Válečné lodě

( M )

NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE (1860 – 1945)

Tuto encyklopedii neustále rozšiřujeme a zpřesňujeme, proto vítáme Vaše návrhy případných úprav a doplnění. Máte-li zájem na dotváření NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE, napište prosím na: milan.jelinek@uhk.cz.

Mack (angl.) = lodní komín sdružený s nástavbou, na válečných lodích nejčastěji s předním můstkovým komplexem. Byl příznačný zejména pro bitevní lodě stavěné ve dvacátých a třicátých letech 20.století.

Magnetická deklinace (angl. declination) = kompasový úhlový rozdíl mezi magnetickým poledníkem a zemským poledníkem, neboť poloha zemských magnetických pólů není totožná s polohou pólů zemských (severní magnetický pól má přibližné souřadnice 72° s.š. a 96° z.d., jižní magnetický pól 73° j.š., 156° v.d. – přibližné souřadnice proto, že polohy magnetických pólů nejsou stále, a přemisťují se). Na všech místech Zeměkoule však ukazuje kladný hrot kompasové magnetky k severnímu magnetickému pólu, avšak právě s různými deklinacemi. Tyto jsou zaznamenány ve speciálních námořních mapách.

Magacín¹(od něm. magazin = sklad, zásobárna, angl. magazine) = v pozemním vojenství byl (je) magacín každý sklad, v němž se uchovával zbrojní či výstrojní materiál, proviant a potřeby k výrobě jídla (menáže), jezdecké potřeby a krmivo pro koně apod., v námořním vojenství je magacín v užším smyslu lodní oddělení nebo oddělení arzenálu, v němž se skladuje munice. (viz též Muniční skklad)

Magacín² = v současnosti také kovová nebo plastiková schránka (zásobník), v níž jsou uloženy náboje do lehkých zbraní a malorážních děl.

Maják (angl. lighthouse) = stacionární světelné návěstní a orientační zařízení s dalekou viditelností, jehož základem je silný zdroj světla umístěný na vysoké věžní nebo stožárové stavbě. Majáky prostřednictvím pravidelných světelných signálů vypovídají jednak o své poloze na pobřeží nebo ostrově, čímž umožňují lodím orientaci, jednak upozorňují na přítomnosti místa nebezpečného pro plavbu. Nejjednoduššími prostředky této terrestrické navigace jsou žerďová zařízení poblíž vjezdů do přístavů, která původně světlem ohně (dříve dřevo, nověji plyn se zásobou až 5 měsíců), od začátku 20.století elektrickým světlem udávala polohu přístavních vjezdů a míst nebezpečných pro plavbu v jejich okolí, avšak už od starověku vznikaly i majáky mnohem rozměrnější, jako mimořádně vysoké a pevné pobřežní či ostrovní stavby. Jedním z nejstarších byl obrovský, 110m maják na ostrůvku Faros (Pharos) u Alexandrie, podle něhož pak budovali menší majáky i Římané. Ze středověkých majáků byly nejznámější maják u italského Livorna z r. 1158 a majáky na francouzském a španělském pobřeží, od 13.století přibývaly i ve Velké Británii a na západoevropském pobřeží. Mnohé mají velmi zajímavou, pečlivě sledovanou historii, např. slavný maják z r. 1300 v ústí Labe… Původně byly velké stacionární majáky stavěny z kamene, od 19.století se realizují jako železné, železo-kamenné a železobetonové konstrukce. Majáky spočívají na velmi pevných základech sahajících až 20 m pod zem, z něhož se zdvíhají jeho majestátné věže ukončené nahoře rozměrnější osvětlovací a obslužnou částí. Tělesem věže vedlo točité schodiště, nověji je v něm výtah. - Klasický maják měl v horní části tři segmenty: komoru jako obydlí obsluhy (majákové stráže), komoru jako zásobárnu paliva a lucernu či galerii – komoru se zdrojem silného světla. Světlo původně vznikalo spalováním dříví, později uhlím v koších vyvěšených přes okraj věže na tyčích, ale tento zdroj světla byl mdlý, a když vál vítr, paliva zase rychle ubývalo. Proto se začaly horní části věží upravovat jako zděné prostory s velkými bočními, zasklenými okny a vzduch se k ohni vedl zespodu, a později byly lucerny už jen skleněné. To zůstalo, i když se začaly používat obrovské lojové svíce a když pak Francouz A. J. Fresnel (1788 – 1827) zavedl počátkem 19.století petrolejové lampy s koncentrickými hořáky, které se udržely až do začátku 20.století. V polovině 19.století se začal na majácích spalovat plyn a koncem téhož věku se na nich objevily první obloukové lampy se světlem několikanásobně intenzivnějším, od začátku 20.století se pak zaváděly i obrovské žárovky (několik tisíc W) a pak výbojky, s emitovaným světlem vysokého jasu. To už byly standardní majáky s lucernou, v níž se světlo soustavou původně parabolických zrcadel a poté soustavou čoček a skleněných hranolů (pův. Fresnelových) koncentrovalo do jednoho paprsku a vrhalo do dálky. – Způsob signalizace prostřednictvím světelných majáku se vyvíjel – od stálého ohně přes přerušované světlo ke světlům barevným a světlům kombinovaným (barevná a přerušovaná). Na počátku 20.století existovaly majáky: (1) se stálým světlem stejné intenzity, (2) se světlem pravidelně přerušovaným , (3) se světlem nepravidelně přerušovaným, (4) se světlem měnící se intenzity případně kombinovaným s jeho přerušováním. Přitom se přerušování světla dosahovalo nikoli vypínáním a zapínáním světelného zdroje, což by zdroj opotřebovávalo, nýbrž v principu buď zakrýváním zdroje světla otočnou clonou, nebo otáčením světelného zdroje. Pokud nebyly majáky elektrické, toto přerušování činil zařízení ovládané hodinovým strojem. – Problémem světelných majáků byla a je počasí respektive dohlednost za mlhy. Aby za běžného počasí bylo světlo majáku vidět do vzdálenosti 40 km (22 nám. mil), bylo třeba svítivosti zdroje v hodnotě asi 10.000 candel, kdežto za i nevelké mlhy bylo třeba zdroje o svítivosti řekněme stonásobné, proto účinnost majáků vzhledem k proměnlivosti počasí v průběhu roku činila asi 65 %. – Od zavedení elektrických majáků koncem 19. století se začalo užívat identifikace majáků podle délky záblesků respektive délky pauz a posléze podle barevnosti záblesků, takže soudobě má každý světelný maják určené délky záblesků a pauz a určenou i barevnost záblesků, jež mohou být bílé, červené nebo zelené. – V druhé polovině 20.století se začaly zavádět bezobslužné majáky resp. řízené a kontrolované na dálku a kromě nich i majáky pro radionavigaci, někdy kombinované se světelnými majáky. – Záznamy o souřadnicích majáků a o charakteristice jejich signálů jsou obsaženy ve speciálních příručkách (List of Lights), které povinně náležejí do můstkové výbavy každé lodi, majáky se vyznačují i na námořních mapách určité oblasti. - Soudobě však význam terrestrických majáků klesá, neboť je nahradily prostředky velmi přesné navigace lodí prostřednictvím družic.

