Válečné lodě

( N )

NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE (1860 – 1945)

Tuto encyklopedii neustále rozšiřujeme a zpřesňujeme, proto vítáme Vaše návrhy případných úprav a doplnění. Máte-li zájem na dotváření NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE, napište prosím na: milan.jelinek@uhk.cz.

Nabiják (angl. ramrod) = nástroj k nabíjení starších střelných zbraní – předovek. Byla to silná tyč ze dřeva, která na jednom konci měla tzv. palici s průměrem rovnajícím se ráži děla, jíž se do hlavně celým vývrtem až do komory vtlačovala prachová náplň ve vaku, ucpávky a pak střela. Na druhém konci nabijáku byl kartáč zv. vytěrák. U zadovek jej při nabíjení těžkých dělených nábojů nahrazoval mechanický (hydraulický) krátký nabiják (angl. loader, gun-rammer), který však sloužil jen k přesunu střely z nabíjecího lůžka do hlavně a jejímu zasunutí do komory.

Náboj (angl. charge) = v moderním dělostřelectví do hlavně děla vkládaný soubor prostředků pro jeden výstřel, a to buď najednou, nebo postupně. Náboj je tvořen střelou (různého druhu podle různého určení), zapalovačem, střelivinou jako výmetnou hmotou resp.hnací náplní (ve vhodném pouzdře zv. nábojka, nábojnice nebo vak), roznětkou (iniciátorem) jako činitelem střelivinu rozněcující a pomocnými prvky. Náboj je buď dělený (střela a pouzdro se střelivinou se do hlavně vkládají odděleně) – zpravidla nad ráži 120 mm, nebo jednotný (střela je pevně spojena s nábojkou či nábojnicí) – do ráže 120 mm. Náboje mají ujednocené zejména průměry – ráže. Náboje jsou ostré (střela má definovaný destruktivní účel), cvičné (střela je nahrazena papírovou nebo dřevěnou zátkou, která často napodobuje tvarem a velikostí skutečný náboj, aby bylo správně provedeno nabíjení) a školní (pouhé nefunkční napodobeniny, sloužící jen k nácviku používání náboje do okamžiku nabití – nemá náplň střeliviny, střela je nefunkční atrapa).

Nábojka, nábojnice (angl. cartridge) = jedna hlavní část náboje (druhou hlavní část tvoří střela). Střela může být do nábojky vlisována (náboj jednotný), pak se do hlavně vkládá náboj jako jeden celek, anebo se v případně větších ráží střela a nábojnice vkládají do hlavně zvlášť (náboj dělený). Nábojka či nábojnice je soudobě nejčastěji mosazná, dříve měděná válcovitá trubice, na jednom konci uzavřená dnem, v němž je zápalka, naplněná roznětnou látkou (zpravidla rtuť). Nábojka či nábojnice slouží k pojmutí takového množství střeliviny, které je nutné k vystřelení náboje podle požadovaných hodnot. Náplň střeliviny se zapaluje výbuchem třaskavé látky v zápalce, způsobeným nárazem úderníku do zápalky.

Nábojová komora (angl. charge) = zadní část hlavně palné zbraně sloužící k vložení náboje. Měla různý tvar, mj. podle toho, jaký náboj byl vložen - v případě dělného náboje byla do vývrtu zasunuta střela, zatímco v komoře spočíval vak se střelivinou (angl. bag). Přední část komory byly kónicky zúžena (často tak kopírovala tvar nábojky resp. nábojnice), aby k došlo k maximální užitečné koncentraci výmetných plynů na dno střely,. a tedy k urychlení jejího vypuzení z hlavně. Ve stěně komory novějších děl polo- a plněautomatických bývaly žlábky umožňující absorbování nepatrného množství stlačeného výstřelového plynu, který pak činil vyhazování vyprázdněné nábojky či nábojnice z hlavně snadnějším.

