Válečné lodě

( Pa-Pi )

NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE (1860 – 1945)

Tuto encyklopedii neustále rozšiřujeme a zpřesňujeme, proto vítáme Vaše návrhy případných úprav a doplnění. Máte-li zájem na dotváření NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE, napište prosím na: milan.jelinek@uhk.cz.

Padáky = čtyřhranné otvory v palubě (pro schody, větrání apod.).

Pádlo (angl. paddle) = jednoduchý ruční propulsní prostředek, který není upevněn k lodi (na rozdíl od vesla). Na námořních válečných lodích se používalo jen jako nouzový či pomocný pohonný prostředek v malých palubních člunech. Jeho části: držadlo (často s kolmým úchytem nahoře), dřík a list (ploutev).

Pachole (úvazník, angl. bitts či bollard, dvojité = double bollard) = nízké silné, mimořádně pevně ustavené železné nebo ocelové sloupky, sloužící k uvazování silných lodních lan (slabá se uvazují na úvazné držáky), zpravidla poblíž okraje vrchní paluby nebo na okraji přístavního nábřeží. Pacholata jsou různých druhů, vesměs podle způsobu uvazování lana nebo podle účelu, např. křížové pachole (cross-bitt), přístavní pachole (dolphin), vlečné pachole (towing bollard, na zádi nebo přídi lodi), vyvazovací pachole (mooring bitt), na plachetnících pachole k uvazování lanoví, k přibrzďování kotevního lana…

Paixhanská (Paixhansova) děla (podle francouzského vynálezce H. J. Paixhanse, žil v l. 1783 - 1854) = první prakticky široce použitelná děla ke střelbě pumami či bombami, tj. explozivními střelami zvanými zakrátko granáty, a to i velké ráže. Paixhans, dělostřelecký důstojník, prováděl pokusy s takový děly už v druhé dekádě 19.století, ale první zbraně tohoto druhu představil začátkem dvacátých let a první oficiální, veřejná zkouška se konala v r. 1824. Paixhansova první děly byly předovky ráže 220 mm, do kterých Paxians navrhl výbušné střely ogiválního tvaru. Francouzské válečné námořnictvo tato děla s tímto střelivem vzápětí nechala zařadit do výzbroje lodí (zakrátko Velká Británie a pak jiné státy), ale k průkaznému úspěchu těchto děl a granátů došlo až za krymské války, v bitvě na rejdě Sinope 30. listopadu 1853, kde ruská eskadra granáty rozstřílela slabší formaci tureckých lodí. V 60. letech 19. stol. termín paixhanská děla zanikl, ostatně se přecházelo na předovky, byť výbušné střely se staly standardem. .

Palba (angl. fire, firing) = v námořním vojenství v l. 1860 – 1945 střelba z různých druhů lodních zbraní na námořní, pobřežní nebo vzdušné cíle, anebo ze vzdušných či pozemních zbraní na cíle námořní, vedená převážně děly, často však i lehkými zbraněmi (mitrailleusami, kulomety), torpédy či případně raketami s konvenční náplní. Ostrá palba je jeden z hlavích obsahových prvků (i námořního boje) a jejím výsledkem má být zničení, umlčení nebo odehnání nepřítele, v případě útoku na pobřežní objekty k těmto požadavkům přistupuje ještě boření. – Palba v pojednávaném období (1860 – 1945) byla vedena těžkým (primárním), středním (sekundárním) a lehkým (terciálním) dělostřelectvem, případně raketami a torpédy. a to podle vlastnosti cílů: např. na těžké lodě a silně fortifikované pobřežní objekty pálilo těžké a střední dělostřelectvo případně lodní rakety (pobřežní cíle), na křižníky a torpédoborce střední dělostřelectvo nižších ráží a lehké, na blízké rychlé cíle pálilo lehké dělostřelectvo a vypouštěla se proti nim torpéda (torpédomety byly až do 1.světové války vyzbrojeny i těžké bitevní jednotky, ačkoli už rusko-japonská válka v l. 1904 – 1905 prokázala, že instalace těchto zbraní na kapitální válečná plavidla je zbytečná), letectvo bojovalo vůči lodím bombami (zde však o palbě nehovoříme) a lehkými palubními zbraněmi a raketami. Podle druhů cílů se používalo i různých druhů munice: granáty protipancéřové, tříštivotrhavé a tříštivé (projektily nejlehčích zbraní explozivní činky neměly), torpéda a rakety. Palba byla vedena buď čelně nebo bočně, případně kombinovaně, přičemž od šedesátých let 19. stol. do začátku 20.stol. byl požadavek na silnou palbu vpřed k přípravě finálního útoku klounem. Postupně však se lodě konstruovaly tak, aby bylo možné vyvinout největší palebnou sílu při boční palbě, neboť z hlediska taktiky boje vedeného převážně při paralelních kurech bojujících lodí to bylo nejvýhodnější. – Hladinová palba byla vedena většinou z plujících lodí, výjimečně z lodí ukotvených (např. na pobřežní cíle neopětující palbu), ponorky vedly palbu z torpédometů i pod hladinou, palba z útočících letadel byla vedena tak, aby napadená loď skýtala co největší cíl (útok z boku), a přitom nemohla na letoun pálit z většiny svých protiletadlových zbraní (útok v ose lodi – odpředu nebo odzadu). - Palba se řídila z centrálního stanoviště – zpočátku byl na každé dělové palubě velící důstojník, který vyvolával rozkazy o druhu, směru a vzdálenosti cíle, střelivu aj. údaje, ale od sedmdesátých let 19. stol. se na lodích zřizovalo centrální stanoviště (zpravidla v můstkovém komplexu, nejčastěji v pancéřované velitelské věži), odkud se předávaly příkazy a údaje prostřednictvím zvukovodů. Od tohoto systému se koncem 19. stol. upustilo a příkazy a instrukce se předávaly prostřednictvím elektrických ciferníků na každém palebném stanovišti (věži, kasematě) propojených s centrálním stanovištěm. Tato praxe, avšak stále technicky zdokonalovaná, přetrvávala do konce 2. světové války, přičemž už od začátku 19. stol. se stanoviště k řízení palby zejména těžkého a středního dělostřelectva přenášela na stožáry (spolu s dálkoměry aj. přístroji), kde příslušná zařízení pracovala efektivnější a nebyla tak postižitelná účinky nepřátelské palby na trupu a palubách.

