Válečné lodě

( Pj-Pz )

NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE (1860 – 1945)

Tuto encyklopedii neustále rozšiřujeme a zpřesňujeme, proto vítáme Vaše návrhy případných úprav a doplnění. Máte-li zájem na dotváření NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE, napište prosím na: milan.jelinek@uhk.cz.

Plachta (angl. sail) = v lodním konstruktérství prostředek umožňující při vhodné ploše plachty, jejím vhodném umístění (na stožárových ráhnech, vratiráhnech a stězích) a vhodném nastavení zachycovat vítr a měnit jeho kinetickou energii na pohyb lodi. Lodní plachta musela být pevná, ale také poddajná (kvůli kasání), odolná vůči vlivům počasí, na okrajích bývala vyztužená líky (zpevňovací lanka). – Plachty byly buď příčné (ráhnové, čtvercové), nebo podélné (předozadní, gaflové – různých tvarů. Na válečných lodích se plachty používaly osmdesátých let 19. století (těžké jednotky), a jako pomocné hnací prostředky křižníků a dělových člunů až do konce 19. století. Např. obrovský ruský pancéřový křižník RJURIK, dokončený v r. 1895, měl ještě barkové oplachtění, ale šlo o jeden z posledních exemplářů tohoto druhu. - Plachty byly vyrobeny z dílů plachtoviny – hrubého plátna, např. z konopné příze. Plachty byly podle tvaru a umístění mnoha druhů.

Plachtoví (též oplachtění, angl. sails) = na plachetních, paroplachetních, soudobě i motorplachetních lodích soustava plachet určené k přeměně kinetické energie větru na pohyb lodi. Plachtoví bylo několika druhů (škunerové, brigové…).

Plamenec¹ (též vimpel, angl. pennant) = původně hlavně zdobná nebo identifikační, později také signalizační, až velmi dlouhá korouhev (= vlajka vybíhající do jednoho cípu nebo dvojcípu), umísťovaná na hlavní stožár.

Plamenec² = žárová trubka v plamencovém kotli, která prochází jako vodič žáru z topeniště směrem od topeniště ke komínu a přes jejíž stěny se ohřívá voda v kotli. Pokročilejší parní kotle měly uvnitř několik plamenců.

Plaňka (angl. plank) = základní část palubní pokrývky (viz Palubka), anebo základní část obšívky lodního trupu, a to vnější (karvelový nebo klinkerový systém) nebo vnitřní. Palubní plaňky měly tloušťku do 1 cm, obšívkové plaňky byly silné i několik centimetrů, opatřovány impregnací a poté ochrannými nátěry.

Plát (angl. plate) = díl lodní obšívky z kovu (shell plating – u dřevěné obšívky jsou to shell planking). Každá řada plátů měla označení velkým písmenem abecedy (označování začínalo u kýlu), každý plát v této řadě byl očíslován (od zádi k přídi), což velmi usnadňovalo lokalizaci případného poškození lodního trupu zvnějšku.

Plavební dosah (doplavba, angl. cruising range či jen range) = dvojnásobný akční rádius. Teoretická hodnota největší přímé vzdálenosti, kterou dokáže loď urazit při spotřebě své jedné maximální zásoby paliva (tj. bez doplňování). Též dojezd, délka nezávislé plavby. Plavební dosah (doplavba) se zpravidla stanovuje při technických zkouškách po dokončení nebo po zásadní úpravě lodi (přestavba trupu, výměna pohonného systému nebo jeho důležité části apod.). V praxi je plavební dosah (doplavba) při stejné zásobě paliva různý a závisí především na klimatických podmínkách, aktuálním stavu lodi apod.

Plavectví (nautika) = nauka o orientaci lodě na moři, a to pomocí nebeských těles (astronomická navigace – sextantem, azimutálním kompasem…) nebo pozemských objektů (terrestrická navigace – kompasem, logem, olovnicí aj. hloubkoměrem, námořní mapou, zaměřovacím sledováním pobřežních a ostrovních objektů…). Výpočty polohy a kursu lodi se pak děly pomocí plaveckých tabulek (= efemeridy), vydávaných britskou, americkou, německou a španělskou admiralitou, a to s platností asi tři roků. – Na lodích se plavectví (navigací) zabýval specializovaný důstojník (nebo důstojníci). Všechny velmoci měly vlastní námořní školy zaměřené na specializovanou výuku navigace, přičemž se důraz kladl na matematiku, fyziku, zeměpis, astronomii, hydrografii, námořní meteorologii, námořní signalizaci… V současnosti jsou tyto školy ještě výrazně náročnější. Námořní řečí pro lodní plavectví (navigaci) byla (a je) angličtina.

Plavidlo (angl. vessel, craft) = každé plovoucí těleso záměrně konstruované pro jakoukoli službu (ve smyslu využívání člověkem) na vodě a za tím účelem i takto používané. Plavidla jsou lodě a čluny, plovoucí stroje pro vykonávání práce na vodě nebo pod hladinou a plovoucí zařízení (plovoucí doky, majáky, přístavní mola, vory…).

Plovatelnost (angl. flotability) = schopnost lodi plout na hladině působením hydrostatického vztlaku, někdy je plovatelnost nahrazována pojmem „nautické vlastnosti“, což ale je širší pojem zahrnující schopnost lodi překonávat vysoké vlny, odolávat bočním náporům vln případně náporům větru, schopnost udržet si určitou plovatelnost při různém nákladu apod.

