Válečné lodě

( L )

NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE (1860 – 1945)

Tuto encyklopedii neustále rozšiřujeme a zpřesňujeme, proto vítáme Vaše návrhy případných úprav a doplnění. Máte-li zájem na dotváření NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE, napište prosím na: milan.jelinek@uhk.cz.

Lafeta (angl. mounting, gun-carriage, něm. Lafette, fr. affût, it. affuto), u námořní děla rapert (angl. deck-carriage) = jedna ze základních částí děla (hlaveň, lafeta), charakterizovaná jako závěs, pomocí něhož je hlaveň ustavena na nosiči zbraně (např. loď, lodní paluba) a jenž také umožňuje nastavit hlaveň do požadovaného směru střelby. Lafeta rovněž přenáší na nosič děla zatížení vznikající při výstřelu. U zákluzových zbraní umožňují lafety zákluz a předkluz hlavně. – Obecně se lafeta skládá z kolébky, vrchní lafety, brzdovratného zařízení, vyvažovačů momentů tíhy náměrového a odměrového mechanismu… Viz Rapert

Lano lodní (angl. marine rope) = lano je v námořnictví resp. lodnictví provazec s průměrem větším než 8 mm (slabší byly motouzy = spunyarns a šňůry = lines). V pojednávaném období (1860 – 1945) byl spletený z vláken konopí, kokosu nebo manily (nejčastěji) či bavlny (v námořnictví užívaná nejméně), ojediněle z kožených řemínků, od poloviny 19. století byla užívána už i lana spletená z drátů (první drátěná lana se objevila na lodích už ve dvacátých letech 19.století). Lana se používala jako součást takeláže, k nakládání břemen, jako úvazový a vlečný prostředek nebo jako prostředek pracovní či pomocný, případně na nich byly upevněny malé kotvy anebo se používaly při manipulaci s kotvami před jejich uložením nebo uvolněním. - Lana měli na lodích už staří Číňané a Egypťané a až do první poloviny 19.století se používala výhradně lana přírodní (manilová, konopná…), která ostatně jsou na lodích dodnes, ale byla od konce 19.století zčásti nahrazována lany kovovými. Po 2.SV se standardizovala i lana umělohmotná (nylonová aj.). - Tenká lana (lanyards) se používají jako pomocná, např. nevlečná (tj. jejich prostřednictvím se někdy ovládají silná těžká lana). – Lana se vyráběla tak, že se z 24 vláken spletl 1 pramenec, často na duši z jiného pevného a ohebného materiálu, a z těchto pramenců se pak splétalo vlastní lano (zpravidla 3 pramence) - čím více pramenců, tím větší byl obvod lana. Rozměr lana se udával (udává) délkou obvodu lana v angl. palcích (1 angl. palec = 25,4 mm). Lana se splétají velmi pevně, aby se do nich nedostávala voda, nadto se vlákna před použitím k výrobě lana jemně naolejují, aby jejich zpracování bylo snazší. Jinak se některá přírodní lana (kromě manilových) také konzervovala či impregnovala (např. dehtem), ale pak jejich pevnost značně klesala (až o 40 %). Jelikož jsou lana většinou pravoruká, navíjí se po směru otáčení hodinových ručiček.

Lano manilové (angl. rope) = používá se až od novověku a zhotovuje se z vláken manilského konopí (abaca), které roste výhradně na Filipínách a exportovalo se z hlavního města ostrovů – Manily. Manilové lano je velmi pevné (pevně kroucené), elastické (dokáže se protáhnout až o 30 %, aniž se zásadně zhorší jeho parametry), nehnije, tudíž je netřeba konzervovat, a v suchém stavu se dlouho udrží na vodě. Po namočení však značně zvětšuje objem, takže není vhodné např. do kladek, a také zmrzne-li, je s ním práce velmi obtížná. Používá se jako lano takelážní, lano vlečné, lano úvazové, lano pomocné…Dodnes ještě nezmizelo, ale postupně je nahrazují lana z umělých hmot.

Lano konopné (angl. hemp rope) = používalo se od starověku, dokud nebylo z velké části vytlačeno lanem manilovým. Používá se už většinou jen do kladek a kladkostrojů. Musí se impregnovat.

Lano kokosové (angl. coco rope) = lano vyrobené z listů kokosových palem. Je velmi pružné a mimořádně elastické (dokáže se prodloužit až o 50 %). Samostatně se nepříliš používá, avšak v kombinaci s drátěným lanem je výtečné.