Palebný manévr = druh cvičební nebo bojové činnosti, který je proveden pouze lodním dělostřelectvem, tedy bez změny kursu lodi, a to přenesením palby z jednoho cíle na jiný.

Palec (angl. inch) = jednotka délkové míry užívaná ve Velké Británii, USA aj. mj. k vyjádření ráže lodních děl. 1 palec (1 inch) = 25,4 mm (= 1/12 stopy = 1/36 yard).

Paluba lodi (angl. deck, franc. pont, it. ponte, coperta, tolda, něm. Deck, Verdeck) = plošina uzavírající shora trup po celé délce lodi nebo z její větší části, vodorovná anebo mírně vypouklá, kvůli lepšímu odtoku vody. Slouží jednak k pohybu posádky, jednak k instalaci nástaveb a palubních zařízení a zbraní a k ochraně vnitřku trupu před pronikáním vody a klimatickými vlivy. Jejím základem byly i na železných lodích dřevě fošny - honty, které špatně vodily teplo, tudíž se v podpalubí udržovala i při plavbě pod rozpáleným sluncem snesitelná teplota, a tyto honty byly shora kryté plaňkami, které tvořily vlastní povrch paluby. Honty vespod spočívaly na trámech - nosnících. Nosníky spočívaly na koncích na podvalech a ke stěnám lodi se pojily prostřednictvím záporníků (např. ve tvaru L) Drážky mezi fošnami i plaňkami se kalfatrovali, tj. vyplňovali těsnící hmotou. Na okrajích paluby byly stoky, z nichž se sváděla voda buď do centrální jímky, odkud se odčerpávala mimo loď, anebo ústily přímo skrze stěnu trupu ven. Shora byla paluba lemována ještě palubním prahem – brdem, který zpevňoval přimknutí paluby ke stěně trupu a na vrchní palubě umožňoval instalaci zábradlí. - Teprve po zavedení účinných větracích systémů koncem 19. století se válečných lodích začaly zavádět paluby železné respektive ocelové. – Paluby válečných lodí byly: vrchní paluba (angl. upper deck), hlavní paluba (main deck), spodní paluba (lower deck), přičemž hlavní paluba mohla být palubou dělovou (gun deck), stejně tak spodní paluba (velké plachetní řadové lodě měly až 3 dělové paluby). K hlavní palubě se zpravidla vázaly všechny vodotěsné přepážky trupu. Spodní paluba pancéřových lodích byla od sedmdesátých let tvořena pancířem, který shora chránil zejména muniční sklady, strojovny a kotelny, na pancéřových lodích 20. století se však instalovaly i doplňkové pancéřové paluby, které byly mimo roviny základních palub. Kromě vnitřních palub a vrchní paluby byly na válečné lodi ještě visuté (weather deck), tj. byly vrchní plošinou nástaveb, pokračováním velitelského můstku, jako plošina pro manipulaci s čluny apod. Na letadlových lodích byly ještě paluby letové, pod nimi vrchní paluba pro běžnou palubní činnost, pod ní paluba hangárová… – Vrchní paluby byly v podélném smyslu buď rovné (hladké), anebo až dvakrát zalomené – při zvýšeném předolodí event. při zvýšeném zadolodí. – Na civilních lodích jsou všechny paluby v trupu, tedy pod vrchní palubou, zvány paluby nepravé (pod vrchní palubou je hlavní paluba, pod ní mezipaluba, pod ní spodní paluba apod.), kromě toho jsou paluby i a nástavbách (promenádní paluba, člunová paluba…).