Plovoucí baterie (angl. floatting battery) = v padesátých letech 19.století menší dřevěná loď opatřená pancíři, pomocným strojem a plachtami, s děly v bateriovém rozestavení (na jedné palubě), předchůdce obrněných či pancéřových oceánských lodí. K prvnímu a vlastně jedinému bitevnímu nasazení plovoucích baterií – francouzských DÉVASTATION, LAVE a TONNANT došlo za krymské války (1853 – 1856) na Černém moři, proti ruské pevnosti Kinburn u ústí Dněpru. DATA: výtlak 1.640 t, rozměr: 53,1 x 13,4 x 2,7 m, výzbroj: 16 x 50liberních děl, 2 karonády, tloušťka pancíře (pokrýval celé boky) 110 mm, pohon: 2 parní stroje 2válcové o výkonu 317 iHP, rychlost 3,5 uzle. Podobné lodě postavili i Britové, ale po krymské válce se už nepoužívaly. Funkci plovoucích baterií tak převzaly většinou lodě vyřazené z aktivní služby, ukotvené při ústí přístavů jako obranné lodě. Plovoucími bateriemi však byly zvány i první britské plachetní řadové lodě a fregaty, které ve druhé polovině padesátých let 19.století dostaly parní stroje a byly určeny k obranné činnosti v Anglickém kanále (La Manche). Avšak nepřesně byly zvány plovoucími bateriemi vory aj. plavidla, mnohá improvizovaná (od 17. po 20. století), která nesla jen jedno dělo, neboť obecně vzato, baterii tvoří vždy nejméně 2 děla.

Plutong = skupina děl se stejným úhlem výstřelu, soustředěna na jednom palebném stanovišti a pod jedním velením.

Pobřežní pevnost (angl. costal fort či – velká – fortress) = strategicky významné místo, které je uspořádáno podle zásad fortifikace, avšak je uzpůsobeno jak k odrážení útoku z pevniny (a k výpadům vlastního vojska po pevnině), tak k odrážení útoků od moře. – V pojednávaném období (1860 – 1918) existovaly ve druhé polovině 19. století stále buď samostatné, singulární pobřežní pevnosti, zpravidla při významných úžinách, vjezdech do přístavů, ústí řek apod., anebo jejich soustavy, které chránily významné přístavy (obecně se i těmto soustavám říká námořní pevnost). - Pobřežní pevnost často kryla námořní základnu, avšak pobřežní pevnost nelze s námořní základnou ztotožňovat, neboť pobřežní základna válečného loďstva je v podstatě opevněný přístav. K výzbroji pobřežních pevností náleželo dělostřelectvo (zpravidla šlo o modifikace námořních děl), to těžké od konce 19. století často instalované do pancéřových věží, dále torpédová stanoviště a minová pole, někdy z břehu elektricky ovládaná. Za 2. světové války pomáhalo při obraně pobřežních pevností i letectvo. Od hradebních systémů se zcela upustilo a pobřežní pevnosti byly soustavy dělostřeleckých a pozičních obranných postavení, a to na přímořské frontě a na pevninské frontě. Soudobě pobřežní pevnosti jakožto těžce fortifikované subjekty ztratily význam.

Počáteční rychlost střely = v (námořním) dělostřelectví rychlost střely v okamžiku ukončení vlivu zrychlující síly vypuzující střelu z hlavně děla. U hlavňových zbraní se udává počáteční rychlost střely pro okamžik, kdy je čelní odporu vzduchu vůči střele v rovnováze se sílou působících plynů vzniklých spálením prachová náplně v hlavni.

Poddůstojník lodní (angl. petty officer) = příslušník posádky válečné lodi na nižším hodnostním stupni než lodní důstojník, a vyšším než námořník. Na počátku pojednávaného období (1860 – 1945) se na válečných lodích považovali za poddůstojníky tzv. palubní důstojníci (nelze zaměňovat s pozdějšími palubními důstojníky, kteří byli skutečnými námořními důstojníky). Prvním a nejdůležitějším palubním důstojníkem byl nálodní, jehož zástupcem byl druhý nálodní. Po nich následoval vrchní kormidelník, který míval někdy hodnost lodního poručíka. Dalším palubním důstojníkem byl loďmistr či plavecký, dále podnálodní, zásobárník, písař či druhý sekretář, druhý lékař či ranhojič, lodní duchovní, správce kajut, profous (pořádkový důstojník), lodní tesař, kovář (zámečník), plachtař, kuchař a bednář (tesař).

Pohon lodi (angl. propulsion) = způsob uvádění lodí do pohybu, a to působením síly buď (A) přímo na lodní těleso, nejčastěji pomocí plachet, které převádějí pohyb větru na pohyb lodi, (B) přeneseně či zprostředkovaně, a to buď lidskou silou přes hnací element (pádlo, veslo, bidlo), nebo silou zvířecí (např. tažené lodě), anebo se tak děje (v námořnictví) nejčastěji přeměnou tepelné či elektrické energie v energii mechanickou v příslušném motoru (tj. propulzním činiteli – parní stroj, parní či plynová turbína, elektromotor, spalovací motor). Z něho se přenáší síla na hnací prvek (tj. propeler, angl. propeller), jímž může být lodní koleso, lodní šroub respektive lodní vrtule, anebo vodní sloupec vyvrhávaný propulzním činitelem (čerpadlem napojeným na motor) za loď.

Pohonný systém lodi (angl. driving system) = v námořnictví strojní soustava činitelů zprostředkovaného pohonu, umožňující uvádět loď do pohybu a udržovat ji v něm, případně působit její zpomalování. Základem pohonného systému je motor (parní stroj, spalovací motor, elektromotor, turbína), k němuž se váží systémová přídatná zařízení – u parního stroje kotel, kondenzátor, kouřovody a parovody, soustava ventilů, přepravních stimulátorů (čerpadla, dopravníky paliva, dmychadla…), měřící zařízení atd., a také uhelná skladiště, u elektromotoru soustava napájecích článků anebo strojů (dieselelektrické či turboelektrické agregáty), soustava vodičů, měřících prvků… Pohonný systém byl na válečné lodi jedním z prvků určujících bojové kvality plavidla, přičemž základními a nejdůležitějšími veličinami byly: výkonnost systému (a jemu odpovídající rychlost lodi), spotřeba paliva (a jí odpovídající operační dosah plavidla), případně podíl hmotnosti systému včetně hmotnosti zásoby paliva na celkovou hmotnost plavidla.