Majákové lodě = speciální lodě opatřené majákovou věží, ukotvené nastálo nebo dočasně na námořních nebo příbřežních místech, kde by nebylo možné nebo účelné instalovat stacionární majákovou stanici. Dříve buď speciální, anebo vyřazené, ale upravené a přiměřeně zatížené lodě, mnohé bez vlastního pohonu, odtahované na místo určení, pouze se světelnou signalizací, dnes mnohé jako plně automatizované jednotky (od konce osmdesátých let) se signalizací rádiovou, akustickou, světelnou, hydroakustickou… a jako části širšího informačního systému do něhož náleží i zprostředkování orientace podle satelitních činitelů (GPS). Podle státní příslušnosti mívají určitý barevný nátěr. Nejstarší majákovou lodí byl NEWARP z r. 1799 na Severním moři, nejznámějšími majákovými loděmi jsou ELBE1 a VARNE v Anglickém kanále, GOODWIN při vjezdu do zátoky Bombaj (několikrát potopená po nárazu lodí), krásná majáková loď bývala u vjezdu do zátoky Kiel, teď je tam betonový útvar s majákem... Jelikož jsou na těchto lodích velmi nákladná, a přitom nestřežená zařízení, stávají se předmětem pozornosti námořních lupičů, podobně jako bóje a různé navigační znaky. (Zde stojí za zmínku třeba problémy se světelnými bójemi na Orinoku - indiáni z okolních pralesů si instalovaná světla oblíbili, kradou je i se solárními články a používají k osvětlení svých rozkošných chatrčí. (bek/mj)

Manévr (angl. manoeuvre) = jeden z hlavních obsahových prvků taktického pohybu lodi či lodí v tvaru - účelově vyvinutý pohyb lodí nebo skupiny lodí ve smyslu změny plavebního kursu. Jde-li o pohyb válečných lodí při cvičení, před bojem či v boji, jde o manévr taktický zv. též evoluce. Jsou však i manévry jiné: kotvový, přistávací… Manévr palebný je takový, který je proveden pouze lodním dělostřelectvem, tedy bez změny kursu lodi, a to přenesením palby z jednoho cíle na jiný. Podle použití hnacího prostředku rozeznáváme manévr plachtový, manévr strojový, manévr smíšený. Je-li manévr přivozen kormidlem, jde o manévr kormidlový.

Manévry (angl. moenoeuvres) = v námořním vojenství rozsáhlá cvičební činnost dvoustranná (strana „vlastní“ a strana „nepřátelská“, na rozdíl od cvičení, které je jednostranné) v taktickém i strategickém měřítku, v podmínkách představujících podmínky bojové. Podle obsahu manévrů (námořní operace, útoky na pobřeží…) se námořních manévrů zúčastňovaly lodě různých kategorií s různým taktickým určením, po 1.SV také letectvo, a podle rozsahu manévrů operovaly skupiny lodí (svazy, flotily, eskadry…) a samostatná plavidla (průzkumná, hlídková, minovací, výsadkové…). Válečné námořnictvo zpravidla každé země s většími námořními silami pořádalo jednou ročně generální manévry na úrovni floty (např. ruské mělo každoroční generální manévry na Baltu, Černém moři a na Dálném východě) a pak několikrát ročně manévry dílčí, například jako prověrku výsledků nácviku odrážení torpédových útoků, leteckých útoků…, vyloďovacích operací apod..

Mapy námořní (angl. sea chart) = navigační geografická zobrazení ve zmenšeném měřítku částí povrchu Země s oceány, moři a pobřežím, ostrovy apod. Zároveň námořní mapy poskytují tyto informace: vydavatel mapy, měřítko mapy, použité jednotky míry (anglický nebo metrický systém), na základě jakého měření je mapa vypracována, datum vydání mapy, opravy mapy, hloubky moře (vč. změn úrovně hladiny, s údaji o čase změn), směry a síly mořských a přílivových proudů v různých ročních obdobích, poloha a výšky břehových objektů, druh dna a jeho tvar (s vyznačením isobath a isorachií), navigační znaky (vč. údajů o jejich druzích, charakteru signálů…), navigační nebezpečí (informace o vracích, kabelech, nebezpečných hladinových a podhladinových geologických místech…), kontury břehu, magnetická deklinace s vyznačením magnetických křivek (isodynamy a isokliny), místní klimatické podmínky (směry větrů a jejich síla, v různých ročních obdobích), vyznačení stálých plavebních tras s údaji o trvání plavby mezi dvěma přístavy. - Námořní mapy by měly splňovat následující podmínky: zachovat věrnost úhlů, zobrazit loksodromu (1) jako přímku, umožnit jednoduché měření vzdálenosti. Těmto podmínkám odpovídají nejvíce mapy Mercatora (2), na kterých se rovnoběžky a poledníky protínají pod pravými úhly (3). Tyto nejvíce používané námořní mapy lze klasifikovat jako cylindrickou projekci s válcem přiloženým na rovníku, nicméně se jedná o matematický výpočet. Pro mapy speciální jsou použity i jiné způsoby projekce - gnomonická a stereografická. Podle měřítka mapy lze tyto dělit na generální 1:150000 až 1:600000, břehové 1:50000 až 1:150000, plány přístavů 1:50000 a větší. - Mapy použité k plavbě musí být aktuální, tj. se zanesenými opravami, které jsou v týdenních intervalech publikovány vydavatelem mapy. Kromě námořních map tištěných na polotuhém papíru umožňujícím opakované použití a práci s nautickým odpichovátkem, trojúhelníky, paralelním pravítkem, jsou v poslední době k dispozici mapy elektronické umožňující vedení navigace pomocí počítače a integraci navigačních systémů (GPS). Nicméně i v tomto případě musí být na lodi k disposici opravené mapy tištěné na papíru.

(1) Loksodroma je trasa protínající poledníky pod stejným úhlem.

(2) Mercator, Gerardus (5.3.1512-2.12.1594). Významný kartograf, vlastním jménem Gerard de Cremere, narozen ve Flandrech, město Rupelmonde, od roku 1552 žil v Duisburgu. V roce 1537 vytvořil mapu Palestiny, v r.1538 mapu světa, v r.1540 mapu Flander. Poprvé použil vlastní projekci roku 1569 a od roku 1630 byla jeho mapy používány k navigaci.