Nádrže zátěžové a balastní (angl. ballast tanks) = zařízení sloužící k dosahování bezpečné stability lodi ve smyslu příčném i podélném (trim) a ku dosažení co nejlepšího zanoření lodních vrtulí do vody. Na starých paroplachetních a parních lodích v nich byla běžná dočerpávaná/odčerpávaná mořská voda a byly značně menší, na lodích motorových je v nich palivo a jsou umístěny ve dvojitém dnu lodního trupu, přičemž jsou tyto nádrže dělené. Kromě nich byly (a jsou) menší trimové nádrže (s pitnou vodou) také v přídi, zpravidla v předním kolizním prostoru (forepeak), a v zádi (afterpeak).

Náměr (elevace, od angl. elevation = zvednutí) = akční úhel zdvihu hlavně, a to (1) maximální, (2) výstřelový (kladný a záporný – deprese). Při míření na vybraný objekt (cíl) je hodnota tohoto úhlu spolu s hodnotou odměru vyjádřením namíření a udává polohu cíle vůči ose hlavně. Houfnice a protiletadlová děla mají náměr vyšší než 45^O (horní skupina úhlů). Většina moderních námořních děl měla schopnost ponížit hlaveň do záporného náměru, aby tak mohla ostřelovat cíle poblíž lodi. Na bateriových a kasematních (centrálně-bateriových) lodích bylo nastavení hlavně do náměru pod strmějšími úhly obtížné ne-li nemožné, neboť malé střílny neumožňovaly palbu s vyšším náměrem než 20^O, ba příliš nepomohly ani výklenky (angl. embrasures), jimž byly střílny opatřeny. Mnohem lépe na tom byla děla postavená na otevřených palubách, avšak nechráněná… Teprve po zavedení barbet (což ale byla vlastně jen vyjmutý otočný segment vrchní paluby) a zejména děl nabíjených odzadu v sedmdesátých letech 19. století bylo možné lafetaci pro náměrové úhly upravovat tak, aby se dosahoval vyšších zdvihů hlavně.

Námořnictví (ang. naval affairs, marine, navy) = souhrn všeho, co souvisí s námořní plavbou lodí, zabezpečením plavby, námořním obchodem a námořní válečním. Zahrnuje i příslušné vědy: nautiku, oceánografii, námořní právo, stavitelství a vybavenost lodí, námořní správa, meteorologie…, ve vojenském námořnictví též námořní strategii, námořní taktiku, teorii a technologii zbraní… a odpovídající školní obory (nejvyššími školami jsou v tomto případě námořní akademie).

Námořnictvo válečné (angl. navy) = personální komplex všech osob v námořní a pobřežní službě určitého státu, který obsluhuje válečné respektive vojenské loďstvo, jeho základny, pobřežní obranné a technologické celky apod. Nejvyšším představitelem válečného námořnictva je osoba na úrovni ministra námořnictví, tedy vládní činitel, který řídí svůj úřad na úrovni ministerstva (někdy má na starosti i záležitosti civilního loďstva). Přímou odpovědnost za stav a řízení válečného námořnictva má vysoký důstojník na úrovní náčelníka hlavního námořního štábu, jemuž jsou podřízeni velitele flotů (loďstev) a velitelé všech pozemních zařízení válečného námořnictva (velitelé základen, arzenálů, námořnických škol apod.).