Palubka (angl. plank = širší deska, prkno, jinak narrow batten) = širší prkno, původně čepované, jimiž se na dřevěných lodích pokrývaly hrubé desky nebo železo či ocel vrchní paluby, aby se po (železné palubě) dalo dobře chodit a aby na prudkém slunci nepálily plechy do chodidel. Při požáru ovšem s nimi byl problém, proto na válečné lodi před každým bojem lodní hasiči rozvinovali po palubě hadice se stříkající vodou anebo se palubky skrápěly z vodotrysků podél nástaveb. - Postup instalace na železných válečných lodích: Na palubu byly navařeny šrouby, na ty nasazena prkna s předvrtanými otvory a dotažena matkou, která zašla do vybrání otvoru a byla zakryta dřevěnou zátkou. Mezery mezi prkny se utěsnily koudelí a zalily asfaltem (v lodním žargonu kalfatrování). Bohužel v tropických vedrech se asfalt rozehřál, vylezl ze spár, lepil se na boty a mazal prkna kolem. Pak musela posádka klesnout na kolena a cidlinami asfalt zaškrábnout a palubky vyčistit. Dřevěné pokrytí paluby mělo dvojí účel: (1) izolační (chránilo prostory pod ní před přímými slunečními paprsky), (2) šetřila bosé nožky námořníků. Jenže občas se dostala i pod palubky vlhkost, načež koroze pak chutě chroustala železný či ocelový podklad, takže nebylo výjimkou, že při prudších lijácích voda pronikala do spodnějších prostor včetně kabin. - Demontáž dřevěné paluby a konzervace spodní ocelové paluby byla operace zdlouhavá. – V sedmdesátých letech 20. století dřevěné paluby z velkých lodí vesměs zmizely, jen na pasažérských plní dále estetickou funkci. Pod paluby nástaveb byla mezi strop a horní palubu instalována účinná izolace, popřípadě zařízení k odvětrávání ohřátého vzduchu a odvedení kondensátu. Na horní paluby se aplikovala 3 - 5 cm silná cementová směs zaručující pružnost, stejnou tepelnou roztažnost jako ocel, odolnost proti vodě a nepropustnost. Ale i od toho se časem upustilo, takže nyní námořníci raději nosí pořádné boty, stropy v nástavbě jsou důkladně izolovány a vnitřní prostory dle potřeby ochlazovány nebo oteplovány centrálním ventilačním systémem. Aby navlhlá nebo namrzlá ocelová paluba neklouzala, jsou na pracovních místech aplikovány speciální protiskluzové nátěry. (bek)

Palubní podpěra (angl. deck stanchions) = dřevěné nebo železné (ocelové) sloupky sloužící ku podpírání palubnic. Podle šířky lodi a potenciálního namáhání trupu jich pod každou palubnicí bylo od jedné do až pěti. Jejich konstrukční pojetí bylo podobné pojetí palubnic.

Palubnice (ang. deck beam) = příčný dřevěný nebo železný (ocelový) trám respektive nosník, který spojuje vždy jedno žebro lodního trupu s žebrem protějším. Je nejvíce namáhán ohybem, tlakem a kroucením. Kovové palubnice byly plnostěné (obdélníkové nebo s tvarovaným průřezem), nebo členěné (sestavené z dílů) nebo příhradové nebo duté. Podle způsobu spojování členěných palubnic se tyto dělily – dřevěné na šroubované, sbíjené a lepené (klihem apod.), kovové na nýtované, šroubované, (později) svařované případně lepené (u malých lodí). Palubnice jsou podepírány v jednom nebo několika místech palubními podpěrami.

Palubní letoun = takové letadlo, které má loď k dispozici k útočným, průzkumným či obranným akcím. V užším smyslu dnes letouny schopné startu a přistání na palubě letadlové lodi, dříve (do r. 1945) v širším smyslu každý letoun, který mohl být tím či oním způsobem vypraven z válečné lodi k letu. Rozeznávaly se tedy letouny jeřábové - plovákové (před startem se spouštěly z lodi na vodu jeřábem a startovaly z hladiny), letouny katapultové – plovákové (z lodi startovaly ze zařízení, které jim částečně – spolu s vlastním pohonem letounu – udělovaly nutně velké počáteční zrychlení, avšak tyto stroje nebyly schopny návratu na palubu mateřské lodi svým přičiněním, opět s emuselo použít jeřábu) a letouny palubní (jejich podvozek se při startu či přistání dotýkal paluby).

Palubní nosníky (angl. beams) = příčné díly spojující protilehlá žebra na jedné nebo více úrovních a nesoucích jednu nebo více palub - dřevěné trámy (i složené) nebo různě silné a různě profilované kovové nosníky, na železných a ocelových lodích, a to nýtované, šroubované nebo svařované, duté i plné… – podle intenzity zatížení v daném místě. Zpravidla mívají tvar mírného oblouku, neboť paluba, zejména vnější (vrchní), bývá vyklenutá od podélné osy (angl. camber = klenutí).

Palubní potah = pokrytí železných a ocelových palub dřevěnými plaňkami (teak, dub…).