Pohonné systémy servisní = všechny druhy malých pohonných jednotek, uvádějících do pohybu (nebo tento pohyb usnadňujících lidské obsluze) nejrůznější lodní části a zařízení, např. kormidelní desky, vrátky a navijáky vč. kotevního rumpálu, dělové věže, výtahy, vzletové katapulty apod.

Polaka = větší loď se třemi stěžni a ráhny.

Pom-pom – označení britských automatických rychlopalných 1liberních, později 2liberních zbraní, které vzniklo spontánně, podle charakteristických sériových zvuků palby těchto kanónů. – První takto označované zbraně byly rychlopalné 37mm kanóny systému Nordenfelt-Maxim, premiérově použité v tzv. druhé búrské válce (Second Boer War). Za 2. světové války se používaly až 4hlavňové zbraně tohoto druhu (viz podrobněji v našem článku „Pom-pom – zbraň historická“).

Pomocný křižník = zpravidla dopravní loď převzatá pro vojenské respektive válečné účely, s instalovanou malou výzbrojí lehkých a středních děl, případně min a torpédometů s upravenými interiéry, zejména ku zvětšení kapacity uhelných skladišť a k pojmutí munice. Některé byly až obrovské (např. německé osobní parníky z 1.světové války), ale oproti válečným lodím, zejména jejich největším nepřátelům - standardním křižníků měly malou rychlost, takže je zachraňovala nedozírnost oceánů. Do cílových, operačních prostorů vyplouvaly jako civilní lodě, a teprve daleko od břehů se měnily na válečná plavidla, zpravidla až při setkání s první kořistí. Jejich úkoly byly různé: destrukce nepřátelské námořní přepravy, kladení minových polí, někdy matení nepřítele vzbuzováním dojmu, že jejich radiostanice patří významné válečné lodi. – Jejich význam poklesl za 2. světové války, kdy se na pátrání po nich podílelo i letectvo.

Ponor (angl. draught) = výšková hodnota části lodního trupu pod vodní hladinou, daná svislou vzdáleností od vodorysky po nejnižší bod kýlu. Stupnice pro určení hodnoty ponoru jsou na obšívce, a to – jelikož se zpravidla určoval ponor přídě, střední ponor a ponor zádi – přídi, uprostřed trupu a na zádi.

Ponorka (angl. submarine, zkr. sub, něm Unterseeboot, zkr. U-boot, franc. sous-marin) = v námořním vojenství válečná loď k vedení bojové činnosti pod i nad hladinou. První ponorky (přesněji - tehdy ponorné čluny, neboť se pod hladinu mohly ponořit jen občas, nakrátko), využitelné k námořnímu útoku byly Bushnelova z r. 1776, Fultonova z l. 1800 – 1801, Šilděrova z r. 1834…, ale první závažné akce podniky ponorky až za americké občanské války v l. 1861 – 1865 HUNLEY, DAVID). První už poměrně dokonalé ponorky vznikly ve Francii (konstruktéři Laubeuf. Zédé…) a USA (Holland), neboť k jejich pohonu byly použity i elektromotory, přesto však se ponorky jako nosiče zbraní prosadily až za 1.světové války, a to hned s mimořádnou vehemencí – o jak nebezpečná plavidla, která si nezaslouží být podceňována, se jedná, dokázal zejména útok německé U9 na tři pancéřové křižníky typu CRESSY, které ponorka poslala pod hladinu ve velmi krátké době… Tehdy také se už ustálilo základní konstrukční uspořádání ponorek vnější těleso zvýhodňovalo ponorku při plavbě na hladině (s dieselovými motory), vnitřní, tlakové těleso umožňovalo sestup do hloubky až 100 m, za použití elektromotorů, k pozorování sloužily periskopy, zbraňovou výbavu tvořily torpédomety, většinou v přídi, ale některé typy měly záďové, a dále malorážní dělo a kulomet pro hladinové útoky - po nasazení letadel i ke protivzdušné obraně. V tomto provedení dospěla ponorka i do 2.světové války, ale byla větší (až 2.500 t) a rychlejší (až 20 uzlů / až 10 uzlů), dosahovala hloubek až 250 m, nesla více torpédometů (až 14) i torpéd (až 36), kanóny větší ráže (až 140 mm) a už vcelku velmi citlivá zařízení ku detekci nepřátelských plavidel. Zpočátku 2.SV se jevilo, že by její námořní fázi mohly německé ponorky vyhrát, ale s rozvojem spojenecké obranné techniky a zavedením speciálních plavidel pro eskortování dopravních lodí a jiných pro ničení ponorek (fregaty, korvety), poté i speciálního protiponorkového letectva vybaveného radary, doznaly německé ponorky obrovské ztráty, aniž způsobily vážné škody (nepomohl ani schnorchel). – Objevily se i mimořádné typy, zvané např. ponorkový křižník, ponorkový monitor…, ba existovaly i ponorky schopné nést letadla (např. obrovská japonská I 400). – Po 2.SV válce rozvoj ponorek pokračoval, neboť tato kategorie převzala hlavní strategickou roli v námořním vojenství velmocí, což umožnilo zejména zavedení atomových ponorek (první v r. 1954 v USA), instalaci mezikontinentálních raket do jejich útrob a vybavení pro i několikaměsíční plavby pod vodou. Podle toho se nyní dělí ponorky na úderné (raketové - strategické), útočné (taktické, torpédové – proti relativně malým námořním cílům, např. letadlovým lodím) a speciální, zatímco do 2.SV války byly ponorky pouze torpédové-dělové (vč. např. trpasličích) případně minovací (např. německý typ VIID) a speciální (např. dopravní).