Lano ocelové (angl. wire) = na válečných lodích se požívala kovová lana sice už od dvacátých let 19. století, ale tehdy ještě měla malou ohebnost a jejich výroba byla drahá. Teprve po zavedení výroby oceli, zdokonalení výroby drátů a po jejich splétání do pramenů ve větším počtu se dosáhlo požadované kvality ocelových lan, která pak rychle vytlačovala z válečných lodí lana konopná a manilová (od konce 19. století). Silná ocelová lana jsou však vyráběna vesměs tak, že pramence se splétají na konopném srdci, ba někdy mají konopné srdce i pramence. Pevnost ocelových lan je oproti pevnosti lan konopných více než dvojnásobná.

Lano sisalové (angl. hemp rope) = vyrábí se z vláken aloe a je velmi trvanlivé a pevné, téměř jako lano konopné, navíc je odolné vůči mořské vodě. V původním stavu má téměř bílo barvu.

Lano tažné nebo lano vlečné (ang. haule-rope) = na lodi nejsilnější lana.

Lanoví (angl. rigging) = soustava lan, která slouží k ovládání plachetní výstroje, na velkých plachetních lodích až velmi složitá a těžká. Je to součást takeláže, avšak do lanoví nepatří např. lana člunová, lana jeřábová, lana vlečná/tažná, lana uvazovací… Rozeznáváme lanoví pevné, sloužící ke stabilizaci stožárů (standing rigging – stěhy, úpony, parduny), lanoví pohyblivé, sloužící k manipulaci s plachetní výstrojí (running rigging – kasouny a skasálnice, spouště, věšouny a zvratičky)

Leeward (ang.) = anglický výraz pro závětrnou stranu lodi, tedy tu, za kterou loď směřuje. Strana návětrná byl windward.

Lehká letadlová loď (angl. light aircraft carrier) = druh námořního nosiče letadel, zavedený za 2.SV především ku ochraně konvojů a pro protiponorkový boj. Lodě této kategorie bývaly mnohem menší než běžné – úderné letadlové lodě, často narychlo uzpůsobené z běžných dopravních lodí opatřených vzletovou/příletovou palubou, mezipalubním výtahem letounů a podpalubním manipulačním a servisním prostorem a samozřejmě příslušným zařízením umožňujícím hangárování strojů, jejich adjustaci před vzletem, jejich vzlet a navigaci a jejich přistání.

Lehký křižník (angl. light cruiser) = kategorie lodí křižníkové třídy, oficiálně zavedená londýnskou námořní konferencí v r. 1930. Základním vymezením této třídy byla největší ráže použitých děl do ráže 155 mm včetně, zatímco výtlak, rychlost, tloušťka pancéřování aj. aspekty určující nebyly. Neoficiálně se však toto označení používalo už od poloviny první dekády 20.století, za 1.SV už bylo běžné, avšak v některých státech se křížilo s označením malý křižník (Německo – kleine Kreuzer). Lehké křižníky nahradily dřívější chráněné křižníky, neboť se ukázalo, že pancéřová ochrana chráněných křižníků v podobě jedné pancéřové paluby (spodní, zejména nad kotelnou a strojovnou a kryjící i muniční sklady) nestačí - bylo třeba přidat boční pancéřování, zároveň se zesilovaly štíty děl a pancíře velitelských věží. Navíc po zavedení parních turbín výrazně vzrostla rychlost lehkých křižníků. Pojetí těchto jednotek bylo v různých státech jiné, např. ve Velké Británii se stavěly ve dvou třídách – lehkou variantou byla plavidla označovaná jako scouts s primární výzbrojí děl ráže 102, a towns s primární výzbrojí děl ráží 152 mm (výtlak nerozhodoval)… Němci používali označení kleine Kreuzer už od devadesátých let 19. století a oproti britským lodím měly tyto jednotky výhodu ve vesměs důkladnějším pancéřování, nevýhodu v poměrně lehkém dělostřelectvu – až do r. 1914 byla primární výzbrojí německých malých křižníků děla ráže 105 mm, a teprve pak přešli Němci na 150mm děla. V USA se před 1.SV rozlišovala jen kategorie pancéřových křižníků a kategorie křižníků (tj. lehkých křižníků), a do této druhé se zařazovaly jednotky velmi rozdílných velikostí a s rozdílnou primární výzbroj – od 127 mm do 203 mm, avšak od konce první dekády 20. století se pak deset let US Navy vývoji této třídy nevěnovala. Také Italové zařadili jen několik jednotek kategorie scout, a stejně tak Rakušané, vývoj lehkých křižníků stagnoval v Rusku… Závěry washingtonské konference začátkem r. 1922 týkající se kategorizace lodí rozdíly mezi křižníky nečinily – byla zavedena jen kategorie křižník s děly max. ráže 203 mm (tedy ani ne bitevní křižník, který trvale splynul s kategorií bitevní loď), avšak i po této kategorizační úpravě se pojem lehký křižník či malý křižník neoficiálně používal dál(stejně tak těžký křižník, nikoli ale bitevní křižník). Po londýnské konferenci měly lehké křižníky nejčastěji výtlak 6.000 – 8.000 t, výzbroj až 12 děl ráže do 155 mm (limitující) většinou dvojúčelových (viz DP) a značný počet lehkých děl, převážně protiletadlových, mohly nést i miny a prostředky pro boj s ponorkami, zatímco počet torpédometů se na nich omezil na minimum nebo je tyto lodě vůbec nenesly. K výbavě větších jednotek patřilo 1 – 2 průzkumná letadla. Lehké křižníky této generace byly velmi rychlé (až 35 uzlů) a manévrovatelné, takže skvěle konkurovaly stále mohutnějším a lépe vyzbrojeným torpédoborcům. Vysoká rychlost se však projevila jako nevýhoda křižníků při provázení konvojů, protože turbíny se při pomalém chodu přehřívaly, vysoká rychlost a manévrovatelnost byla při pomalé plavbě vcelku zbytečná, silná výzbroj rovněž… Proto byly křižníky jako eskortní plavidla velmi rychle staženy a vznikly třídy fregata a korveta, které některé úkoly lehkého křižníku převzaly. Lehké křižníky se neuplatnily v eskadrovém boji, ale byly velmi platné v boji s torpédoborci a stíhání ponorek a při průzkumu.