Námořní letectvo = jedna z významných složek válečného námořnictva mnoha státům určená k vedení samostatné bojové činnosti v námořním prostoru nebo na pobřeží, buď samostatně, anebo v součinnosti s hladinovými a podhladinovými silami. Začalo vznikat už za 1.světové války (účast japonského letectva na dobývání německé základny Tsingtau ve východní Číně v r. 1914 aj. akce), jeho rozvoj však nastal až ve dvacátých letech 19.století, zejména v souvislosti se zaváděním námořních nosičů letadel (obecně letadlových lodí). Jeho široké uplatnění však nastalo až za 2.SV, zejména v rámci námořních sil spojenců a Japonska. V zásadě se tehdy námořní letectvo dělilo na (A) základnové (na pobřežních základnách) a (B) palubní (na plovoucích letadlových nosičích (letadlových lodích). Útvary námořního letectva se specializovaly na: (1) na útočné operace proti lodím nepřítele, (2) na ochranu vlastních lodí před nepřátelskými nálety, (3) na protiponorkový boj, (4) na podporu vyloďovacích operací, (5) akce nad pobřežím nepřítele, (6) hlídkovou službu, 7) záchrannou službu. Používaly se všechny druhy letounů kromě těžkých bombardovacích, zejména však lehké bombardovací, torpédovací, minovací stíhací, průzkumné, hlídkové a zachranné, vybavené příslušným zařízením vč. (v druhé fázi války) radarů.

Námořní malba = forma výtvarného změní zaměřená na zobrazování moře v jeho různých podobách a stavech, většinou s výjevy z plavby lodí nebo námořních bojů, pobřežních a přístavních scenérií. Do mimořádně úspěšné podoby se rozvinula v 17.století a její obliba trvá, ostatně mnohá takováto díla, zvaná maríny, mají nejen obrovskou uměleckou hodnotu, ale i vysokou dokumentární platnost. Největšího věhlasu dosáhli Mistři holandští (Bonaventura, Peters, Molin ml. zv. Tempesta, Everdingen, Bakhuysen, Velde…), dánští (Melbye…), španělští (Marinas…), francouzští (Vernet, Gudin Le Poittevin…), ruští (Ajvazovskij, Dubovskij, Endoigurov, Pěrvuchin, Šilder, Šiškin…), Švédští (Dahl, Larson, norman…), němečtí, britští…, z Čechů se prosadili Knűpfer, Beneš, Jansa….

Námořní pěchota (angl. marines) = jedna ze složek válečného námořnictva, určená k prvotním útokům na nepřátelské pobřeží (jako předsunuté odřady, před vyloděním hlavních, armádních sil) včetně diverzních akcí a k obraně základen vlastního válečného námořnictva. Námořní pěchota měla vlastní nejvyšší velení podléhající nejvyššímu velení válečného námořnictva, výzbroj odpovídající výzbroji armádních jednotek s přihlédnutím ke specifikaci služby, vlastní uniformy a v mnoha případech disponovala i vlastními plavidly, zejména vyloďovacími a pomocnými. – První jednotky námořní pěchoty vznikly ve Velké Británii v r. 1664, v Rusku byly zavedeny v r. 1705 (z iniciativy Petra I.), v USA v r. 1775, brzy poté ve válečných námořnictvech dalších evropských mocností.

Námořní výsadek = jednotka nebo jednotky námořní pěchoty nebo pozemní armády, přepravované k (na) pobřeží nepřítele z moře, a to na transportních nebo vyloďovacích plavidlech. Výsadek se může vylodit buď po přiražení převozního plavidla k břehu, anebo po jeho nájezdu na pobřeží, z lodí s velkým ponorem se výsadek přepravoval na člunech a vorech. Ještě v 1.SV byly v námořních výsadcích i koně. Jednou z největších výsadkových akcí v dějinách byla operace Neptun - námořní fáze operace Overlord - vylodění spojenců ve Francii v r. 1944.