Poplavka = plovoucí tělesa na způsob bójí, z korku, dřeva, plechu ap., k označování mělčin nebo k připevnění lodi, která neshodila kotvy.

Poručík řadové lodi (řadolodní poručík) = v Rakousku hodnost na úrovni hodnosti setník 1.tř.

Port Artur = v l. 1897 – 1905 významná ruská námořní základna na ostrově Liao-tung (dn. Liaodong) na Žlutém moři, kotviště hlavní části ruské Tichooceánské eskadry. V l. 1904 – 1905 jedno z bojišť rusko-japonské války. Při kapitulaci pevnosti začátkem r. 1905 tu padla do rukou Japonců řada ruských lodí, z nichž mnohé pak byly opraveny a zařazeny do japonského Rengó kantai. (Více o tom v naší práci „Rusko-japonská válka v l. 1904 - 1905 – boje na mořích“.)

Posádka lodi (angl. crew či ship´s crew) = v námořním vojenství v širším smyslu souhrn veškerého důstojnictva a mužstva určeného k obsluze jedné lodi, v užším smyslu pouze mužstvo lodi (bez důstojníků). V tomto smyslu se posádka válečné lodi v pojednávaném období (1860 – 1945) dělila zpravidla na palubní mužstvo (obsluha palubních zařízení, můstková služba, hasiči, zdravotníci), podpalubní mužstvo (strojníci, kotelníci, topiči, magacínový personál…), zbrojní mužstvo (dělostřelci a torpédisté, případně minéři). Každá odbornost byla vedena důstojníkem náležejícím k lodnímu štábu. Mužstvo bylo ve dvou směnách.

Potnice (angl. sweat batten) = obložení kajut a vůbec prostorů interiéru ku jejich oddělení od kovových stěn či obšívky trupu – míst, na kterém se vždy ve větším množství srážela voda. Potnice byly tvořeny lištami ze dřeva odolného vodě, ostatně ubytovací prostory takto upravené vyhlížely příjemněji než stěny např. plechové..

Prach střelný (angl. gunpowder) = v pojednávaném období (1860 – 1945) se zpočátku (do osmdesátých let 19. století) používal černý, dýmavý střelný prach, známý už od 13. století z Číny.. Byla to směs uhlíku (dřevěného uhlí), síry a ledku draselného v poměru přibližně (různil se) 75 dílů ledku + 10 dílů síry + 15 dílů uhlí. Směs se důkladně smíchala, sušila a poté rozemílala, takže zůstala zrnka, která byla leštěna, grafitována a znovu sušena. V námořním vojenství byla jeho hlavní nevýhodou (po výstřelu) přeměna na hustý dým, který pokrýval bojiště a znsnadňoval orientaci a míření (viz např. bitva u Visu v r. 1866). - Poté se začal využívat výkonnější prach nedýmavý (bezdýmný) vyráběný ze střelné bavlny, případně kolodiové vlny želatinováním a formováním. V námořním dělostřelectví měl rovněž výhodu, že se zdaleka neměnil na tolik kouře. (A) Bezdýmný prach nitrocelulózový se vyráběl v hnětacích strojích, z nitrocelulózy různého obsahu dusíku (v podstatě dva druhy množství) a etheru za přítomnosti stabilizátoru (difenylamin). Vznikl gel prostoupený vlákny nežalatinové nitrocelulózy – poměrem obou složek se řídila živost prachu. Pak se hmota lisovala, řezala, sušila, případně povrchově upravovala. (B) Bezdýmný prach nitroglycerinový je velmi výkonný prach užívaný jako střelivina do děl střední a velké ráže. Hlavními složkami byly nitroglycerin, nitrocelulóza a plastifikátor (centralit). Nitroglycerin se někdy nahrazoval diethylenglykoldinitrátem (nitrodiglykolem) a k usnadnění želatinace se někdy přidávalo těkavé rozpouštědlo. .

Praporčí (lodní praporčí) = v Rakousku hodnost na úrovni hodnosti nadporučík.

Press-gang (angl.) - verbovací jednotka britského Královského námořnictva. Royal Navy je sestavovalo do začátku 19. století k náboru mužů ve věku 16 – 55 let ke službě ve válečném námořnictvu. Metody press-gangů bývaly nevybíravé a nechybělo násilné donucování, únosy a kruté tresty za pokusy o útěk. Příchod každé takové jednotky do kterékoliv obce vzbuzoval v obyvatelích velké znepokojení – u rodičů, že přijdou o syna, u chlapců a mladých mužů, že budou nuceni ke mnohaleté službě, která už tehdy byla považována za nesmírně krutou. Tyto nucené odvody, trvající pět století, mnohokrát kritizované, byly oficiálně zrušeny až v r. 1815 a nahrazeny všeobecnou brannou povinností, avšak poslední takový odvod se uskutečnil ještě v r. 1835.

Profous (od něm. Profos, fr. prévôt) = v Rakousku poddůstojník, později i důstojník konající na lodi policejní službu a ukládající a provádějící tresty uložené mužstvu.