Letadlová loď jeřábová (angl. aircraft… či seaplane carrier) = válečné plavidlo nevybavené letovou palubou, ale pouze hangáry pro přepravu několika plovákových námořních letadel. Ta se před vzletem spouštěla prostřednictvím lodního jeřábu na vodu a odtamtud startovala, při návratu po dosednutí na hladinu přimanévrovala pod lodní jeřáby a ty je vyzvedly opět na palubu. Pro delší plavbu se stroje rozebíraly na základní díly (trup, křídla…) a uskladňovaly. První lodí této kategorie byla v r. 1914 přestavěná britská dopravní loď, pojmenovaná pak ARK ROYAL, která sice měla palubu pro letadla, ale nikoliv letovou (vzletovou / přistávací), nýbrž jen manipulační. Za války následovaly v Royal Navy ještě BEN-MY-CHREE a několik dalších. Největší byla CAMPANIA, která už měla vzletovou palubu procházející mezi předními komíny a mírně se svažujícími k přídi, ale hydroplány se po návratu stejně musely zvedat z hladiny jeřáby. Tato loď měla, jako první svého druhu, plošinový vtah pro dopravu letadel z podpalubí na vzletovou palubu. - Pokud neskončila už dříve, existence těchto britských pionýrských plavidel se uzavřela v r. 1920, kdy byla prodána, zrušena nebo opět upravena do původní podoby. - Jinou takovou jednotkou byla první japonská „letadlová“ loď WAKAMIA, z níž operovala průzkumná letadla už na počátku 1.SV (nad německou základnou Tsingtau na čínském Šan-tungu).