Nátěry lodní (angl. paint, coat of paint) = prostředky ku ochraně povrchu lodních částí a k vyjádření (barvou) jejich účelnosti, poskytnutí kamuflážní hodnoty, případně ke zvýšení jejich estetické působivosti. Nátěry se provádějí nátěrovými hmotami barvy, laky, emaily, fermeže), jejichž základními složkami jsou pigment (barvivo), pojivo a rozpouštědlo. Nátěry na železných a ocelových lodích mají několik vrstev. Před spuštěním lodi na vodu se spodní část trupu natírala suříkem (minium, angl. red lead - vysoce přilnavá, vysoce antikorozní látka, zpravidla ředěná lněným olejem), poté následoval nátěr standardní antikorozní barvou ve dvou vrstvách (celého trupu) a na ni nátěr barvou s vysokým obsahem jedovatých látek, který chránil lodní trup před obrostem lodním (viz Obrost lodní), a to nejméně do výše ponorové čáry prázdné lodi (nátěr vůči obrostu = angl. antifouling). Pás lodního trupu mezi ponorovou čárou prázdné lodi a ponorovou čárou plné lodi, který trpí nejvíc (střídáním účinku slané vody a vzduchu), se po předchozím čištění opatřoval levnějšími, ale častějšími nátěry (boot-topping). – Ostatní nátěry se prováděly po spuštění lodi na vodu. Nátěry lodního trupu v jeho nadvodní části a nátěry nástaveb, dělových věží, stožárů, palubního zařízení… se obnovovaly při službě lodi, nátěry lodního trupu pod vodní čárou se prováděly v suchém doku (angl. dry dock).

Nautika (angl. seafaring) = nauka o plavbě lodi (viz Plavectví).

Navigace námořní = nautická věda či umění vedení lodi z místa počátečního do místa cílového. Tento proces zahrnuje tři základní problémy: 1. určení posice lodi v aktuálním čase, 2. určení budoucích kurzů lodi k dosažení zadaného bodu, 3. řízení lodi v celém komplexu úkonů nezbytných pro bezpečnou realizaci plavby. Určení posice lodi představuje řadu procesů vedoucích ke zjištění aktuálních zeměpisných souřadnic, tyto jsou kombinací nebo jednou z následujících metod: a) výpočtu („dead reckoning“), b) záměru terestrických objektů („running fix, two or more compass bearings, horizontal angle, vertical angle, distance measurement, consecutive soundings“), c) záměru nebeských těles („celestial navigation“), d) záměru elektromagnetických signálů břehových systémů („RDF, Consol, Loran, Decca, Omega“), e) zpracování dat družicových systémů („Transit, GPS“). Určení budoucích kurzů pak náleží k taktické realizaci plavby, kdežto komplex úkonů k bezpečnému provedení plavby náleží již k strategickému plánování, včetně vybavení lodi nezbytnými nautickými publikacemi, navigačními přístroji a nástroji, obsazení této kvalifikovanou posádkou,atd. (bek) Jinými slovy: námořní navigace je určování polohy lodí a směrů jejích pohybů na základě známých poloh vztažných bodů s pomocí fyzikálních zákonů a navigačních přístrojů. Např. astronavigace vychází z známých poloh nebeských těles a z předpokladu přímočarého šíření světla. Inerciánlí navigace je založena na známé výchozí poloze lodi, k níž se dopočítává poloha a kurs lodi podle přístrojů (akcelerometr, gyroskop…). Radionavigace je způsob určování polohy a kursu lodi na základě známé polohy jednoho nebo více rádiových vysílačů a přímočarého šíření elektromagnetických vln z těchto zdrojů známou rychlostí.

Navigační kajuta (zkráceně mapovna) = místnost zpravidla jako samostatná část můstkového komplexu anebo mimo něj (pak angl. chart house) anebo jako zadní část kormidelny nebo jiné části můstkové nástavby (pak angl. chart room), v níž se soustřeďují navigační přístroje anebo se sem sbíhají linky od nich, jsou tu navigační příručky a pomůcky a mapy.

Navigační přístroje (angl. navigation aids) = veškeré lodní pomůcky k navigaci, počínaje diluviálními jednoduchými zařízeními k měření rychlosti lodi, polohy a kursu (Jakubova hůl…), přes modernější (kvadrant, sextant….) až po soudobé (goniometr, radary, zařízení na bázi GPS systému…).