Propeller (angl., česky též propeler) = koncový hnací prvek lodi, tj. takový, který hnací sílu pohonného systému (motorů) mění v pohyb plavidla, tedy uskutečňuje propulzi. Propellery byly: kolesa, lodní šrouby respektive lodní vrtule a vodní čerpadla pro hydroreaktivní (hydrodynamický) pohon. Propellerem však nebyly plachty, které nepřenášely motorickou sílu hnacího systému, a ze stejného důvodu nemohla být propellery ani vesla a pádla, byť tato umožňovala propulzi, tedy převod lidské síly na pohyb lodi.

Propulze lodní (ang. propulsion) = obecně pohon plavidla, přeměna hnací síly pohonného systému na pohyb plavidla, a to tahem nebo tlakem, při překonávání odporu vody, částečně ovzduší. Prvky, které uskutečňují přeměnu síly pohonného systému (motorů) na pohyb lodi, se zvou propellery.

Prostornost lodi – hodnotové vyjádření kapacity dopravních lodi: (A) hrubé, zahrnující všechny vnitřní (inboard) prostory lodi a původně udávané v BRT (Brutto Register Tons – 1 BRT = 100 kubických stop = 2,8317 m³) a (B) čisté, zahrnující jen prostory komerční, tj. sloužící k produkování zisku a vyjádřené původně v NRT (netto register tons - 1 NRT = 2,8317 m³). Nověji byla pro dopravní lodě zavedena hrubá prostornost (Gross Tonnage), u níž se nyní neudávají jednotky.

Prošlup = při pohledu na loď z boku křivka opsaná horním obrysem trupu lodi vč. zábradlí respektive výšková hodnota tohoto zakřivení daná od nejnižšího bodu prošlupu po vyšší koncový bod trupu. U plachetních lodí býval nejnižší bod prošlupu asi třetinu délky lodi od zádi, na železných válečných lodích byl minimální (zpravidla byla, především na menších lodích,vyvýšena jen příď respektive předolodí, někdy – ale méně - i záď.

Protiletadlový kanón = dělostřelecká hlavňová zbraň pro střelbu na vzdušné cíle. V námořním vojenství spadá její vznik do 1.světové války, kdy se letectvo stávalo nebezpečným protivníkem zejména pro ponorky, zakotvené lodě a přístavní zařízení. Podle ráže se dělily na malorážové (od 25,4 mm = 1“ do 47 mm, soudobě 20 – 40 mm) a velkorážové (od 57 mm do 76 mm = 3“, případně 88 mm za 2.světové, soudobě do 60 mm), specializované protiletadlové kanóny větších ráží se standardně nepoužívaly, i když protiletadlové granáty pro ojedinělé použít se vyráběly i pro těžká děla. Už v 1. světové válce se však objevily i dvojúčelové kanóny, pro palbu jak na vzdušné, tak na hladinové, případně pobřežní cíle. Takové pak byly ve 2. světové už standardem, když už byly tyto zbraně také plně automatické. Lehčí obdobou jsou protiletadlové kulomety, původně ráže 7,6 mm – 25 mm, soudobě do 20 mm, lafetované po jednom (1.SV), později po dvou až čtyřhlavňové (vícehlavňové protiletadlové kulomety se ukázaly jako nevýhodné).

Protipancéřová střela = v námořním vojenství určená k prorážení pancéřování nepřátelských kapitálních jednotek. Dělí se na trhavé, které vybuchují až za pancířem, a průbojné, které jsou plné a neobsahují trhavinu. Protipancéřové střely byly na různých stupních vývoje (od osmdesátých let 19. století) různé konstrukce, ale v zásadě byly trhavé střely uspořádány takto: hrot tvořila špice z měkkého materiálu nebo dutá (tzv. balistická kukla), za ní byl měkký segment s tupou špičkou (někde zván Makarovův klobouček – podle vynálezce, S. O. Makarova, který jej navrhl v devadesátých letech 19. století), který jednak zabraňoval smeknutí střely po pancíři při šikmém dopadu, jednak prudce zvyšoval teplotu na místě dopadu a přivodil tak změknutí pancíře, následovalo plné ocelové tělo střely, v jehož zadní části byla trhavina a zapalovač.

Protitorpédová síť (angl. antitorpedo net) = druh ochranného zařízení vůči torpédům sestávající z lehkých výložníků na bocích trupu těsně nad vodní čárou (při plném výtlaku), na jejichž koncích byly upevněny ocelové sítě s oky velikost okolo 20 cm (průměru či šířky). Výložníky měly délku okolo 5 m, sítě měly po spuštění výšku rovněž asi 5 m a dosahovaly délky lodi. Takové sítě se upevňovaly na všechny kapitální jednotky (bitevní lodě a velké křižníky). Při kotvení lodi se výložníky vyklopily kolmo na bok lodi, sítě, shrnuté pod výložníky přiklopenými k trupu, se uvolnily a spustily do vody. – Ochrana to byla dobrá, ale sloužila pouze při kotvení, nadto sítě nechránily loď při útoku zpředu a zezadu (příď a záď sítě neobklopovaly), při zhoršeném počasí sítě působily potíže a ty utržené se namotávaly na lodní vrtule, balení sítí bylo zdlouhavé a namáhavé. – Protitorpédové sítě sloužily od osmdesátých let 19.století až do 1.světové války, pak se demontovaly jako prostředek neefektivní, neboť kapitální jednotky kotvily v dobře zabezpečených základnách, na moři málokdy. Zklamaly však už i dříve, např. při nočním útoku japonských torpédoborců na ruskou Tichooceánskou eskadru v Port Arturu na Žlutém moři v noci 8./9. února 1904, kdy neochránily obrněnce CESAREVIČ a RETVIZAN.

Proviantmeister (něm.) = na německých válečných lodích poddůstojník přidělený lodnímu komisaři k obstarávání potravin.