Letadlová loď palubová (ang. aircraft carrier – flush-decked) = válečné plavidlo sloužící jako mobilní základna speciálního, palubního letectva v námořních podmínkách, přičemž základním prvkem takového plavidla byla velká plochá paluba umožňující byť na zkrácené dráze vzlet a přistání a i hangárování letadel v prostorách pod touto palubou. V pojednávaném období (1860 – 1945) de facto nebyla plnohodnotnou bojovou lodí, neboť sama o sobě byla schopna jen omezeného, vlastně pouze obranného dělového boje, zatímco vlastní dálkovou bojovou činnost z ní vyvíjely palubní letouny jako nosiče zbraní. – Pokusy s letouny startujícími z lodi byly provedeny už v r. 1910 v USA a v r. 1912 ve Velké Británii, ale první provozuschopnou lodí se vzletovou/přistávací palubou byl až britský velký lehký křižník FURIOUS konvertovaný v r. 1918 původně na hybridní jednotku osazenou jednak supertěžkým dělem, jednak letovou palubou, vzápětí – po odstranění děla – už jen se vzletovou palubou na přední části trupu a přistávací na zadní části. První lodí, která koncepčně a konstrukčně odpovídala pozdějšímu standardnímu pojetí letadlové lodi, byla britská EAGLE, která vstoupila do služby v r. 1922. Prvním plavidlem projektovaným už jako letadlová loď byl až rovněž britský HERMES, který začal svoji kariéru v r. 1924. Japonci tehdy kontrovali svojí první palubovou lodí, už takto projektovanou – HÓŠÓ, zatímco USA měly LANGELEY (55 letadel!!), která jako první svého druhu byla vybavena palubním vzletovým katapultem. - Ve dvacátých a třicátých letech se letadlová loď dále vyvíjela v USA, Japonsku a Velké Británii, zatímco ostatní námořní mocnosti tuto kategorii buď pominuly, anebo jen částečně realizovaly ojedinělé exempláře (viz německý GRAF ZEPPELIN). - Koncepce letadlové lodi se před 2.SV ujednotila na plavidle s velkou palubou ve tvaru dlouhého obdélníku, který na vodorysu zakrýval celou délku anebo většinu délky lodního trupu, a z této paluby vyčnívala hlavní nástavba zv. ostrov (japonské letadlové lodě tuto nástavbu vesměs neměly, anebo jen malou), s velitelským stanovištěm a stanovišti k řízení letového provozu (zvlášť pro vzlety, zvlášť pro přistávání), pro řízení obranné palby, pro pozorování a radarové sledování…, s pohotovostní zdravotní službou, centrálou protipožární instalací apod. Pod palubou, která byla více či méně pancéřovaná, byly hangáry s pancéřovými stropy, a servisní zařízení (tankování, opravy), muniční sklady, rozsáhlá protipožární instalace, přepravní koridory a samozřejmě standardní zařízení ku pohonu a řízení lodi. Dopravu letadel mezi hangáry a letovou palubou obstarávaly plošinové elevátory – na boku paluby, anebo jícnové, v palubě. Přistávání se dělo (proti větru) tak, že hák spuštěný ze zádě přistávacího letounu se zachytil o některé z flexibilních lan natažených napříč přistávací palubou, případně bylo přistání jištěno sítí na konci přistávacího prostoru. – Výzbroj letadlových lodí byla vyloženě obranná, tvořená středními a lehkými děly umístěnými na sponsonech na bocích trupu pod úrovní letové paluby a na „ostrově“, zatímco torpédomety zcela absentovaly. Výtlak největších letadlových lodí činil až 36.000 tun a nesly až okolo 100 letounů stíhacích, anebo přiměřený počet stíhacích, torpédovacích a lehkých bombardovacích strojů vč. střemhlavých. - Za války si Britové a Američané začali urychleně pořizovat pomocné letadlové lodě, což byly většinou narychlo přestavěné dopravní lodě, a v polovině války začaly hlavně v USA vznikat ve velkých sériích lehké eskortní letadlové lodě, s výtlakem do 11.000 t, max. 30 letouny, s „konvojovou“ rychlostí max. 18 uzlů (konvoje totiž pluly mnohem pomaleji). Zejména boje na Tichém oceáně v Oceánii prokázaly, že letadlové lodě jsou významnější než obrovské bitevní lodě (které takto končily svoji staletou existenci) a že letadla, jakkoliv ve vzduchu zranitelná, se stávají skutečném pánem hladiny i prostoru nad oceány a moři. Proto se stávaly letadlové lodě centrálním jednotkami mohutných bojových svazů, v nichž byly jako doprovod letadlových lodí bitevní jednotky, křižníky, torpédoborce a trén zásobovacích plavidel.

Levobok (ang. port či larboard) = plocha levé části lodního trupu od přídě po záď a od kýlu po vrchní palubu. Pravobok je (angl.) starboard.

LIBERTY – viz Lodě LIBERTY

Libra (angl. libra = pound, zkr. pd) - váhová jednotka (pound = 0.4535 kg), do šedesátých let 19. století se děla klasifikovala podle hmotnosti vypalovaných dělových projektilů, udávané v librách.

Libráž (od libra, angl. pound) = u náš méně používaný výraz pro označení velikosti dělostřeleckého projektilu (střely) podle jeho hmotnosti, udávané v angl. librách (angl. pounds, zkratka za numerickým údajem byla v britsko-americké oblasti pd, u nás lb). Po zavedení rozlišení velikosti střel podle jejich průměru udávaného v palcích (angl. inch, zkr. in), milimetrech nebo centimetrech se od sedmdesátých let 19. století od libráže upouštělo, a zůstalo jen v britsko-americké oblasti. Pro malé dělové projektily se označení velikosti střel podle hmotnosti udrželo. Viz též Kalibr.