Pancéřníky (ang. ironclads) = lodě chráněné pancíři, označované tak v l. 1860 až zhruba 1880, vývojový předstupeň pancéřových lodí různých tříd. – První pokusy pancéřovat lodě jsou známé z Koreje, kde se počátkem 15. století objevily tzv. želví lodě (Kobukson) kryté shora a na bocích silnými plechy. Tyto lodě se pak uplatnily v sedmileté čínsko-japonské válce 1592 – 1598), kde jejich početná flotila pod velením admirála Ji-Suna soustavně vítězila. Tento způsob ochrany lodí pak převzali Japonci, kde se podobně uspořádaná – tj. chráněná pancíři silnými asi 25 – 50 mm a děly vyzbrojená plavidla, tekkousen (= pancéřová loď) objevila na konci 16. století. Podobné pokusy se pak činily také v Evropě, ale prvními moderními, skutečně efektivně pancéřovanými a bojově nasazenými jednotkami byly francouzské a britské plovoucí baterie z poloviny padesátých let 19.stol., z nichž DÉVASTATION, LAVE a TONNANTE se v boji poprvé objevily 17.října 1855, kdy ostřelovaly ruské pevnosti Kinburn v ústí Dněpru (Britové použili své plovoucí baterie poprvé v r. 1856 proti Kronštadtu na Baltiku.) První oceánskou pancéřovou lodí byla francouzská LA GLOIRE dokončená v r. 1860, klasifikovaná jako řadová loď. ale rok nato překonaná mnohem větší a dokonalejší britskou pancéřovou fregatou WARRIOR (sesterskou lodí byl BLACK PRINCE). Pot se začaly pancéřové lodě zavádět také v jiných marínách, nejdříve v USA, kde také došlo už v r. 1862 k prvnímu, epochálnímu střetnutí pancéřníků – jižanským obrněncem VIRGINIA (MERRIMAC) a seveřanským věžovým, mnohem menším obrněncem MONITOR. V té době se také děly vývoj obrněnců podle uspořádání výzbroje na (1) bateriové respektive kasematní a pak centrálně citadelové a (2) věžové (tj. s primárními děly v otočných pancéřových kupolích) – druhá varianta byla perspektivnější, což se od osmdesátých let 19.století začalo prokazovat a vývoj pancéřových lodí šel tímto směrem… Významnou byla i bitva u Visu (Lissy) v r. 1866 mezi italským a rakouským loďstvem, kde došlo v podstatě shodou náhod k jedinému zdařilému útoku klounem v eskadrovém námořním boji v dějinách (potopení italského pancéřníku RÉ D´ITALIA), a přesto se tato diluviální, ale minimálně využitelná zbraň udržela na těžkých válečných lodích až do druhé dekády 20.století. – Od konce sedmdesátých let 19. století se vývoj pancéřníků modifikoval: pancéřovány zůstávaly už nejen těžké kapitální lodě, ale pancíře dostávaly i lodě menší (objevily se pokusy pancéřovat i torpédovky), a tedy se pojem pancéřník přestával požívat, nahrazován konkrétnějšími kategorizačními označeními: kasematní či citadelová loď, věžová loď, obrněný křižník apod., definitivně zanikl na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19.století, kdy nastoupily pre-dreadnoughty.

Pancéřová loď (angl. armoured ship) = taková válečná loď, jejímž základním ochranným prvkem zahrnutým už do projektu lodi je pancéřování. Jejím poddruhem je pancéřovaná loď, tj. taková válečná loď, jejímž základním ochranným prvkem je sice rovněž pancéřování, ale toto nebylo prvkem zahrnutým do projektu lodi a bylo na loď instalováno dodatečně. V běžných textech se toto roztřídění nerespektuje. – Pokusů chránit lodě tuhými prvky (plechem, vrstvami kůže…) byla v dávnější minulosti řada, ale za projev prvního moderního pokusu projektovaně opatřit loď pancířem bylo sestrojení francouzských a posléze britských plovoucích pancéřových baterií, které byly (3 francouzská plavidla) za krymské války nasazeny na Černém proti ruské pobřežní pevnosti Kinburn při ústí Dněpru (dlužno dodat, že britské jednotky, připravené k nasazení na Baltiku, byly mnohem elegantnější a připomínaly paroplachetní šalupy). Avšak za první oceánskou pancéřovou válečnou loď je považována francouzská LA GLOIRE dokončená v r. 1860, kterou projektoval slavný Dupuy de Lôme. Měla dřevěný trup pokrytý pancíři tloušťky 120 mm, výtlak 5.620 t, délku 77,2 m, dosahovala rychlosti 13 uzlů a její výzbroj tvořilo 36 děl ráže 164 mm. Následovala britská odpověď v podobě mnohem větší, dokonalejší (celoželezné) a vyzbrojenější fregaty WARRIOR, nato se v USA objevila první věžová pancéřová loď MONITOR a proti ní bateriový pancéřník VIRGINIA (MERRIMAC), jimž náleží prvenství prvních pancéřových lodí poháněných toliko stroji, tedy bez plachetní výstroje, ba i bez stožárů vůbec. Následoval prudký vývoj pancéřových lodí směrem k centrálně-bateriovým a kasematním,.citadelovým a věžovým, až se začátkem devadesátých let 19. století objevily jednotky zvané později pre-dreadnoughty (za první je považováno 7 britských jednotek typu ROYAL SOVEREIGN). Ty už měly nejen boční a příčné pancéřování, ale standardně též vnitřní pancéřové paluby (kryly vitální části lodi a muniční sklady), začátkem 20. století se na nich objevily i podhladinové kolmé vnitřní stěny jako bariéry vůči účinkům torpéd (jako první je měl ruský CESAREVIČ postavený ve Francii). Pancéřové lodě se nadále vyvíjely k tzv. dreadnoughtům (první, DREADNOUGHT, byl postaven ve Velké Británii, dokončen v r. 1906). Tato koncepce pancéřové lodi přetrvala až o konce 2.světové války, přičemž pancéřování lodí se dále zdokonalo, kombinováno s různými materiály a různě uspořádáváno (šikmé stěny, komorové pancíře…), přičemž tloušťka pancířů se, přes použití vysoce kvalitních ocelí, stále zvětšovala (nejsilnější poancíře měly japonské lodě JAMATÓ a MUSAŠI – boky chránily plotny tlusté až 400 mm, věže až 650 mm! – S nástupem moderních bojových prostředků po r. 1945, zejména raket s vysoce účinnými hlavicemi vč. atomových, se od stavby velkých pancéřových lodí upustilo. .