Průlez palubní = malý druh jícnu, na válečných lodích otvor v palubě sloužící jako komunikační koridor mezi palubami. Byl opatřen schůdky a vodotěsným poklopem (na každé palubě). Zvláštním druhem palubního průlezu byla luka, která však měla kulatý tvar, ale ne schůdky (nanejvýš odnímatelný žebřík) a sloužila převážně k předávání lodních částí, munice vč. torpéd, paliva (uhlí) nebo určitého materiálu z vnějšku paluby dolů nebo opačně.

Průstřelna – viz Střílna.

Průvlak¹ (angl. girder) = zařízení podobné pacholeti, umisťované při okraji vrchní paluby, které slouží k navádění silných lan do potřebného směru a ochraňuje je před oděrem od ostré hrany přechodu mezi lodním bokem a vrchní palubou. Pro snadnější manipulaci s lanem a umenšení oděru bývají průvlaky vybaveny postranními nebo středovými otočnými válečky.

Průvlak² = otvor, jímž prochází některá hřídel, osa nebo peň (kormidla), opatřený pouzdrem nebo i ložiskem.

Průvlačnice (angl. fairleader) = tunel většího nebo menšího průměru sloužící k provlečení lana či řetězu od lodního boku k vrchní palubě. Na novějších lodích byly v průvlačnici kladky či bubny, které snižovaly tření lana či řetězu o dno případně stěny průvlačnice. Nejznámější průvlačnicí je průvlačnice kotevní (anchor fairleader) opatřená vespod skluzem (zv. i nákluz – hawsepipe) – úzkým železným nebo ocelovým plátem, který zabraňuje poškození spodního okraje průvlačnice pohybujícím se řetězem a vzdaluje drápy kotvy při jejím zvedání od obšívky. Kotevní průvlačnicí však prochází nejen kotevní řetěz, ale při vytažení kotvy do horní mezní polohy se do průvlačnice musí vejít i dřík kotvy, který se do ní vpraví tak, aby drápy kotvy pevně spočinuly na plátech obšívky přídě.

Předolodí = přední část lodního trupu, od předního vazu po přechod k plnému tvaru lodního boku, až 1/5 lodního trupu (zhruba pod přední stožár). Nahrazuje obecný výraz příď, kterou je v českém jazyce míněna jednak samotná nejpřednější část lodního trupu – příďový klín (bow), jednak celá přední část lodi, po plný tvar trupu, což není přesné vymezení, neboť příď je pouze část s klounovcem. Proto např. běžně užívaný obrat „dělo na přídi“ neodpovídá skutečnosti, a je lépe psát „dělo vpředu“, „předolodní dělo“. Pokud je předolodí zvýšené, píšeme o „zvýšeném předolodí“ nebo „předolodní nástavbě“ (forecastle).

Přepážka vodotěsná (angl. watertight bulkhead) = vodotěsná stěna dělící určitý prostor v lodním trupu na protizátopové oddíly. Přepážka sahala od lodního boku k boku respektive od lodního dna k některé z palub a měla minimum otvorů, mnohé dokonce žádné. Pokud bylo nutné, aby v ní otvory byly, musely být vodotěsně uzavíratelné, a to i z paluby (např. průchody mezi odděleními), anebo naprosto vodotěsné (otvory pro vedení parovodů, lodních hřídelí apod.), s vysokou odolností na tlak. Někdy byla takovouto přepážkou i pancéřovaná stěna nebo její část.

Přepážka pancéřová (angl. armoured bulkhead či jen bulkhead, též cross wall nebo transverse wall), příčnice = zavedena už na prvních britských pancéřnících začátkem šedesátých let 19. století, původně železná, od osmdesátých let 19. století ocelová, silná ocelová stěna, většinou propojující konce bočních pancířů a dotvářejících tak citadelu či kasematu. Někdy byly až tři příčnice nad sebou, podle počtu bočních pancéřových pásů. Tloušťka stěny se blížila tloušťce bočního pancíře nebo se jí rovnala. Většinou byly pancéřové přepážky – příčnice vodotěsné. Jeden z nejdůležitějších, standardních prvků ochrany těžkých válečných lodí.

Příčnice (ang. bulkhead) = příčná hlavní přepážka v trupu lodi, která na velké pancéřové lodi zpravidla spojovala dva protilehlé konce bočních pancéřových pásů a vytvářela tak citadelu. Pak to byla pancéřová přepážka (armoured bulkhead). Její tloušťka byla i přes 300 mm, ..

Příď lodní (angl. forepart) = v užším smyslu nejpřednější část lodního trupu na předním vazníku, lodní klín (angl. bow nebo stem), v širším smyslu přední část lodního trupu, (svisle) od vrchní paluby po napojení předního vazníku na kýl respektive (podélně) od předního vazu po přechod k plnému tvaru lodního boku, až 1/5 lodního trupu. V tomto smyslu je vhodnější výraz předolodí. Zvýšená příď (forecastle) přecházela až do zadního středolodí, anebo končila před předním můstkovým komplexem či za ním… Příď výrazně ovlivňuje hydrodynamické vlastnosti lodi (plovatelnost) - mohla být svislá, šikmá, klounová (ostruhová), kliprová, hruškovitá, převislá - ostrá, oblá, podhonová (např. u pramic), ledoborcová…. Příď často sloužila k instalaci děla zv. stíhací (chase gun) umístěného v kasematě nebo nechráněném postu, a také torpédového vrhače – nad vodou či pod vodou. Pokud ale byl přední vazník - klounovec (stem) přerušen rourou torpédometu, taková instalace konstrukci příď oslabovala, tudíž se od ní upouštělo, anebo se roury příďových torpédometů umísťovaly tak, aby jejich ústí byla mimo vazník… Stěnami přídě také procházely průvlačnice (fairleader) kotevních řetězů (anchor chains), přičemž se každý kotevní řetěz ukládal do samostatné komory (chain locker). Pod vrchní palubou byly skladištní prostory pro palubní nářadí a běžné potřeby (úklidové, natěračské…). Za přídí v její spodní části byl přední kolizní prostor (angl. forepeak), který sahal od první kolizní přepážky od přídě (angl. collision bulkhead) až k vazníku. V přídi, mezi přední kolizní přepážkou a příďovým vazníkem byla také přední balastní nádrž. Vrchní paluba nad přídí se zvala bak.