Liman (na pobřeží Černého a Kaspického moře) = zátoka uzavřená písečnou kosou, záliv oddělený od moře přirozenou (přírodní) hrází, anebo ústí řeky rozšířené do tvaru jezera..

Liner = viz Hlaveň - duše hlavně.

Loď = plavidlo, jehož trup je uzavřen palubou, je upraveno k motivované a racionální plavbě (má tvarovanou příď a záď) a vybaveno k určité činnosti nebo nějakému účelu. Podle účelnosti jsou lodě (1) DOPRAVNÍ - k bezpečné a hospodárné dopravě zboží a osob, (2) HOSPODÁŘSKÉ – např. lodě rybářské, stavební, potápěčské, (3) VĚDECKÉ, (4) POMOCNÉ – např. přístavní, (5) REKREAČNÍ – k účelům relaxačním a sportovním, (6) VOJENSKÉ - k účelům obranným a útočným. - Společné všem lodím jsou zákony plavby, pohonu a namáhání. - Podle stavebního materiálu jsou dřevěné, železné a ocelové, smíšené, dále betonové a z jiných materiálů. - Podle pohonu (propulze) jsou lodě veslové, plachetní, kolesové, vrtulové, hydrodynamické, podle pohonného agregátu jsou lodě parostrojní, turbínové (parní turbíny, plynové turbíny), motorové (spalovací motory vznětové a zážehové, elektromotory). - Podle plavebních cest se lodě dělí na námořní, příbřežní a říční nebo kombinované. – Podle konstrukčních materiálů byly lodě z materiálů přírodních vč. dřeva, lodě kompozitní (kombinace např. dřeva a železa), železné, ocelové, betonové (nově vstoupily do konstrukce umělé hmoty). – Každá loď je více či méně složité technické dílo. Tvoří ji trup (zjednodušeně: kýl, přední a zadní vaz, žebroví, palubnice a podpěry, obšívka, paluba nebo několik palub), nástavby trupu a nadnástavbová zařízení (stožáry, komíny), a dále zařízení umožňující: pohyb, řízení a ustavení lodi, dorozumívání, sledování okolního prostoru, ochranu proti vodním a vzdušným vlivům, záchranu lodi a posádky v případě kritického nebezpečí, zařízení upravující pobyt a činnost posádky na lodi, u válečných lodí zařízení umožňující boj ve smyslu obranném a ve smyslu útočném.

Loď blokádní = plavidlo provádějící aktivní blokádu, tj. je námořní částí souboru prostředků ku zavedení vojenských opatření k zamezení veškerého komunikačního a zásobovacího spojení protivníka v určitém námořním prostoru s ostatním světem.

Loď bloková (angl. bockship, něm. Blockschiff) = (1) Plavidlo ku pasivní blokádě nepřítele na určitém místě. Je funkce nastává úplným nebo částečným potopením na důležitém místě, zejména na námořním přístupu do přístavu, který takto zůstává do odstranění blokového plavidla uzavřen (v tomto smyslu není lodí blokovou tzv. brander). Lodě blokové použili např. Japonci v r. 1904 při třech pokusech uzavřít ruskou námořní Port Artur na Žlutém moři (východní Asie), za 1.SV totéž učinili Britové, když se pokusili zablokovat německé základny Zeebruge a Oestende na belgickém pobřeží… (2) Plavidlo, které záměrným potopením vytváří nebo vyztužuje zábranu, která ochraňuje rejdu, kotviště apod. před vnějšími vlivy moře. Např. použitím i takovýchto lodí vytvářeli Spojenci za 2.SV umělé přístavy sloužící k urychlení doplňování početních stavů a armádní techniky a zásobování spojeneckých vojsk bojujících v západní Evropě (Mulberry aj.).

Loď doprovodná (ang. attedant- či support-ship, něm. Begleitschiff) = v podstatě každá válečná loď určená k přímé ochraně jedné neozbrojené lodě či skupiny takových, včetně konvoje. Původně, do r. 1918, přebíraly úlohu doprovodných lodí příležitostně vyčleňované jednotky standardních kategorií (křižník, torpédoborec, dělový člun…), později, zejména za 2.SV, se realizovaly i speciální jednotky – jako protiponorkové a protiletadlové (fregaty, korvety, malé letadlové lodě, protiletadlové lodě…).

Loď pomocná válečná (angl. auxilliary military ship) - plavidlo k některému druhořadému účelu, např. auxiliární (pomocný) křižník je loď zpravidla upravená z běžného dopravního parníku přidáním několika středních nebo malých děl, případně mitrailleus nebo kulometů, někdy vybavená i minami, a pak dočasně používaná k hlídkování, doprovodu, korzárským a minovacím operacím, ku matení nepřítele apod.

