povelů k zahajování či přerušení/ukončení palby, (7) pozorování výsledků střelby na nepřítele, (8) průběžné zadávání aktuálních palebných úkolů podle průběhu boje (změna cíle, změna druhu střeliva apod.), (9) kontrola množství spotřebovaného střeliva. - V čase bateriových lodí se ústně předávaly povely velitele lodi (stál na zádi, nebo - od šedesátých let 19. stol. - v pancéřové věži) týkající se jen zacílení dělostřelectva na konkrétní nepřátelskou loď nebo lodě. Na prvních kasematních, věžových a barbetových lodích se tyto povely předávaly z velitelského můstku respektive z pancéřovaného bojového stanoviště zvukovody, přičemž měření vzdálenosti k  nepříteli se dělo na otevřeném můstku nebo ve stožárovém stanovišti (zde až do devadesátých let 19. století pomáhalo zastřelování, kdy se odezíral dopad zastřelovacího projektilu – před cíl/za cíl, načež následoval rozkaz k první salvě a pak k setrvalé palbě). Od konce devadesátých let bylo na francouzských kapitálních lodích centrální stanoviště ku zjišťování pohybu cíle, měření vzdálenosti dálkoměrem apod. umístěné v krytém prostoru na předním stožáru, odkud se předávaly veškeré zjištěné údaje na bojové stanoviště, odkud zase se přenášely do věží těžkého a středního dělostřelectva elektricky, po kabelech vedoucích k hodnotovým ciferníkům na palebných stanovištích (běžné zvukovody sloužily jako záložní prostředek). Údaje o vzdálenosti k nepříteli, směru jeho plavby, jeho rychlosti, rychlosti větru… a rozkazy kolik ran, jaké střelivo… se zobrazovaly na soustavě ciferníků v každé věži, kde je odezíral důstojník velící obsluze věže a podle nich řídil palbu. Na jednu stranu byl tento „francouzský způsob“ výhodný, neboť důstojník velící věži dostával v jednom okamžiku komplex potřebných informací a za boje nebyl vázán na obtížně vnímanou akustickou komunikaci s bojovou centrálou, na straně druhé byly ciferníky zařízení značně citlivé a při zásazích selhávaly. Stejný systém byl zaveden na ruských lodích, částečně se ujal i v jiných válečných námořnictvech a v této podobě vydržel až do konce pojednávaného období (do r. 1945). K řízení palby se od dvacátých let 20. století využívalo také interní telefonické spojení. – Mezi světovými válkami přibyla v můstkových komplexech specializovaná stanoviště (jiné bylo pro řízení činnosti těžkého dělostřelectva, jiné pro střední…, další bylo meteorologické, radarové, radiokomunikační…), nadto vlastní dálkoměr dostala každá věž těžkého dělostřelectva, ač hlavní dálkoměr zůstával, komunikace s palebným stanovišti probíhala jak přes ukazatele, tak telefonicky (věže), jednak jen telefonicky (otevřená palebná stanoviště PL děl – záběry velících důstojníků se sluchátky na uších jsou známé). Děla i nadále pálila zaměřovací salvy a když došlo k tzv. zarámování (pozdější termín), tedy k dopadu granátů před cíl a za cíl, byl dálkový údaj stanoven s konečnou platností.