Naviják lodní (angl. reel) = lodní zařízení k navíjení lan a řetězů, rumpál. Největším lodním navijákem bývá naviják kotevní (windlass) dříve s parním, později elektrickým výkonným a zpřevodovaným pohonem, vybavený stojanem s širokým bubnem, brzdicím a blokovacím zařízením, který na lodích v devadesátých letech 19.století začal nahrazovat po staletí používaný vrátek (kabstan). Kromě toho mají řadu malých navijáků u lodních jeřábů, člunových nosníků, u stožárů k napínání upínacích lan apod. na ruční pohon jsou dnes už jen malé navijáky, ostatní vesměs elektrické.

Nosnost lodi (angl. deadwight tonnage) = při plném nákladu lodi celková hmotnost lodního nákladu, paliva, zásob potravin a potřeb pro posádku, vody, ale i hmotnost posádky a cestujících, vyjádřená v anglických tunách (1.016 kg).

NRT (z angl. net register ton) = tzv. čistá prostornost lodi, tedy jen ta, do níž je možno pojmout užitečný – placený náklad (komerční, produkující zisk). Vyjadřuje se v prostorových tunách.

Nýtování = způsob nerozebíratelného spojování dvou nebo několika přes sebe přeložených plechů, plochých nebo profilovaných želez apod. do pevného celku, v pojednávaném období (1860 – 1945) významná činnost při stavbě a opravách lodí, zejména při zřizování obšívky trupu, konstrukci nástaveb… Nýt (angl. rivet) má tyto části: dřík (tělo nýtu), hlava přípěrná a hlava závěrná. Nýtování se dělo přeplátováním plechů, nebo s použitím jedné stykové desky, nebo s použití dvou stykových desek. – Dřík nýtu prochází předvrtanou (proraženou, prostřihnutou….) dírou společnou pro nýtované plechy, přičemž hlava přípěrná (u lodního nýtování ta vnitřní) je hotová, zatímco hlava závěrná vznikne vykováním(nárazy nebo tlakem) pomocí nýtovacích kladiv a hlavičkáře do. U plechů obšívky byly otvory na vnější straně kuželovitě rozšířeny, aby se do tohoto rozšířeného místa dřík napěchoval a hlava závěrná tak nevyčnívala z plochy obšívky (hlava se ještě přebrušovala). Pro kotle, obšívky aj. lodní části, které přicházely do styku s vodou, se používaly nýty pevné-nepropustné, jinde pevné. – Materiálem lodních nýtů na lodní trupy a nástavby bývala nejčastěji měkčí ocel (Siemens-Martinovba), na nýtování kotlů se používaly nýty ze svářkového železa. Nýty s dříkem průměru menšího než 10 mm se nýtovaly za studena, nýty silnější za tepla, tedy před zasazením se uvnitř trupu každý nýt rozžhavil a teprve pak zasadil do otvoru. Vychladnutím se dřík smrštil, tím k sobě plechy více stáhl a pod hlavami nýtu vznikla větší těsnost, která se ještě zvyšuje dodatečným temováním. – Nýty se rozmisťovaly v řadách, rozteče nýtů v jedné řadě byly stejnoměrné, rozteče nýtů v sousedních řadách oproti sobě byly o polovinu poposazeny. U kotů se obvodové nýty prováděly jednořadově, podélné byly ve dvou až tří řadách. – Při nýtování jeden dělník (zpravidla učedník) žhavil a v kleštích přinášel nýty, další dělník jej zasunoval a přidržoval, další dělník pak roznýtoval dřík, případně další ještě závěrnou hlavu upravoval. Na ustavení nýtu a vytvoření jeho dobré hlavy bylo třeba až 250 úderů nýtovacím kladivem. Takto jedna parta dokázala za hodinu instalovat až 40 nýtů (velkých nýtů polovinu méně). – Zatímco obšívku lodního trupu bylo třeba nýtovat při stavbě lodi, jiné části (kotle, dělové věže, části nástaveb…) se nýtovaly v dílnách a na loď se instalovaly celé. U nich se od poslední čtvrtiny 19. století nýtovalo s použitím nýtovacích strojů (Tweddel aj. systémy).