(3) Vzdálenosti se odměřují v mořských mílích (1 nám. míle je rovna jedné minutě zeměpisné šířky) odměřené na boku mapy. (bek/mj)

Marína¹(angl. marine, něm. Marine) = slangové všeobecné označení válečného námořnictva, dříve námořnictva vůbec.

Marína²= označení uměleckého, výtvarného díla, nejčastěji kresby či malby, s námořním námětem – tedy s výjevy moře a plavby na ně. Z hlediska námořního vojenství mají zejména staré, do detailů propracované maríny holandských, německých… aj. mistrů vč. několika českých nejen umělecký, ale i velký dokumentární význam, neboť přesně zachycovaly podobu tehdejších válečných lodí, ustrojení členů lodních posádek, scenerie válečných přístavů apod. (Viz Námořní malba)

Marína³= dříve exkluzivní část přístavu, v níž přistávaly dopravní lodi a která byla vyhledávaným místem procházek a sedánek, zejména v evropských přístavech u Středozemního moře, soudobě část přístavu pro ukotvení malých dopravních lodí, zejména rekreačních. .

Mars = na válečných lodích uvedených do služby v sedmdesátých letech 19. století okrouhlá plošina s plechovým zábradlím, někdy zcela krytá (francouzské obrněnce), na níž byly na palpostech lehké kanóny či kulomety, instalovaná na bidlový stožár (angl. pole mast), jako další pásmo obrany lodi. Tyto plošiny existovaly už na plachetních korábech, byla však pro střelce s ručními zbraněmi, kteří odtud mohli s přehledem pálit na palubu blízké nepřátelské lodi, anebo na palubu vlastní lodi, byla-li po abordáži obsazena. Na pancéřových lodích měla instalace bojových stožárů resp. marsů přispět ke zlepšení ochrany před torpédovkami – jednak pak bylo možné na marsy instalovat lehká děla, která se na nástavby a vrchní palubu už nevešla (anebo aby se prostě počet malorážních děl zvětšil), jednak byly útočící jednotky patrnější a vytvářely (opticky) delší cíl.

Martignana = malá pobřežní plachetnice.

Marže (ang. margin) = v námořnictví vzdálenost mezi dnem např. přístavní rejdy či plavební dráhy a dnem lodi.

MAS = italský motorový útočný člun, který se začal používat ve druhé polovině 1.SV války, ale byl v meziválečném údobí dále vyvíjen a dočkal se využití i za 2.SV. Obsah zkratky se několikrát měnil – původně znamenala: Motorbanca armata SVAN (= ozbrojený člun fy SVAN), později Motorbarca armata silurante (torpédový motorový člun) a od r. 1917 Motoscafo anti-sommergibile (protiponorkový motorový člun, zjednodušeně stíhač ponorek). Původně měly hřmotné spalovací motory, proto od r, 1917 byly mnohé série osazeny méně výkonnými, ale tichými elektromotory. Řada jich vznikla na objednávku italského válečného námořnictva také v USA. Výtlak těchto lodí se pohyboval mezi 11 a 17 t, jejich výzbroj byla buď dělová a kulometná, nebo - většinou - torpédová (2 torpédomety + malorážní dělo + kulomety), některé mohly nést i miny. Vzhledem k výkonnosti tehdejších spalovacích motorů nebyla rychlost těchto jednotek velká - v r. 1918 činila max. 26 uzlů, zatímco běžné torpédové lodě se silnějšími stroji a turbínami byly o nejméně 5 uzlů rychlejší, přesto byly lodě poměrně účinné. Jejich nejslavnější akcí bylo potopení rakousko-uherského dreadnoughtu SZENT ISTVAN v závěru 1.SV.

Mat (ang., od hol. maat) = poddůstojník.

Matelot = loď za zádí, tj. ta, která v plavebním tvaru následuje za lodí před ní.

Mateřská loď, tendr (ang. depot ship, amer. tender) = ve vojenském námořnictví plavidlo skýtající zázemí jedné nebo více lodí, ale také námořním plovákovým letedlům, tedy s nákladem zásob munice (méně často), zásob palivových (méně často), potravinových, zdravotnických aj., náhradních dílů…, které však disponovalo i dílnami a zařízením pro vnější opravárenskou činnost, zdravotnickým, ubytovacím a relaxativním zázemím… Služeb těchto depotních lodí využívaly jak velké lodě (např. zpravidla každá bitevní loď po r. 1900 měla vlastní depotní plavidlo), tak menší jednotky respektive jejich formace – zpravidla každá organizovaná skupina torpédových lodí a ponorek měla vlastní mateřskou loď, podobně minonosky. Speciálních jednotek tohoto druhu bylo postaveno málo, většinou se na depotní plavidla upravovaly dosluhující válečné lodě zbavené výzbroje a s podpalubím zbavených některých přepážek. (K dopravě munice a paliva sloužily speciální lodě.). Typickou mateřskou lodí byla např. rakouská GEA (GÄA).

Mazut = termín, který se k nám dostal ze Sovětského svazu, což se týká i mnoha jiných termínů, mezi které patří např. i „taran“… V ruštině je mazut („mazút“) výraz pro destilační zbytek primárního zpracování (frakční destilace) ropy, který má asi dvojnásobnou výhřevnost než kamenné uhlí, a je přitom levnější. U nás (i na bývalých čs. námořních lodích) se takto nazývalo palivo s vysokou viskozitou, tekuté při teplotách nad 30°C, používané zprvu jako palivo v kotlích, posléze v hlavních motorech a nakonec i v mot

orech pomocných.Má velkou výhřevnost, ale dává hustý kouř. - V soudobém západním světě termín mazut je v podstatě neznámý či používá se jen velmi okrajově, neboť tam je pro stejné palivo zaveden termín fuel oil (FO = palivový olej). To je obecně nejvíce používané palivo - cenově přístupná a „kaloricky vydatná strava“ velkých lodních motorů, které musí být ku spotřebě zbytkových paliv speciálně upraveny. Obvykle se přiměřená zásoba palivového oleje (= pokrytí spotřeby paliva na plánovanou cestu plus bezpečnostní reserva plus nevyčerpatelné zbytky) skladuje ve vyhřívaných (kolem 50°C) tancích dvojitého dna, dříve také v deep tanks (za přední nebo zadní kolizní přepážkou), o kapacitě odpovídající velikosti lodi, spotřebě hlavního motoru a plánované cruising range (= max. doplavba při cestovní rychlosti, která se zadává při projektu lodi). K pokrytí spotřeby se odtud přečerpává potřebné množství do tzv. settling tank, kde se FO ohřívá na 80 - 90°C a probíhá tu i sedimentace a odkalování paliva. Poté prochází FO purifikací a klarifikaci a je umístěn v service tank (= obslužná nádrž, poslední před motorovou jednotkou), připraven k následné spotřebě. Ve specifikaci lodi je vždy uvedena kapacita palivových tanků, druhy používaných paliv (dle ISO), spotřeba hlavního motoru, pomocných motorů a kotle (mt/24 hod.) při provozní rychlosti lodi naložené (laden) a v balastu (ballast), dále v přístavu s pracujícím překládacím zařízením (working) a v klidu (idle).