Pancéřování = způsob ochrany lodi před účinkem nepřátelských dělostřeleckých projektilů a torpéd, spočívající v instalaci železných, později ocelových desek a podobných segmentů vně lodního trupu i uvnitř a na palebná a řídící stanoviště na lodním trupu. – První pancéřové lodě v šedesátých letech 19. století měly pancíře (z válcovaného železa) pouze na trupu, na velmi silném dřevěném podloží. K tomuto podélnému vnějším pancéřování brzy přibyly příčné pancéřové stěny, které vpředu a vzadu spojovaly konce obou bočních pásů, čímž vznikala citadela. Pancéřování však bylo tak těžké, že v sedmdesátých letech zůstal z bočního pancéřování jen silný železný pás v oblasti ponorové čáry vysoký 1,5 - 2,5 m instalovaný na každém boku od přídě k zádi, zatímco pancíř trupu byl omezen na vytvoření centrální kasematy uprostřed, v níž bylo nejtěžší dělostřelectvo. Na některých lodích byly samostatné malé kasematy i na přídi a zádi. K tomu se v osmdesátých letech 19. stol.přidružila pancéřová paluba totožná s běžnou spodní palubou, která takto chránila zejména kotelnu, strojovnu a muniční sklady. Okraje této paluby byly sklopeny dolů (skosy – ang. slopes), kde se pojily ke spodnímu okraji bočního pancéřového pásu, čímž se účinnost pancéřování vlastně zdvojovala. Později se instalovala i druhá, slabší pancéřová paluba, o něco výše. Tyto paluby, a běžně už byly pancéřovány otočné dělové věže a barbety včetně dopravních muničních koridorů, kasematy a velitelská stanoviště. To vše se týkalo kapitálních jednotek, zatímco na křižnících (od osmdesátých let) byly jen pancéřové spodní paluby, případně velitelské věže. Obrněné křižníky měly však jen onen pás v oblasti ponorové čáry, zatímco pozdější pancéřové křižníky (od devadesátých let) už rovněž kombinovaly tento pás se spodní pancéřovou palubou. – Na počátku 20. století přibyla do lodních pancéřových systému protitorpédová podélná přepážka, a to v příboční pozici, která se nahoře pojila ke spodní pancéřové palubě a dole ke dnu lodi. V dalších letech se tento základní systém už jen zdokonaloval, a to za použití stále odolnějších ocelových materiálů, různého tvarování, rozmístění a sklonu pancéřových segmentů vč. mimoúrovňových přídatných pancéřových palub, zdvojování a ztrojování stěn, použití různých výplňových materiálů v protizátopových a antiexplozivních komorách… Přes všechna tato až obdivuhodně důvtipná zdokonalení nebylo pancéřování a přídatné systémy postačující k tomu, aby odolaly stále účinnějším granátům, torpédům,.minám a leteckým pumám, což prokázaly i úžasně drastické tragédie mnoha těžkých válečných lodí v l. 1939 – 1945.

Pancéřový křižník (angl. armoured cruiser) = parní válečná loď z období let 1890 – 1905, s vysokou rychlostí (až 25 uzlů) mimořádně dlouhou doplavbou (možnost pojmout velké zásoby paliva), velkou střední (203 – 254 mm) a lehkou (76 mm a níže) výzbrojí a chráněná zejména spodní pancéřovou palubou (okolo 25 mm) a pancéřovým pásem v oblasti ponorové čáry (254 mm) - pancéřovány byly i věže primárního dělostřelectva (tloušťka až 254 mm). Pancéřové křižníky byly určeny jednak k dálkovým výpadům vůči námořní přepravě protivníka, nenadálým úderům na seskupení nepřátelských lodí a v eskadrovém boji ke spolupráci s bitevním jádrem floty. – V podstatě byl pancéřový křižník kombinací obrněného a chráněného křižníku. První jednotky této třídy začaly vznikat na konci osmdesátých let 19. století ve Francii (DUPUY DE LÔME), která je upřednostňovala před bitevními loděmi, vzápětí se přidalo Rusko (RJURIK, ještě s plachetní výstrojí, po něm GROMOBOJ a ROSSIJA) a USA (NEW YORK), Rakousko-Uhersko (MARIA THERESIA), Itálie (MARCO POLO), poté některé další státy (Německo) a až koncem 19. století se i Velké Británie (typ CRESSY…). Její pancéřové křižníky byly mohutné, dobře stavěné, ale až do r. 1905 se slabší výzbrojí (většinou jen 152 mm, některé 2 x 243 mm) a slabším pancéřováním (což se v r. 1914 vymstilo lodi GOOD HOPE v bitvě u Coronelu – modernější německé pancéřové křižníky GNEISENAU a SCHARNHORST s 210mm děly tehdy tuto loď rychle poslaly ke dnu). Ani poslední britské exempláře této kategorie, jakkoliv elegantní, nebyly dokonalé ani co do výzbroje, ani co do pancéřování. 8 pancéřových křižníků z přelomu 19./20.století, postavených v cizině, mělo i Japonsko. Nebyly až tak dobré, ale nad horšími jednotkami nepřítele měly za rusko-japonské války převahu. – Pancéřový křižník nebyl přímým předstupněm bitevního křižníku, nýbrž vzdálenou vývojovou variantou křižníku dvacátých let 20. století, která byla ve třicátých letech oficiálně - po londýnské konferenci - zvána „těžký křižnk“.

Pancíř (ang. armour) = základní prvek pancéřové ochrany lodi. Původně, v šedesátých letech 19. století, byly pancířem prosté desky (plotny) z běžného válcovaného železa, na teakovém podkladě, později se používaly pancíře vrstvené (sendičové), tvořené střídanými vrstvami železa a dřeva přišroubovanými k boční konstrukci trupu. Jejich tloušťka byla enormní (na britském obrněnci INFLEXIBLE z r. 1876 skoro 1 m!!). Poté, co se v osmdesátých letech 19. století objevila v pancéřování a konstrukci lodí ocel, zprvu se používaly pancíře sdružené – kompaundní, v nichž se střídaly vrstvy (měkkého) železa s vrstvami (tvrdé) oceli, ale i od těch se upustilo a kompaundní pancíře byly nahrazovány stále lepšími druhy zušlechťované oceli, z nichž nejlepší byly asi nejlepší německé. (Podrobné pojednání o pancířích a pancéřování by bylo velmi obsáhlé.)