Příďová nástavba (ang. forecastle) = zvýšená část předolodí, přesahující o jednu palubu („patro“) vrchní palubu ve středolodí případně zadolodí. V mnoha případech však přechází forecastle až do zadního středolodí a buď tak povyšuje lodní trup po celé jeho šířce, anebo vytváří zúžený středolodní segment na vrchní palubě, který nese přední a zadní můstkový komplex, komíny, stožáry a rostry aj. a po jeho stranách jsou koridory vrchní paluby. Paluba této protažené forecastle se nazývá spardek (angl. spar deck)

Publikační pomůcky ke správnému vedení lodi (pilotní edice, angl. Pilot Books) = manuály pro potřeby velitele lodi a důstojníky můstkové služby. Na konci 19. století měla můstková služba válečných lodí k dispozici: (A) kniha s charakteristikami hydrografické a geografické dispozice oblasti, v níž je právě loď nasazena (hloubky a tvar dna, podhladinové a hladinové útvary, konfigurace pobřeží…, plavební koridory, hladinové proudy…), (B) kniha o námořní meteorologii, (C) kniha o situaci v přístavech v dané oblasti (přístupové plavební koridory, výška přílivu, hloubka rejd a přístavních bazénů…), (D) kniha hladinových a pobřežních signalizačních zařízeních (majáky, bóje…), (E) kniha siluet dopravních lodí a fotografií s uvedením názvů lodí, rejdařů, domovských přístavů, technických dat, později volacích znaků…, (F) kniha siluet válečných lodí a fotografií s uvedením jejich technicko-taktických dat, kromě standardních publikací (kniha signálů, kniha služebních předpisů, personální ročenky maríny…).

Soudobý soubor pilot books na velkých lodích je mnohem obsáhlejší, a i když i na kapitánských můstcích je patrný zásadní nástup elektroniky, knihy zůstávají. Jsou to:

(a) "Sailing Directions" - v r. 2005 měla tato publikace vydávaná British Admiralty (B.A.) 72 částí (dílů), některé části pak sestávaly ze tří i více knih, takže je to kolem sta svazků popisujících pobřeží a přilehlé vody se zřetelem na plavbu lodí delších než 12 m. V posledních letech jsou kromě běžné tištěné formy k disposici také na CD. Cena je poměrně vysoká – 100 až 150 USD za publikaci. Na lodi se „Sailing Directions“ většinou jen pro oblasti, ve kterých loď operuje, což je i tak 50 až 70 publikací. Samozřejmě, že kromě British Admiralty vydávají své Pilot Books i námořní správy jiných států (U.S.A., bývalá SSSR), ale ve většině případů pokrývají pouze svá pobřeží (Brazílie, Německo, Čína, Japonsko atd.). Pilot Books jsou vydávány pro delší časové období 10 - 30 let, ale aktualizují se vkládáním korekcí (součástí „Weekly edition Notices to Mariners“, NtM) vydávaných odpovídající námořní správou. Zde zase má B.A. nejlepší reputaci a je také akceptována všemi námořními státy co se týče povinného navigačního vybavení lodi (SOLAS74).

(b) Námořní mapy (angl. navigational charts) se rovněž vydávají ve všech přímořských státech, nejvíce používané jsou ale mapy B.A.. Mapy jsou široké škála, od plavebních až po plány přístavů. Projekce je převážně Mercatorova, ale pro připolární regiony a některé speciální mapy v projekci gnómonické. Jen odhadem, pokrytí celého světa pro navigační účely dává něco kolem 3 – 4.000 map. Cena mapy se pohybuje mezi 30 - 50 USD. Od r. 1800 až do r. 1968 vydávala B.A. mapy s údaji výšek a hloubek ve fathoms & feet (sáhy a stopy), po r. 1968 už následují reedice v metrickém systému. Na lodi se většinou drží mapy, zahrnujících určitou oblast. Všechny pro cestu používané mapy musí být aktualizovány korekcemi uvedenými v NtM. Navigační důstojník (většinou 2. palubní důstojník) vede knihu oprav map a navigačních publikací a samozřejmě i tyto opravy zanáší, což je nekonečná práce. Kromě klasických papírových map existují už i mapy rastrové nebo elektronické.

(c) „Mariner's Handbook“ - podává základní informace týkající se mořeplavby.

(d) „Ocean Passages“ - přehled doporučených oceánských tras a všelikých záludností kolem (proudy, větry, nebezpečná místa, podmořská sopečná činnost atd.).

(e) „Distance Tables“ – obsahují údaje o vzdálenostech (v nautických mílích) mezi většími přístavy. Dnes se požívají už většinou v elektronické podobě.

(f) „List of Lights and Fog signále“ – seznam signálů pro všechny nautické situace, např. B.A. nabízí 12 svazků, jejichž obsah přináší charakteristiky navigačních znaků (visuálních i auditivních) užívaných na celém světě.

(g) „List of Radio Signále“ - B.A. nabízí 6 dílů seznamu (z toho třeba díl VI. má 5 částí!!). Jde o široké spektrum údajů o frekvencích a vysílacích časech pobřežních stanic, přes fakta o satelitární komunikaci a systému GMDSS a komunikaci s pilotskými službami či přístavy.