Ke klasifikaci paliva. Dle ISO 1996 jsou soudobá paliva pro námořní lodě dělena v závislosti na viskozitě takto:

Distilate fuels - Marine Diesel Oil (MDO = nafta) ve čtyřech stupních: DMX, DMA, DMB, DMC,

Residual fuels (= mazut)

Intermediate Fuel Oil (IFO) s viskoz. 40, 80, 180 cSt,

Heavy Fuel Oil (HFO) s viskozitou 380, 500, 700 cSt.

Každý stupeň má pak dle ISO stanovenou hustotu, obsah vody, zbytků karbonu, síry, popílku a vanadia, dále teplotu zážehu (flash point) a tekutého stavu (pour point). Když tedy se z lodi objedná, dejme tomu, palivo HFO 380, přesně se ví, co na loď dostanou (pokud ovšem není dodavatel šejdíř a nenamíchá do paliva nějaký sajrajt, což ovšem by se dalo očekávat spíše v českých poměrech). Během příjmu paliva (bunkering) se sice berou vzorky k rozboru v laboratoří, ale než taková analýza dorazí na loď, může být motor už zdevastován. Co se týče šejdířských dodavatelů, mají se čeští pumpaři co učit. Např. v Singapuru si musí rejdaři najímat dohlížitele (surveyor), který kontroluje přečerpání paliva už z břehových tanků do bunkrovací bárky, s ní pak přejede k lodi a kontroluje, aby vše došlo do správných rukou. Nehledě na tato opatření je i tak běžné, že asi 2 procenta z dodávaného množství někam zmizí. Bez dohledu to může být podstatně horší. Pokud třeba v Panamě přečerpají místo 1.200 t pouhých 1.100 t, je třeba raději zaplatit množství, pokud se nechce riskovat zdržení lodi. Zhruba 24hodinové zdržení lodi přijde rejdaře na 20 tis. USD, a to se pak raději oželí těch 100 tun mazutu (taky 20 tis. USD). Pro šizunky nemusí člověk vyhledávat romantické dálky, na př. v Řecku (Pireus), státu EU (!!), je dodané množství otázkou handrkování začínající již někde na 10 procentech účtovaného množství paliva. Zato holandští i belgičtí dodavatelé dodají plné množství, ale mají problémy s dodržením specifikace paliva, mašina kouří a naříká. V USA je to většinou OK, ale občas taky najdeme v palivu i písek, to potom odstředivky kvílejí. Závěrem: Termín mazut v českém odborném pojmosloví bude jistě ještě nějaký čas dožívat, aniž by překážel, ale právě že - už jen dožívat. Termín nafta je vhodnější. (bek / mj)

Melinit (fr,.) = výbušnina, jíž byly od osmdesátých let 19. století plněny výbušné střely, mj. granáty do lodních děl. Byla na bázi kyseliny pikrové (trinitrofenol), s 3 - 5 % nitrocelulózy (střelné bavlny). Vynalezl ji v r. 1885 francouzský chemik Turpin. Britové její výrobu zavedli ve městě Lydde (hr. Kent), odtud se bere název pro britskou verzi melinitu, v Rakousku-Uhersku byla její verze vyráběna jako ekrazit, v Japonsku jako šimoza.

Metacentrum lodi (zástředí, ang. metacentre) = průsečík svislice procházející místem hydrostatického vztlaku s těžnicí. Mění se po křivce zvané evoluta. Vzdálenost mezi metacentrem lodi M a těžištěm lodi G je metacentrická výška, jinak dříve osa plování (na prodloužení této spojnice směrem dolů se nachází ještě těžiště výtlaku F). Je-li těžiště lodi G příliš vzdáleno od metacentra lodi M, je loď sice velmi stabilní, ale náklony vyrovnává příliš rychle, je-li vzdálenost malá, je loď na vlnách „měkčí“, ale také labilnější. Dostane-li se těžiště G nad metacentrum M, loď se převrací. Vzdálenost G-M (případně G-F) má být okolo 5 % šířky lodi.

MG (od angl. machine gun) = v anglických textech zkratka jako označení pro tzv. strojní zbraň resp. strojní dělo, tedy pro malorážní rychlopalnou automatickou palnou zbraň.

Mičman (rus.) = v ruském válečném námořnictvu námořní poručík. Od angl. midshipman.

Midshipman (angl.) = v námořním vojenství britském a USA totéž co kadet, který se po praktickém výcviku a zkouškách stává nižším důstojníkem válečného námořnictva.

Mistiko (it. mistico) = malá pobřežní plachetnice.

Míle námořní (angl. nautical mile) = 1.852 m (1,852 km), mezinárodní jednotka námořní délky (původně anglická admiralitní míle), jinak obloukový rozměr 1/60 zeměpisného stupně na rovníku (= 1 minutě zeměpisné délky). Desetinou nám. míle je 1 kabel (kabelt, kabeltow = 185,2 m).

Mina námořní (ang. sea mine) = (1) statický hladinový nebo příhladinový bojový prostředek používaný v defenzivním i ofenzivním účelům, tj. buď k obraně (přístavů, pobřežních úseků, plavebních míst…) nebo k útoku (kladení min před nepřátelskými základnami, na plavebních trasách nepřítele…). Skládá se z těla (pláště), výbušné náplně, detekčních prvků s rozněcovačem a z ukotvovacího zařízení. Postupně se z běžných kontaktních min a min odpalovaných doutnáky vyvinuly námořní miny mnoha druhů: nárazové (vybuchují po fyzickém kontaktuj s tělesem na hladině), miny odpalované na dálku elektricky (po drátech nebo rádiem), miny bezkontaktní (iniciované akustickým impulsem, magnetickým polem, změnou tlaku v okolí, otřesem či hlukem, časované…). Ukotvené či úvazné miny měly regulátor zanoření reagující na příliv a odliv. – Hladinové doutnákové a později nárazové miny se v námořním vojenství používaly už ve středověku, avšak k jejich prvnímu hromadnému nasazení došlo až za krymské války v l. 1853 – 1856, a to na ruské straně, především na Baltiku. K jejich dalšímu významnému uplatnění došlo za rusko-japonské války v l. 1904 – 1905, když už se projevila propracovanost taktiky nasazování tohoto bojového prostředky, např. utvářením minových polí a přehrad (mj. zničení obrněnce PETROPAVLOVSK a japonských bitevních lodí HACUSE a JAŠIMA). Za 1.SV války už byly standardem s vysokou účinností a s vysokým použitím, řádově ve statisících (téměř třetina lodí zničených v l. 1914 – 1918 byla obětí námořních min!). Za 2.SV účinnost min poklesla, vzhledem ke zdokonalené obraně vůči nim, zejména kvůli lepšímu vyhledávání. Existence použitých min však působila obrovské poválečné problémy, neboť mnohé miny se utrhly od kotev a bloudily po mořích a oceánech, někde se ztratily mapy se zákresy zaminovaných námořních oblastí…, odminování bylo velmi nákladné. – Ve výzbroji válečných námořnictev miny zůstávají dodnes. – (2) Mina pro boj s ponorkami byla variantou hladinové miny, ale do moře se spouštěla anebo vrhala či vystřelovala až v místě výskytu konkrétního nepřítele pod hladinou. Neměly tedy ukotvovací zařízení, ale byly opatřeny časovými nebo hloubkovými roznětkami. Sudové miny se pouštěly z rampy na zádi, malé miny se v dávkách (rychle za sebou) nebo salvou vystřelovaly z vícehlavňových speciálních zařízení (hedgehog).