Parní stroj (angl. steam engine či steam machine) = druh pístového motoru, měnící tlakovou a tepelnou energii páry, vyrobené v parním kotli, na mechanickou práci, a to působením tlaku expandující páry na píst, pohybující se ve válci uzavřeném na obou koncích, načež se pohyb pístu přenáší mechanismus umožňující pohyb poháněného zařízení, např. lodi. Málo úspěšných nebo neúspěšných pokusů pohánět lodě párou se uskutečnila řada ještě před vynálezem parního stroje s přímým pohonem pístu tlakem páry (James Watt, konec 18. století), ale teprve počátkem 19. století se projevovaly snahy použít Wattowa parního stroje na lodích. Bylo to obtížné, neboť první Wattovy stroje byly nízkotlaké (= stroje pracující pod tlakem do 1,5 arm) a vahadlové, tedy neměly klikové ústrojí (vynalezl ve Francii až Perrier v r. 1792). Wattův stroj však byl stále zdokonalován, takže jeho verze parní stroj z poloviny 19. století už disponoval kontrolovaným rozvodem tlakové páry z parního kotle (viz Kotel lodní) střídavě před píst a za píst (parní stroj dvojčinný) pomocí šoupátek ovládaných excentrem – výstředníkem (od r. 1790, později nahrazených ventily), měl pístní tyč - pístnici napojenou na křižák, z něhož se pomocí ojnice a kliky přenášel přímočarý pohyb pístu na pohyb otáčivý. K uchování plynulosti tohoto pohybu byl přidán setrvačník, který rovněž překonával mrtvé polohy klikového mechanismu (úvratě pístu). Točivý pohyb klikového hřídele se pak přenášel – zprvu přímo, poté většinou prostřednictvím variovaných převodů – na hřídel lodních koles, později na hřídel s lodním šroubem. Na kolesových lodích, zejména říčních, zůstávaly v provozu vahadlové (oscilační) parní stroje. - Dlouho se používaly pouze jednoválcové stroje, horizontální, velmi neekonomické (proto se používaly je občas, v boji a při manévrování v přístavu…, a lodím zůstávala plachetní výstroj). Až ve druhé polovině 19. století se na válečných lodích objevily parní stroje sdružené – víceválcové, s válci uspořádanými buď vedle sebe nebo za sebou (parní stroje woolfické, kompaundní a tandemové), v nichž ostrá pára postupně expandovala v každém válci, tj. vykonala práci na každém pístu každého válce zvlášť. Podle počtu válců (dva, tři…) byly parní stroje dvojčité, trojčité… Pracovní tlaky stoupaly až nad 12 atm). Spotřeba uhlí pak klesla asi o polovinu. Kliky byly u dvojčitých strojů vůči sobě nastaveny o 90°, u trojčitých o 120°, což umožňovalo stroji pracovat bez těžkého setrvačníku. - Podle následného použití páry – po vykonání práce – se parní stroje dělily na buď výfukové, kdy se pára volně vypouštěla do ovzduší případně se využívala k ohřevu vody, vytápění apod., nebo kondenzační, kdy se pára vedla do kondenzátoru, v němž se srážela a mohla být pak znovu použita v kotli. – Ještě v šedesátých letech 19. století byly na válečných lodích běžné horizontální parní stroje, jejichž výhodou byl nízký tvar umožňující lepší ochranu stroje, ale postupně se přešlo k vertikálním, jejichž výhodou bylo, že válec se uvnitř působením pístu tolik neopotřebovával, stroj nevyžadoval tolik místa… Na velkých lodích se používaly pomaloběžné stroje (60 – 70 ot./min.), na středních a malých rychloběžné (větší verze 100 – 200 ot./min., menší verze 250 – 350 ot./min.). Běžné byly tzv. parní stroje vratné, kdy se mohl měnit pohyb kliky ve smyslu „chod vpřed“ / „chod vzad“. Ke konci 19. století se užívaly také parní stroje pracující s přehřátou párou (na 220° - 350° C) a to až s pětinásobnou expanzí. Zásadních požadavků na lodní stroj bylo několik: musel být dostatečně výkonný, a přitom ne velký a přespříliš těžký, aby nezabíral místo a nezvyšoval hmotnost plavidla, musel mít stejnoměrný chod a vysoce ekonomickou, tj. přiměřenou spotřebu páry. Konstrukcí parních strojů bylo velmi mnoho – a jen pro Royal Navy dodávalo lodní parní stroje více než dvacet výrobců, z nichž nejznámější byly firmy (zkráceně) Penn, Maudslay, Humphrey and Tennant, Ravenhill, Rennie, Hawthorn, Napier, Earle, Elder… Začátkem 20. století se na válečných lodích stále více prosazovaly parní turbíny, zatímco parní stroje přejímaly funkce pomocných zřízení – jako kormidelní stroje, stroje ku zvedání kotev apod.