Loď válečná (angl. warship) = (druh lodě vojenské) loď jako nosič zbraní, zbraňových systémů a dalších bojových prostředků případně dalších zbraňových nosičů (letadla), způsobilá vést zbraňový boj se soupeřem nacházejícím se na hladině či pod ní, ve vzduchu nebo na pobřeží, tj. loď ozbrojená (viz Bojová loď).

Loď vojenská (angl. military ship) = každá loď, která slouží k vojenským účelům, tj. nemusí jít o loď válečnou, ozbrojenou (typickou vojenskou lodí jsou nemocniční lodě válečného námořnictva).

Lodě LIBERTY (angl. Liberty Ships) = standardní nákladní lodě třídy EC2 stavěné ve Spojených státech v letech 1941 až 1945 k pokrytí válečných ztrát a vzrůstajících potřeb námořních přeprav nutných pro další úspěšné vedení války. Základním modelem třídy EC2 byla EC2-S-C1 pro přepravu kusového nákladu: výtlak 14245 tun, nosnost 10856 tun, celková délka 129,81 m, šířka 16,76 m, maximální ponor 8,16 m, hlavní motor - vertikální parní stroj s trojitou expanzí, výkon 2500 HP při 76 obr./min., maximální rychlost 11 uzlù, spotřeba paliva (mazut) 26 tun/den, hrubá prostornost 7176 RT, posádka 45 a obsluha zbraní 36 osob. Výzbroj - čtyřpalcová a třípalcová děla, 20mm a 37mm kanóny a kulomety ráže 0,3 nebo 0,5 palce. Celkem bylo postaveno 2.710 lodí této třídy, včetně variant a modifikací - 62 tankerù Z-ET1-S-C3, 24 uhelných lodí EC2-S-AW1, 8 lodí pro přepravu tankù Z-EC2-S-C2, 36 lodi pro přepravu letadel v bednách Z-EC2-S-C5, 6 nemocničních lodí, 11 opravárenských lodí a 2 lodě na destilaci vody. Řada lodí EC2-S-C1 byla dočasně upravena pro přepravu vojska. Během 2. světové války bylo ztraceno z 258 lodí. Při stavbě lodí EC2 byly s úspěchem použity moderní technologie (sváření na místo nýtování) a metoda pásové výroby (prefabrikace sekcí) a tím dosaženo zkrácení času stavby (loď SS ROBERT E. PEARY byla v listopadu 1942 od položení kýlu dokončena a předána do provozu během nevídaných pouhých sedmi dní). První loď EC2-S-C1 SS ATRICK HENRI (americký vlastenec 18. stol. Jeho výrok "give me liberty or give me death" dal nepřímo jméno celé třídě EC2), byla spuštěna na vodu 27. září 1941, tento den nazval admirál Land "Liberty fleet day" a od té doby celá třída EC2 byla populárně označována jako Liberty. Lodě Liberty se nejen podílely na plavbách atlantických konvojů či konvojů do Murmanska, ale také na vylodění Spojenců v Normandii, Africe, Středomoří a bojových akcích v Tichomoří. Po skončení 2. světové války byla menší část lodí Liberty předána Sovětskému svazu, Francii, Belgii, Norsku, Holandsku, odprodána Velké Británii, Řecku. Větší množství lodí bylo zařazeno reserv obchodního loďstva Spojených států, odtud postupně rozprodávány rejdařům a na šrot. V současnosti zůstaly pouze dvě Liberty - SS JEREMISH O´BRIAN a SS JOHN BROWN, jako národní památníky a turistické atrakce. Pro zajímavost, mezi jmény lodí Liberty byly také SS THOMAS G. MASARYK, SS ANTONIN DVORAK a SS ALES HRDLICKA (Profesor Aleš Hrdlička, 29. 3. 1869 - †5. 9. 1943, byl americký antropolog českého původu, mj. od r. 1903 do své smrti ředitel antropologického oddělení Národního muzea ve Washingtonu. Jeho specialitou bylo studium plemenného složení obyvatel Severní Ameriky, a řešil též otázku původních obyvatel Nového světa.) (bek)

Lodní okno (v trupu, bulaj, angl. sidelight) = zpravidla okrouhlý průzor v boku lodního trupu, opatřený uzavíratelným, vodotěsným průhledným (skleněným) poklopem, zajištěným uzávěrem většinou na šroubovém principu.

Loďmistr, bocman (angl. boatswain, něm. Bootsman) = na válečných lodích vyšší poddůstojník, kterému byl nejčastěji svěřován dozor nad mužstvem ve službě či jinak, byl pomocníkem důstojníka můstkové služby.