Minolovka (angl. minesweeper) = loď určená především k vyhledávání min a jejich eliminaci ničením na místě nebo v prostoru, v němž mina neskýtá ohrožení, za 2.SV války byly i minolovky sloužící ochraně vlastních lodí. Minolovky se také v l. 1939 – 1945 staly nejpočetnější třídou válečných lodí, přičemž se ustálilo jejich rozdělní na minolovky oceánské, s výtlakem 600 – 800 t (některé až 1.300 t), stavěné pro náročné meteorologické podmínky a dlouhé operační plavby, minolovky příbřežní s výtlakem do 600 t, a minolovné čluny. K nasazení prvních speciálních minolovek došlo za rusko-japonské války v l. 1904 – 1905, kdy se ukázalo, že pouhé odstřelování min z ručních zbraní a palubních kulometů už nepostačuje, a tedy Rusové opatřili některé přístavní a rybářské parníčky jednoduchým lanovým zařízením na odřezávání min od ukotvovacích lan a vyslali je před Port Artur. Bylo však zřejmé, že ani tyto improvizované minolovky brzy nepostačí, proto se už v r. 1905 v různých marínách přistoupilo ke speciálním konstrukcím levných lodí s velmi malým ponorem. Trupy těchto lodí byly vesměs dřevěné, což se osvědčilo zejména po zavedení magnetických námořních min. K výbavě minolovek pak patřila nejen vlečená lana s odřezávacím zařízením, ale už také akustické a magnetické generátory v podobě podhladinových sond, přivádějící miny k výbuchu bezkontaktně… Na počátku 1.SV války nesly minolovky jen lehké zbraně, koncem války už i zbraně protiletadlové. Takové zůstaly minolovky i za 2.SV, zdokonalila se však jejich magnetická, hydroakustická aj. zařízení k vyhledávání min. Přesto měly útvary minolovek těžké ztráty.

Minonoska (ang. minelayer) = speciální loď určená k dopravě a kladení statických min. Miny však nenesla jen tato plavidla, nýbrž bývaly ve výzbroji lodí také jiných kategorií vč. bitevních, standardem se staly na torpédoborcích. Na rozdíl od nich však byly minonosky uzpůsobeny tak, aby při daném výtlaku pojaly co největší počet námořních min, takže se minonoskami stávaly i velké dopravní parníky, ba i ponorky. Největší jednotky této kategorie byly schopné nést až 500 min. Výzbroj minonosek odvisela od velikosti lodi, a tak jen ty největší nesly středorážní děla, zatímco jinak byly minonosky osazeny jen malorážními zbraněmi.

Místoadmirál = dřívější české označení funkce viceadmirála (též přední admirál, tedy velící přední části flotily v plavebním tvaru). Vlajku vztyčoval na předním stožáru své (vlajkové) lodi.

Mitrailleuse (fr. čti mitrajéz) – mitrailleusa, mitrajéza = zbraň s mimořádně vysokou kadencí, předchůdce kulometu, ale založená na postupném odpalování projektilů z 1 – 32 hlavní, přičemž hlavně byly položené horizontálně do kruhu, tj. vytvářely „válec“. V britské literatuře je zbraň označována jako machine-gun = strojní zbraň). Za jejího vynálezce je považován Američan Gatling, jehož pozdější typ z r. 1868 převzali Francouzi (Reffy) a použili už ve válce prusko-francouzské v l. 1870 -1871. Britové měli na svých lodích od osmdesátých let 19. století jednak mitrailleusy domácího typu Gardner (1, 2 nebo 5 hlavní - horizontálně) s kadencí 120 ran/min. (5hlavňová verze tedy 600 ran./min.!), vyzkoušené v r. 1880 a do služby zavedené v r. 1884. Vzápětí byla přijata zbraň Nordenfeltova, 5hlavňová (hlavně drážkované, ráže 11,5 mm, 600 ran./min.), ale vyskytovaly se také Nordenfelty 4hlavňové, ráže 25,4 mm (kromě až desetihlavňových, které však Royal Navy nepoužívala). Mitrailleusy se instalovaly na paluby, můstky a marsy, a to na všechny druhy válečných lodí včetně malých jednotek, např. dělových člunů – exempláře menších ráží byly určeny hlavně k boji zblízka proti posádkám nepřátelských torpédových plavidel, Nordenfelty ráže 1“ (25,4 mm) byly na velkých lodích, určeny k palbě na útočící torpédovky, které se k útoku musely přiblížit jen na několik set metrů. - Tyto značně masivní, těžké zbraně pak nahradily mnohem lehčí kulomety Maxim (tj. jednohlavňové), jejichž první exemplář ráže 11,5 mm představil Angloameričan H. S. Maxim v r. 1883. I ty se však v různých zemích modifikovaly (např. ve Velké Británii Vickers - tento kulomet se používal na lodích Royal Navy i za první a druhé světové války).

MMG (od angl. manual machine gun) = v anglických textech zkratka jako označení pro tzv. strojní zbraň – běžně MG, která vyžaduje ruční (živou, tj. brachiální, tj. manuální) obsluhu. Takovými zbraněmi např. byli přímí předchůdci kulometu (Gatling, mitrailleuse…), které nelze zařadit mezi automatické zbraně (viz MG), neboť nabíjení zbraně a po výstřelu odhoz vyprázdněné nábojnice se nedělo samočinně resp. na principu príce provedené tlaku výstřelkových plynů, ale díky ruční obsluze ze strany střelce.

MLR (angl. muzzle loading rifle = dělo nabíjené ústím) = britské označení pro dělo nabíjená odpředu, ústím hlavně – předovka, dělo předové.