(h) „Tide Tables“ - B.A. j má ve 4 svazcích. Pro vybrané hlavní přístavy uvádí časy a výšky přílivu a o odlivu na každou hodinu pro daný rok, u sekundárních přístavů pak jsou zde vedeny koeficienty, pomocí kterých lze harmonickou metodou vypočítat totéž.

(i) „Stream Atlases“ - graficky zpracované údaje o mořských proudech (směr a rychlost) v obtížnějších navigačních rajonech, jakou jsou English Channel, North Sea, Malacca Strait atd.

(j) „Nautical almanach“ - každoroční publikace s astronomickými daty nebeských těles pro daný rok, kompilací předpisů, základních pojmů a matematických vzorců spojených s mořeplavbou.

Tedy stručná rekapitulace:

(a), (b), (c), (d), (e), (i) jsou nové edice vydávané pouze v případě podstatných změn.

(f), (g) jsou nové edice emitované v odstupech 2 - 3 let.

(h), (j) se vydávají na jeden rok.

(a), (b), (f), (g) se průběžně aktualizují (angl. currently up-dated), korekce jsou uváděny ve „Weekly edition Notices to Mariners“ (NtM = „Týdeník oznámení námořníkům“).

Kromě výše uvedeného musí být na lodi řada publikací vyžadovaných mezinárodními předpisy - SOLAS74, MARPOL76, IMDG, GMDSS, IAMSAR, pro U.S.A. předpisy „U.S. Coats Gard“, příručky pro plavbu v pásmech kontrolované plavby, pro plavbu v ledech…, dále pak obsáhlé předpisy týkající se Safety Management System, Ship Security, předpisy státu vlajky. Celá agenda kolem řízení lodi a zacházení s lodí na mořích a v přístavech je nesmírně obsáhlá a zatěžující.

Na válečných lodích k tomuto souboru náleží velmi utajované (top secret) soubory služebních předpisů, organizačních ustanovení, kódové a šifrové soupisy… a samozřejmě standardní identifikační pomůcky.

Pumy (fr. bombes, angl. bombs) = v dělostřelectví nejhrubší druh dutých střel plněných střelným prachem, vypalovaných (vrhaných) z moždířů a tzv. pumovnic. Na lodích se nepoužívaly, neboť měly malý dostřel, palba jimi byla nepřesná a manipulace s pumami obtížná a nebezpečná (doutnáky). Ostatně válečná námořnictva od třicátých let 19. století zaváděla menší varianty pum – granáty, vynalezené Francouzem H. J. Paixhansem (ač těm se až do padesátých let 19. stol. rovněž říkalo pumy). Do poloviny 19. století byly pumy kulovité (ty nejtěžší, nad 60 liber – asi 30 kg, byly opatřeny oušky k přenášení), poté pumy stejně jako granáty dostávaly ogivální tvar (pumy hrotité) a byly vypalovány už i z rýhovaných, zadových moždířů (od sedmdesátých let 19. stol.). Největší ráže pum činila 280 mm, ale byly i malé (90 mm). Námořní vojenství je respektovalo jen při obraně přístavů a námořních základen, ale i tam se lépe uplatnily houfnice. .

Pumpy lodní = pístová vodní čerpadla různých velikostí, která v 19. století, před zavedením odstředivých a postupně i jiných čerpadel sloužila v zásadě: A) k provozním účelům, mezi které patřilo doplňování technické vody do kotlů, odčerpávání vody z jímek, do nichž se stahuje voda z palubních stok (vysrážená, vniklá netěsnostmi v trupu, mytím palub…), B) k záchranným účelům (tyto pumpy byly podstatně mohutnější). Pumpy lodní byly konstruovány jako dvojčinné, tj. jako sací a tlakové, téměř výhradně z bronzu (odolnost vůči rzi a chemickým účinkům slané vody). Pohon byl ruční, anebo strojní, a tyto buď vlastními elektromotory, anebo náhony z lodního pohonného systému.

Purifikace a klarifikace - části čistícího procesu paliva, přičemž purifikace je proces na způsob rafinace (chemické čištění), a klarifikace proces na způsob odstředivého čištění.

Pyroxilín = látka vzniklá z celulózy působením kyseliny dusičné a kyseliny sírové. Současně ji v r. 1846 vyrobili Schönbein a Böttger. Vyrábí se tak, že ve čtyřhranných litinových nádobách chlazených zvnějšku vodou, ponořuje se po 0,5 kg čistých odpadků z přádelen ve směs kyseliny dusičné (1 díl, hutnost 1.516) a kyseliny sírové (3 díly, hutnost 1.842). Kyselina se pak centrifugou odstraní, bavlna se vodou rozmočí a poslední kyselost vápnem nebo sodou se odstraní. Nato se látka v holanrech (jako v papírnictví) mění v tkaninovou kaši. Ta se pak po usušení podobá skutečné bavlně (ani pod slabým mikroskopem není znát rozdíl. Rozpouští se částečně v éteru obsahujícím alkohol a v octanu etylnatém. Při dlouhodobém skladování je však nebezpečí, že se sama rozloží, anebo i vznítí. Vybuchuje (či vlastně velmi rychle shoří) zahřátím anebo nárazem, při čemž rázem vyvine z 1 kg 741 l plynu, tedy o více než polovinu více než nitroglycerin. Jelikož se střelné bavlny využívá jako trhacího prostředku, po vyjmutí z holandru se ihned opatrně lisuje na kotouče nebo válce, a těmito pak plní se např. hlavice torpéd. Pro jiné účely se komprimované kotouče upravují např. na zrnka.