Lodní čas (angl. ship´s time) = aktuální čas přímo na lodi udávaný lodními hodinami. Podle lodního času se řídí veškerý pracovní a mimopracovní režim na lodi. Na říčních a příbřežních (kabotážních) lodích je roven místnímu času, na oceánských plavidlech odpovídá času časového pásma, kterým loď právě proplouvá a který se nastavuje každé poledne podle chronometru, udávající stále základní, greenwichský čas.

Lodní dělo – viz Dělo lodní.

Lodní šroub (angl. ship screw) = druh lodního propluzoru, umísťovaný pod vodu na zádi lodi, výjimečně na přídi nebo po stranách trupu. Hnací prvek (propeller), jímž se uděluje lodi pohyb, mění se jím rychlost tohoto pohybu a případně směr pohybu (vpřed/vzad reverzí smyslu otáček, u lodi s více lodními šrouby způsobováním rozdílu v počtu otáček krajních lodních šroubů). – Princi činnosti: Ve vodě se otáčející závit lodního šroubu vytváří vrtulový nápor, jenž tlačí loď vpřed. Tento vrtulový nápor vzniká odrážením, odpuzováním vody od šikmé plochy stěny závitu, zároveň však se tvoří rozdíl tlaku mezi přední a zadní plochou závitu, jehož působením je přitahován zpředu sloupec vody. Ten je pak vytlačován přes závity dozadu, přičemž se jeho průměr zmenšuje, zároveň však je puzen vzad vyšší rychlostí, čímž tento sloupec uděluje lodi dopředný pohybový moment. Jinak vyjádřeno, závit lodního šroub tlačí určitý díl vody dolů a za loď, avšak na místo tohoto dílu vody proniká další voda. Toto odpuzování a připuzování vody vyvolává rozdílný tlak na přední a zadní ploše závitu, jehož vyrovnávání se projevuje pohybem lodi vpřed, zároveň tu působí ono zúžení a urychlení odpuzovaného vodního sloupce. - Rozdíl v rychlosti, jakou odvrhuje propeller vodu za sebe, a v reálné rychlosti pohybu lodi je slip (další výklad by se týkal slipu skutečného a zdánlivého, kladného a záporného). Velikost slipu u dobře stavěných lodí s dobře povedeným šroubem (vrtulí) činila 5 – 10 %. Účinnost lodního šroubu je nejvyšší, je-li šroub zcela a dostatečně ponořen a je-li jeho povrch naprosto hladký. Od poloviny 19.století byl lodní šroub nahrazován účinnějšími a výrobně levnějšími lodními vrtulemi (lodní šroub a lodní vrtule jsou u nás ztotožňovány, ač se nejedná o shodné zařízení). - Lodní šrouby měly různé rozměry (podle velikosti lodi) a tvary – jednochodý, dvojochodý, s částečným závitem, celým závitem či násobným závitem… Stoupání lodních šroubů bylo pravé nebo levé. U některých lodních šroubů se stoupání blíže obvodu šroubu stávalo menším, aby se zamezilo vlivu odstředivé síly a vyhánění vody za obvod šroubu, u pozdějších šroubů (i vrtulí) se měnilo stoupání jak ve směru osovém, tak ve směru k obvodu. Aby se voda po stěnách lodního šroubu výtečně smýkala, musely být lodní šrouby mimořádně pečlivě opracovány, ba vyhlazeny až na lesk.