Molo (angl. mole) = část přístavu - přírodní útvar uzpůsobený k využívání pro námořnické účely anebo umělá stavba, v obou případech vybíhající od pevniny k rejdě resp. moři, do hlubší vody, aby se k molu mohly uvázat lodě s větším ponorem. Molo je uzpůsobeno k obsluze lodí, tj. k pohybu osob a přepravě materiálu, na velkých molech bývají i skladiště, nádrže, jeřáby, koleje apod. Mnohá mola mají i funkci vlnolamů (breakwaters), avšak vlnolamy nejsou uzpůsobeny k obslužné činnosti (tedy. tzv. vlnolam uzpůsobený k obslužné činnosti lodí není vlnolam, ale molo). Mnohá mola oddělují přístavní bazény anebo jiné části přístavu. – Sahají do výše až několika metrů nad místní hladinu při jejím nejvyšším stavu a zpravidla jsou opatřena předprsní. Na konci mol bývaly malé majáky, nyní identifikační značky vč. světelných.

Monitor¹ (od angl. monitor = kontrolovat, sledovat) = kategorie nízkých věžových lodí (tj. pancéřových, s dělem či děly umístěnými v otočné pancéřové věži) s malým ponorem, určených k boji u pobřeží nebo na dostatečně hlubokých a širokých řekách (mj. i k podpoře pozemních jednotek), z níž zakrátko vzešla kategorie monitorů oceánských a citadelových. Pojmenování se této kategorii dostalo podle archetypu – americké jednověžové lodi MONITOR zkonstruované v USA domestikovaným švédským inženýrem J. Ericssonem, pojmenované tak při spuštění lodi na vodu 30. ledna 1862. Proslavila se epochálním soubojem s jižanským pancéřníkem VIRGINIA (MERRIMAC) na Hampton Roads 6. března t. r. Souboj nejen potvrdil oprávněnost použití silného pancíře ku ochraně lodi, ale otevřel dveře vývoji lodní dělové věže (angl. obecně turret), která postupně překonala a značně potlačila kasematu. - Konstrukce monitorů (příbřežních) byla jednoduchá: široký prámový trup s volným okrajem kombinovaný ze dvou částí – spodní („vana“, s plochými a velmi šikmými bočinami), která skrývala hnací a kormidelní systém, magacín, ubytovací prostory…, a vrchní („šindel“) - prám se značnými pancéřovými přesahy přes spodní část, který nesla otočnou dělovou věž (pozdější monitory měly dvě) s mřížovaným stropem a dvěma těžkými předovkami pálícími skrze uzavíratelné střílny. Tímto pancéřovým prámem pronikaly nahoru jen vývody kouřovodů, větrací štěrbiny a bojové stanoviště velitele lodi a kormidelníka, byla tam také vyústění chrličů páry pro likvidaci nepřátel, kteří se dostali na palubu. V této podobě, tedy především s nizoučkým volným bokem, se stavěly především v USA, ale tam jednotky této kategorie postupně osazovali silnějšími děly a zvyšovaly středolodí, takže takto provedené oceánské monitory měly větší ambice podstoupit i námořní boj a daleké přeplavby, nicméně jako bitevní jednotky se uplatnit nemohly. Posledním exemplářem této třídy byla FLORIDA z r. 1903. - V Evropě se monitory příliš neujaly. Jako první tu byly zavedeny do služby německý ARMINIUS a dánský ROLF KRAKE, jenž byl pokusem o námořní verzi monitoru (trup byl po stranách opatřen odolným plechovým zábradlím, angl. bulwark), které mělo zamezit přeléváni vln přes palubu a věže. - Koncem šedesátých let a v sedmdesátých letech 19. století postavilo poměrně hodně malých monitorů Švédsko, které je potřebovalo k ochraně pobřeží. Velká Británie sice přišla v r. 1863 s vlastním monitorem VIVERN a pak v sedmdesátých letech zařadila do služby několik citadelových monitorů (angl. breaastwork monitors) - první byl CYCLOP. Jinak ovšem Velká Británie na tuto kategorii už začátkem sedmdesátých let rezignovala a věnovala se výhradně rozvoji perspektivnějších a z hlediska námořní strategie účelovějších pancéřových lodí věžových a barbetových. - Francie postavila jen několik silně pancéřovaných jednotek určených i ke klounovým útokům, a i ona pak přešla k realizaci silně vyzbrojených oceánských barbetových jednotek. Rusko uvedlo do služby několik dvouvěžových monitorů vlastní konstrukce ke službě na Baltiku, ku ochraně Kronštadtu a Petrohradu. Početnou flotilu monitorů měly Holandsko a Norko, ujaly se i ve státech Jižní Ameriky, ostatně původně peruánský, poté chilský monitor HUÁSCAR je po US lodi MONITOR druhou nejslavnější lodí této kategorie na světě a dodnes existuje jako technická památka.

Monitor²= válečná plavidla používaná za 1.SV a 2.SV především Velkou Británií především k bombardování pobřežních a námořních cílů a k obranným účelům. Jejich výtlak činil až 8.000 t a byly vyzbrojeny děly ráže až 457 mm (těžké monitory) respektive až do ráže 203 mm (lehké monitory), a ovšem i protiletadlovými zbraněmi, avšak až na dělové věže, bojové stanoviště a přepážky neměly pancéřování, anebo jen slabé. Největšími britskými jednotkami z 1.SV byly EREBUS a TERROR (8.000 t, 2 x 381 mm, 8 x 102 mm…, 11 uzlů) a MARSHAL NEY a MARSHAL SOULT (6.700 t, 2 x 381 mm, 8 x 102 mm… Nejdokonalejší britské jednotky z období 2.SV proto nesly na způsob bitevních lodí na bocích trupů protitorpédové výdutě a interiér trupů byl bohatě členěn přepážkami (angl. celular system). – Na rozdíl od britských specializovaných, tj. od projektu takto připravených jednotek vznikaly i improvizované konstrukce, např. Italové za 1.SV i 2.SV nasadili k obraně Benátek monitor FAA´ DI BRUNO - betonový prám osazený pancéřovou věží s těžkými děly, z nedostavěného super-dreadnoughtu, a to nešlo o ojedinělou konstrukci, jinými byly např. CARSO, CUCCO, MONFALCONE a VODICE. (it. batteria smovente = plovoucí baterie).