Parní turbína (angl. steam turbine) = druh rotačního motoru, v němž se tlaková a tepelná energie páry mění na energii pohybovou (kinetickou), které prostřednictvím lopatkových kol využívá ke konání mechanické práce tj. k pohonu lodi. – Princip: z kotle se pára přivádí do rozváděcího ústrojí, v němž expanduje z vysokého tlaku na nízký a její teplo se přeměňuje v pohybovou energii. Se kterou pára vstupuje do oběžného kola s vhodně zakřivenými lopatkami. Tlak páry se při průchodu mezi lopatkami oběžného kola buď nemění, a taková parní turbína se nazývá rovnotlaká či akční (vynalezena v r. 1883 poprvé předvedena švédským inženýrem DC. G. de Lavalem – 15.000 až 30.000 ot./min.), nebo pára částečně expanduje i v oběžném kole, a pak hovoříme o parní turbíně přetlakové či akční (vynalezena a poprvé předvedena v r. 1884 britským inženýrem Ch. A. Parsonsem – 3.000 až 10.000 ot./min.). Rozváděcí ústrojí s příslušným oběžným kolem se nazývá stupeň parní turbíny, z čehož je zřejmé, že ty jsou v praxi i (převážně) vícestupňové. Přitom – jelikož tlak stále téže používané páry postupně, po vykonávání práce, klesá – jsou vysokotlaké stupně parní turbíny rovnotlaké, a nízkotlaké stupně jsou přetlakové. – Podle provozu se rozeznávaly parní turbíny výfukové (po výkonu práce, tj. spotřebování užitečné síly páry se pára pod tlakem asi 1,1 arm. Vypouštěla do ovzduší nebo se využívala jinak (ohřev…), kondenzační (zbytková pára vstupuje do kondenzátoru, kde se sráží), protitlakové (nespotřebovaná pára se používá např. znovu k pohonu, ale menší, nízkotlaké turbíny) aj. – Na válečných lodích se ujaly turbíny systému Parsons začátkem 20.století, nejdříve na torpédových jednotkách, postupně na stále větších plavidlech. Byly mnoha systémů, ale téměř výhradně ležaté. Chod se však zpočátku reguloval většinou jen škrcením průtoku páry, proto zpočátku byly velké problémy s regulací příliš velkých otáček (nebezpečí příliš velké kavitace na lodní vrtuli, tudíž její nízká činnost) a s přímým přenosem hnací síly na lodní hřídel respektive lodní šroub či vrtuli. Bylo tudíž třeba velikost a tvary těchto propelerů pečlivě propracovávat, ba bylo jich i několik na jedné hřídeli, ale po zavedení redukčních převodovek mezi hřídele parních turbín a lodní hřídele tento problém odpadl.

Pasát (dříve passát, angl. trade-wind) = vítr vanoucí po celý rok od subtropických anticyklón k rovníku, a to jen nad těmi částmi oceánů, kde není rušen vlivem pevnin - např. nad Atlantikem vanou severní pasáty v březnu od 3° až k 26° severní šířky, v září od 11° až k 35°severní šířky. Působením zemské rotace se stáčí tak, že na severní polokouli vane od severovýchodu k jihozápadu, na jižní od jihovýchodu k severozápadu. Jsou pravidelnější v zimě, než v létě, jižní pasáty bývají silnější.

Parduna (též pardun, angl. backstay) = část pevného lodního lanoví – lana držící stěžně a čnělky zezadu. Parunů je několik a jsou zvány podle čnělek a stěžňů, které drží.

Pás pancéřový (angl. armour belt či jen belt) = standardní prvek pancéřové ochrany lodi instalovaný na trup pancéřové lodi v oblasti ponorové čáry. Částečně vystupoval nad tuto čáru, částečně byl pod touto čárou, celkové výšky (na kapitálních lodích) 2,5 - 3 m. Zpravidla se k němu zvnitřku trupu pojila pancéřová paluba, zpočátku většinou tak, že postranní skosy této paluby (slops) se spodním okrajem pojily ke spodní části pásu. Pás měl tloušťku až okolo 350 mm, s použitím oceli a moderních systému pancéřování se však postupně jeho tloušťka zmenšovala, nicméně dál zůstával jedním z nejdůležitějších segmentů pancéřové ochrany lodi.

Pás obšívkový (angl. strake of plating) = vodorovná řada desek obšívky – dřevěných nebo kovových. Na dřevených lodích byly tyto desky buď s přesahem spodnější řady (klinkerový systém). Nebo k k nižší řadě přiléhaly (karvelový systém). Kovové (železné a ocelové) pásy obšívky se zprvu nýtovaly, od třicátých let 20.století i svařovaly, případně se oba způsoby kombinovaly. Svařované pásy obšívek byly pevnější a rychleji se spojovaly, ale při prasknutí sváráu nebo desky obšívky se trhlina šířila po trupu dál, zatímco na nýtovaném trupu se prasklina zpravidla zastavila (byť jen dočasně) v nýtovém otvoru.

Páteřnice, vnitřní kýl (angl. keelson, heel) = kýlová vaznice jako podélná výztuha lodního trupu, táhnoucí se nad kýlem, od přídě (klounovce) k zádi (kormovci). Konstrukční prvek, jímž je se významně odlehčuje namáhání kýlu vespod lodi.

Pdr. (podle angl. pounder = … liberní, co má hmotnost v librách) = starý, ale dodnes částečně používaný (u malorážních zbraní) způsob vyjadřování palebné mocnosti děla podle hmotnosti do něj používaných střel, přičemž tato hmotnost je vyjádřena v angl. librách (libráž). Například do britského 2liberního protiletadlového kanónu se používaly střely o hmotnosti cca 0,9 kg, ale podobné přepočty nejsou jednoznačné. Od šedesátých let 19. století se postupně přecházelo na vyjadřování palebné mocnosti děla podle ráže (kalibru, kalibráže), tj. průměru vývrtu hlavně, udávané v anglosaské oblasti v anglických palcích (25,4 mm), v jiných moderních státech v centimetrech a milimetrech.