Lodní vrtule (angl. ship screw) = druh lodního propulzoru, hnací prvek (propeller) odvozený od lodního šroubu – jeho křídla jsou vlastně výsečemi lodního šroubu (proto lodní vrtule a lodní šroub nejsou zařízení totožná, pracují však na stejném principu). Rovněž lodní vrtule se umísťují pod vodu na lodní zádi, jen výjimečně na příď nebo po stranách lodního trupu. Lodní vrtule jsou dvou- a vícelisté, ale z hlediska největší účinnosti jsou nejvýhodnější dvojlisté vrtule, neboť zejména pěti- a vícelisté vrtule musejí překonávat větší (ztrátové) tření způsobované na plochách listů… Stoupání lodních vrtulí je pravé nebo levé, a jelikož je na zádi pro tyto pohonné prvky málo místa, někdy se řadily dvě i více vrtulí za sebou, v jedné ose. – Až do osmdesátých let 19. století měly velké válečné lodě jen jednu vrtuli, neboť se jevilo jako nehospodárné pořizovat pro druhou případně třetí vrtuli další stroj s kotelním aj. příslušenstvím, takže dvě vrtule vedle sebe měly jen malé lodě s malým ponorem (říční), avšak při stoupající výkonnosti strojů a kotlů bylo možné instalovat i na velké válečné lodě menší pohonné jednotky, nejprve tedy dvě, později i více (ruské popovky měly po 6 vrtulích!!), ostatně přednosti vrtulových soustav (2 – 4 vrtule) byly frapantní: loď se dvěma vrtulemi vykazovala větší užitečný efekt, dosahovala s nimi větších rychlostí, při poškození jedné vrtule mohla loď nouzově, ale přece jen hnát druhá, loď lépe manévrovala, při výpadku kormidelního řízení se lodními šrouby dala loď směrově ovládat dál (prostřednictvím rozdílových otáček jednotlivých vrtulí)… Jisté potíže s užitím lodního šroubu nastaly při prvním použití parních turbín, kdy ještě nebyly známy turbínové převodovky, neboť lodní hřídele jimi hnané se otáčely mnohem rychleji než lodní hřídele poháněné parními stroji. Proto se turbíny ujaly počátkem 20.století nejdříve na malých torpédových lodích, na kterých bylo možné instalovat i několik lodních vrtulí na jednu hřídel, přičemž průměry lodních vrtulí byly i značně menší než průměry standardních vrtulí. - Lodní vrtule byly z bronzu (nejdražší, z bronzu fosforového nebo manganového), litiny (nejlevnější) či oceli a jejich tvar se různil, podle pojetí různých konstruktérů či výrobců (Mangin. Griffith, Hirsch, Thornycroft…). Aby se voda po stěnách lodního šroubu výtečně smýkala, musely být lodní vrtule - sejně jako lodní šrouby - mimořádně pečlivě opracovány, ba vyhlazeny až na lesk.

Lodní zvon (angl. ship bell) = tradiční prostředek lodní signalizace. Hlavní lodní zvon, zpravidla zdobený, byl na přídi, další zvony byly na velitelském můstku a v ubytovacích prostorech. Lodní zvon na přídi se používal k udávání času (po půlhodinách – rozlišovacím znamením byl počet úderů), k signalizaci za mlhy, k vyhlašování poplachu, k vyhlašování shromáždění posádky apod. Lodní zvony některých starých válečných lodí jsou dodnes cennými exponáty námořních muzeí.

Log (angl. = poleno, špalek) = zařízení k měření rychlosti lodi. Původně se do kýlové brázdy shazovalo poleno (log), načež se přesýpacími hodinami měřila doba, po níž zmizelo z dohledu. Později malá masivní a ještě zatížená děrovaná dřevěná deska (upravená a uchycená tak, aby ve vodě stála kolmo a skýtala co největší odpor vodě) na 180 m dlouhém laně opatřeném uzly ve vzdálenosti 14,62 m od sebe, která se shazovala do kýlové brázdy, načež námořník počítal, kolik uzlů lana logu mu během 30 vteřin prošlo rukama. Počet uzlů lana za tuto dobu rovnal se rychlost lodi v uzlech. Podobné bylo měření rychlosti lodi pomocí plováku spuštěném do vody na přídi a pak měření časů, v kterých míjel kalibrované značky na boku lodi nebo zábradlí (reeling). – Tato zařízení byla od konce 19. století nahrazována náporovými patentními logy upevněnými buď na lodi, anebo za lodí vlečenými. Měly (mají) podlouhlý hydrodynamický tvar a na jejich konci jsou vrtulky roztáčené náporem vody vznikajícím při pohybu lodi nebo při vleční logu. Různými způsoby se zaznamenává, kolik otáček za jakou časovou jednotku vrtulky provedly, a výsledek se pak ukazuje na ciferníku tohoto rychloměru. Patentní logy jsou mnoha konstrukcí.

Lot – viz Hloubkoměr.

Lugová plachta (angl. lugsail) = lichoběžníková, na otočném ráhnu, dobře ovladatelné plachta užívaná mj. na větších záchranných člunech válečných lodí zhruba do konce 19.století.

Luka - = kulatý horizontální otvor skrze palubu, palubní průlez.

Lyddit (angl., či lyddite) = výbušnina, jíž byly od osmdesátých let 19. století plněny výbušné střely, mj. granáty do lodních děl. Byla na bázi kyseliny pikrové (trinitrofenol), s 3 - 5 % nitrocelulózy (střelné bavlny). Vynalezl ji v r. 1885 francouzský chemik Turpinem jako melinit. Britové její výrobu zavedli ve městě Lydde (hr. Kent), odtud se bere název pro britskou verzi melinitu.