Monitor citadelový (ang. breastwork monitor, něm. brustwehromintor, nelze předkládat jako monitor předprsňový) = věžová loď částečně v původním pojetí (viz Monitor¹), tedy s 1 – 2 otočnými dělovými věžemi a jednoduchou nástavbou, avšak na takovéto lodi bylo středolodí vyvýšeno o pancéřovou nástavbu, která na některých jednotkách na bocích splývala s trupem a která nesla dělové věže i nástavbu. Smysl instalace citadely byl trojí: (1) vylepšovala ochranu středolodí, (2) nivó dělostřeleckých postů vzdalovala hladině a činila věže méně skrápěnými mořskou vodou, (3) výše umístěná děla měla delší dostřel. Citadelový monitor byl britskou oceánskou variantou příbřežního monitoru. – Prvním citadelovým monitorem byl britský CERBERSUS spuštěný na vodu v r. 1869, ale vzniklo i několik dalších. Např. britský dvouvěžový vrcholný typ CYCLOPS (CYCLOPS, GORGON, HECATE, HYDRA – všechny spuštěny na vodu v r. 1871, do služby vešly v l. 1874 – 1877) měl výtlak 3.430 t, rozměry 68,58 x 13,72 x 4,72 m, výzbroj 4 x 254 mm (2 x 2), pancéřování citadely v tloušťce až 203 mm (na 254mm teakovém podloží). stroj o výkonu 1.660 HP, rychlost 10 uzlů a posádku 175 mužů. Na tuto kategorii navázala třída citadelových věžových obrněnců (viz Věžová loď citadelová), z níž se pak vytvořila kategorie lodí barbetových a po ní kategorie pre-dreadnoughtů.

Monitor říční = velmi rozšířená kategorie ozbrojených plavidel, jejíž historie sahá do americké občanské války (Severu proti Jihu) v l. 1861 – 1865, kdy na široké americké řeky nasadili hlavně Jižané všelijak konstruovaná, až bizarní kolesová plavidla s děly v kasematních srubech, která sloužila k podpoře pozemních jednotek. Také evropské státy si na řekách držely obranné a pořádkové jednotky. U nás byla známá a dodnes je předmětem zájmu rakousko-uherská Dunajská flotila, ale početnou skupinou těchto jednotek disponovaly i sovětské branné síly, na řekách ústících do Černého moře a na Dalekém Východě. – Obecně charakterizovat tyto lodě je obtížné, protože byly velmi rozdílných koncepcí – jedny připomínaly miniaturní dreadnoughty, jiné ozbrojené prámy… Vesměs však to byly jednotky s velmi nízkým strupem a malým ponorem, jednoduchými nástavbami a slabým pancéřováním, ve 20. století většinou šroubové, s výzbrojí lehkých a středních děl spodní skupiny (do 155 mm).

Monkey island (angl). = kompasová paluba, nejvyšší lodní můstek, na němž je umístěn hlavní kompas lodi.

Monkey forecastle (angl.) = krátká příďová nástavba, která nepřechází do středolodí.

Morseova abeceda (angl. Morse Code) = mezinárodně uznaná soustava kombinací krátkých a dlouhých světelných nebo zvukových signálů (ve smyslu tečka – čárka), dnes už používaná málo. K předávání morseových signálů se používaly různé druhy svítilen a rádiotelegraf. Frekvence vysílaných/přijímaných znaků činila okolo 40/min. – Autorem této soustavy byl Američan Samuel Finley Morse (1791 v Charlestownu – 1872 v Poughkeepsie), původně výtvarník, později průkopník telegrafie. Poprvé použil své abecedy 4. září 1837. Na jejím základě

Mosaz (angl. brass, něm. Messing, fr. laiton) = slitina mědi a zinku, případně s velmi malým množstvím i jiných kovů (cínu, olova, železa…). Její některé druhy byly pro svoji ekonomickou výhodnost používány požívány také ve zbrojířství i ve stavbě lodí (viz Muntzův kov).

Motor = každý stroj, v němž se přeměňuje energie dodávaná (v podobě větru, lidské síly, vody, páry, elektřiny…) anebo vzniklá (spalováním) v mechanickou práci. Rozeznáváme motory tepelné (parní stroj, parní turbína, spalovací motor), motory tlakové (tlakovzdušný, tlakovodní = vodní kolo apod.) a elektrické… Podle konstrukčních znaků dělí se motory nejčastěji na pístové (parní stroje, spalovací motory), rotační (parní a plynové turbíny…) a reaktivní (raketové, tryskové). První relativně efektivně pracující motory (parní stroje) se na válečných lodích objevily začátkem 19. století a téměř sto let trvalo, než byly zavedeny parní turbíny a spalovací motory.

Motoškaf (slangové, od it. motoscafo) = v rakousko-uherském námořnictvu tak byl za 1.SV zván italský útočný motorový člun, buď dělový nebo torpédový (viz MAS).

Moždíř (angl. mortar) = nejstarší těžká (hrubá) palná zbraň, vzniklá koncem 14.století z běžného moždíře (lat. mortarium) ku zdrobňování pevných hmot. Tehdy byl zván i kotel a jeho hlaveň tvořila soustava silných kovaných tyčí opevněných do kruhu a obepjatých obručemi, zadkem děla bylo dno z kovaného železa. Od 15.století se však už i moždířové hlavně vyráběly z děloviny, v oblasti komořiště byly zesílené a měly už čepy za těžištěm, k uložení hlavně v lafetě. – V moderním vojenství je moždíř charakterizován jako dělostřelecká hlavňová zbraň pro střelbu horní skupinou úhlů - velkorážní dělo k nepřímé střelbě (de facto ovšem to střelba nebyla, nýbrž jen vrhání, neboť prachová náplň sloužila jen k vypuzení střely z hlavně, kdežto účinek střely byl vyvolán její rychlostí vyvolanou gravitací a její hmotností). Čím výše projektil vyletěl a byl hmotnější, tím větší byla pak jeho efektivita, na druhou stranu musel mít moždíř i určitý dostřel, proto za optimální náměr se považoval úhel 45°, na krátkou vzdálenost však náměr činil až 70°. Z toho důvodu moždíř nepotřeboval ani dlouhou hlaveň, takže tyto zbraně ji mívaly 1,5x až 2,5x delší než byl její průměr a hmotnost prachu činila 1/40 – 1/8 hmotnosti projektilu. Vnitřní průměr hlavně činil až 300 mm. Ke střelbě se používaly kamenné koule, u menších ráží později i železné, v pozemním vojenství od poloviny 19.století i granáty. - Na lodích, vorech aj. plavidlech na způsob plovoucích baterií se moždíř uplatňoval v bojích a k ostřelování pobřeží na krátkou vzdálenost, tedy v 15. až 18. a začátkem 19. století, avšak se zvyšováním dostřelu a účinnosti námořních kanónů a pobřežních kanónů a houfnic se v námořním vojenství na konci 19.století přestaly moždíře používat. Rakousko-uherské pobřežní dělostřelectvo mělo tehdy ve výzbroji námořní moždíř ráže 280 mm, jehož hlaveň byla dlouhá 3,16 m a byla uvnitř opatřena 60 rýhami.