Peň stožárový (angl. lower mast) = spodní část složeného stožáru (stěžně), který nese nahoře soustavu čnělek, dole prochází vrchní palubou a palubami pod ní a jeho pata je upevněna zpravidla na kýlu (o paroplachetníků většinou prostřední a zadní stěžeň v palubě nad strojovnou respektive kotelnou). Nesl i některé spodní ráhno (např. hlavní plachty, přední plachty, latinské…). Peň stožáru nebýval z jednoho kusu dřeva, ale měl jádro (opracovaný dubový kmen) k němuž přiléhala dlouhá dřevěná kulatina, pevně kolem jádra sepnutá objímkami. Peň se impregnoval. Toto pojetí dávalo pni stožáru vysokou pevnost na ohyb a zvyšovalo jeho odolnost vůči klimatickým podmínkám..

Peniše = druh menší ozbrojené lodě pro strážní službu používané na Středozemním moři.

Periskop = optický přístroj umožňující skryté - z relativního bezpečí – pozorování nebo zaměřování nepřátelských objektů, osob, činnosti apod. Princip periskopu je ten, že paprsek vstupující do objektivu, se následně pomocí zrcadla zpravidla v úhlu 45° odrazí k zrcadlu níže a z něho vychází do okuláru respektive k oku pozorovatele. Rozdíl mezi výškou vstupujícího paprsku a výškou oka pozorovatele je zván periskopická výška. Periskopy jsou monokulární nebo binokulární. - K využití periskopu došlo i v námořním vojenství, zejména - od počátku 20. století - na ponorkách. Na nich se zprvu používaly periskopy pevné, ale už v 1. světové válce byly běžné periskopy teleskopické, přičemž pozorování z ponořené ponorky prostřednictvím periskopu bylo možné až na tzv. periskopické hloubce. Běžně se však periskopy používaly už od devadesátých let 19. století i na těžkých hladinových válečných lodích, kde byly montovány zejména do dělových věží.

Petrolejový motor = dříve označení pro všechny zážehové pohonné jednotky, do kterých se jako palivo používaly destiláty surového petroleje, zejména benzín hustoty 0,7, petrolej hustoty 8,8 – 0,825, petrolejový éter, ligroin, gazolín, kerosén aj. Na přelomu 19./20.století se tak však označovaly motory poháněné skutečně už jen osvětlovacím petrolejem, zatímco ostatní motory se zvaly benzínové, gazolínové apod. (pozor však, v anglických textech je benzín zván petrol, což může mást). Pracovaly v zásadě jako benzínové zážehové motory – čtyřtaktní i dvojtaktní, ale byly snahy zavést i petrolejové motory dvojčinné, tedy takové, v nichž se zápalná směs vháněla nejen nad písty, ale i pod něj… Chlazení se dělo vodou. Výkon těchto motorů byl srovnatelný s výkonem benzínových motorů, ale nevýhodou „petrolejek“ bylo, že směs vzduchu a petroleje se musela před vstupem do válce předehřívat, nadto spaliny petroleje znečišťovaly vnitřky válců mnohem více než spaliny benzínu.. nu a petrolej byl dražší než benzín. – V počátcích moderních ponorek na přelomu 19./20. století se pro pohon ponorek při plavbě na hladině často používaly právě petrolejové motory (Körting, Grob, Daimler…), ale byly brzy nahrazeny benzínovými a pak diesely, neboť vadil jednak silný zápach petroleje v nitru ponorky (mnohem silnější než později zápach benzínu či nafty), jednak žlutobílé výfukové plyny z petrolejových motorů byly příliš husté a zdaleka nápadné. Už ve druhé dekádě 20. století se petrolejové motory v marínách přestaly používat.

Pielaga = druh malé příbřežní plachetnice.

Pilot books (angl.) - viz Publikační pomůcky ke správnému vedení lodi.

Pinasa (angl. pinnace, fr. pinasse,) - velikostně druhý člun na válečné lodi (po barkase), poháněný vesly a jednou nebo dvěma plachtami na malém skládacím stožáru, s malým dělem, pro cca 40 až 80 mužů. Později od 80 let 19. stol. opatřován malým parním strojem, ještě později spalovacím motorem.

Piroga = italský větší pobřežní člun s mělkým dnem.

Pivot (od franc.) = v námořním dělostřelectví prvek v centrální ose (čep, obrtlík) kompletní montáže děla, který umožňoval plynulé otáčení v horizontálním smyslu resp. nastavení odměru. Pivot byl z masivního železa (oceli), spojen s palubou pod dělem a zpravidla i s další palubou směrem dolů, přičemž byl opatřen výztuhami zaručujícími stabilní kolmost pivotu vůči horizontální poloze děla. V případně spojení děla s barbetou nebo dělovou věží byl ku odlehčení pivotu pod manipulační plošinu u závěrové části děla instalován podpůrný prstenec, zpravidla na pojezdových drahách, válečkových rolnách (na principu ložiska), který lemoval okraj otočného segmentu a nesl v podstatě celou hmotnost děla a věže. Otáčení platformy spolu s dělovou věží se dělo hydraulicky (od šedesátých let 19. stol.) nebo elektricky (od osmdesátých let 19. stol.) Poté, co se muniční skladiště přemístila až na dno lodi a věže byla s nimi spojena muničními tubusy, pivoty se u těžkých dělových montáží přestaly používat.