M. S. = (angl.) motor ship = motorová loď, loď se spalovacím motorem jako základní hnací jednotkou.

Munice válečných lodí (angl., něm. a fr. munition) = souhrnný název pro střelivo válečných plavidel, jinak vše kromě střelné zbraně, co je na lodích připraveno k ničení námořních (hladinových a podhladinových), pobřežních nebo vzdušných cílů, ve smyslu aktivním (dynamickém) i pasivním (statickém). V tomto smyslu jsou municí dělové střely, torpéda (nebo jen jejich hlavice, jsou-li dělená), námořní a říční miny (statické, vypalované i vrhané), raketové střely (nebo jen jejich hlavice, jsou-li dělené) a pyrotechnické prostředky na lodích. Munice se dělí na (1) základní (ostrou), (2) speciální a (3) cvičnou a školní. Do munice náležely také všechny hmoty zápalné a výbušné (střelný prach, střelná bavlna aj. třaskaviny), prvky k zapálení výbušné a zápalné hmoty (kapsle, zápalky, průpalky, průpalnice, průpalničky apod.). Rozlišovalo se střelivo hotové (kompletní, jednotné náboje) a střelivo nehotové (s částmi zvlášť ukládanými a skládanými k sobě až před výstřelem). Viz též Dělostřelecká munice.

Muniční komora, magacín (angl. magazine) = na válených lodích sklad střeliva, prostora k bezpečnému uskladňování munice při kotvení i plavbě, buď samostatná, pro jedno těžké dělo, nebo pro několik středních a malých děl (ammunition room). Na bateriových lodích býval magacín na dělové palubě, na kasematních (centrálně-bateriových) a prvních věžových lodích byl pod pancéřovou palubou, tedy pod baterií v kasematě nebo přímo pod dělovou věží, a dodávka střeliva se děla ručně nebo s pomocí kladek, s nástupem věžových lodí zv. později pre-dreadnoughty (začátek devadesátých let 19. století) se magacíny přestěhovaly až ke dnu lodi, byly z boku a shora chráněny pancířem. a obslužnost děl zprostředkovávaly výtahy. Věže těžkého a středního dělostřelectva měly výtahy samostatně, každá ze svého oddělení magacínu, lehké dělostřelectvo mělo buď zásoby střeliva v okolí děl, anebo v příhradách pod úrovní paluby dělového postu – v obou případech se tam střelivo dopravovalo z magacínů před bojem. – Magacíny měly interiér s plechovými stěnami bez okének, vybavený účinným protipožárním zařízením a bezpečnostními dveřmi (dam door) jakož ventily pro okamžité zaplavení (kingstony – s vnějším ovládáním, např. až z vrchní nebo hlavní paluby) a samozřejmě s větracím systémem. Střely nebo prachové nálože (plné kovové nábojnice nebo vaky) byly v příhradách, mezi nimiž pojížděly závěsné (stropní) nebo tlačené (podlahové) vozíky a dopravovaly se ke spodnímu jícnu muniční šachty v pancéřovém barbetovém tubusu, který stoupal do barbetového koše respektive do přípravny střeliva (handling room) pod dělovou věží. Pro lehká děla na bojových stožárech těžkých lodích vedly výtahy dutým vnitřkem stožárů (francouzské a německé lodě). Oddělená muniční komora byla značena podle děl, z níž bylo zásobováno střelivem.

Muntzův kov (dle vynálezce, Angličana Muntze) = druh mědi, který se v polovině šedesátých let 19. stol. začal pro svoji tvrdost, houževnatost a odolnost vůči tahu (mnohem větší než u tehdy běžného kujného železa) standardně používat k výrobě lodních plechů ku pokrytí spodků lodních trupů jako ochrana před účinky slané mořské vody a mořských živočichů. - Složení: 60 % mědi a 40 % zinku, anebo 56 % mědi, 40,75 % zinku a 3,25 % olova.

Můstek lodní (angl. bridge) = úzká plošina napříč lodi, od okraje k okraji vrchní paluby, nad tuto vyvýšená - stanoviště velitele lodi, můstkové služby vč. signalistů, většinou s instalací obsluhovaného kormidelního kola. Na válečných lodích se lodní můstek objevil poté, co se přestaly instalovat nástavby na zádi. Na kolesových lodích můstek zpravidla propojoval vršky obou kolesových skříní, na šroubových válečných lodí zůstával tradičně nad zádí nebo nad zadním středolodím, postupně však se z tohoto můstku učinilo záložní stanoviště (mezi zadním komínem a zadním stožárem), zatímco velitelský můstek se přemístil do středolodí (mezi komíny), poté před přední komín, tedy na místo s nejlepším výhledem vpřed a do stran (do přelomu století zůstával vpředu ještě přední stožár, ale i ten se postupně přemístil k přednímu komínu… - Tak jak přibývalo různých služeb, množil se i počet lodních můstků, které dostávaly charakter specializovaných stanovišť a také nové názvy (navigační, světlometné, signalizační, k řízení dělostřelecké palby, radarové…, bojové), zároveň a vytvářely můstkové komplexy.

Můstek spojovací (angl. connection bridge) = často jen lávka, ale jindy (ne těžkých lodích) masivní koridor se zábradlím, nad vrchní palubou, umožňující přechod mezi předními a zadními můstky, případně palebnými, světlometnými aj. stanovišti bez nutnosti sejít na vrchní palubu.

Můstek velitelský (angl. conning bridge, též navigating bridge) = úzká plošina napříč lodi, od okraje k okraji vrchní paluby, nad tuto vyvýšená - stanoviště velitele lodi, můstkové služby vč. signalistů, většinou s instalací obsluhovaného kormidelního kola. Na válečných lodích se lodní můstek objevil poté, co se přestaly instalovat nástavby na zádi. V sedmdesátých letech 19. století se stala standardní částí velitelského můstku kormidelna, s kormidelním kolem a hlavním kompasem lodi, v níž byly soustředěny i prostředky interní komunikace (zvukovody, strojní telegraf) a externí komunikace (takeláž vlajkové signalizace, pátrací světlomety) a k níž přiléhala mapovna (později navigační kajuta). Střed můstku se zvětšil, plochám vybíhajícím od této části nad okraje lodního trupu se říká křídla můstku. Už od šedesátých let 19. století se zpravidla pod velitelské můstky dostávaly pancéřové velitelské věže. Od dvacátých let (v Německu mnohem dříve) 20. století se tato plošinová stanoviště zejména na větších válečných lodích opatřovala lehkým ocelovým pláštěm, takže vznikal kompaktní můstkový komplex (bridge house apod.), v němž byla soustředěna všechna důležitá stanoviště vnějších služeb a k němuž náležela meteorologická zařízení, dálkoměry (v otočných věžích), pátrací světlomety, lehká děla…

Můstek létající (angl. flying bridge) – malá, zpravidla nekrytá můstková plošina nad kormidelnou, na níž bylo umístěno malé záložní kormidelní kolo a přesunul se tam i hlavní lodní kompas, případně stojan s lanky vlajkové signalizace, nověji anténa goniometru aj. zařízení.