Válečné lodě

( K-Kom )

NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE (1860 – 1945)

Tuto encyklopedii neustále rozšiřujeme a zpřesňujeme, proto vítáme Vaše návrhy případných úprav a doplnění. Máte-li zájem na dotváření NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE, napište prosím na: milan.jelinek@uhk.cz.

Kaag – viz Koga

Kabel (kabelt, kabeltow., angl. cabel) = délková námořní míra – desetina námořní míle, tj. 185 m.

Kabelar (něm. Kabelaring) – viz Kotvovnice

Kabina (angl. berth) - na válečných lodích místnost s lůžkem či lůžky a hygienickou výbavou, obložená dřevem (kvůli srážlivosti vody na chladnějších kovových stěnách) sloužící k ubytování posádkových důstojníků. Na plachetních válečných lodích měl kabinu (kajutu) zpravidla jen kapitán, a to na zádi lodi. Na válečných lodích v pojednávaném období měl kapitán (případně admirál) vyhrazené prostory na hlavní palubě rovněž na zádi, zatímco blíže ke středolodí byly kabiny důstojníků (qarterdeck). Řadoví námořníci kabiny neměli, pouze své skříňky, a noci trávili v kójích nebo v závěsných plachtách či sítích – hamakách, v podpalubí (v jídelnách mužstva, skladištích…). Původně sloužily k tomuto účelu přídní prostory, ale jelikož tam byly účinky rozbouřeného moře nejtrýznivější, noci pak trávili námořníci ve středolodí.

Kabotáž (od fr. cabotage, angl. coasting trade, coasting navigation…) = dopravní plavba - nákladní i osobní – vedená v blízkosti pobřeží, většinou na pravidelných linkách a loděmi pro tento účel zvláště stavěnými (s menším ponorem – angl. coasters). V dávnověku jediný způsob námořní přepravy, neboť na oceánské plavby tehdejší lodě a znalosti mořeplavby a ostatně i světa nepostačovaly.

Kabúza (od fr. cabuse) = lodní kuchyně.

Kabstan, kabestan (angl. capsatn) – viz Vratidlo.

Kadet (angl. a fr. cadet) = zaškolovaný adept na důstojnickou hodnost, hodnostně mezi nejvyšším poddůstojníkem a nejnižším důstojníkem.. Ve válečném námořnictvu (angl. midshipman, fr. cadet de la marine či aspirant de la marine, něm. Seecadet, rusky mičman) zpravidla žák námořní akademie či jiné vysoké školy, který vykonává u válečného námořnictva závěrečnou praxi, s právy a povinnostmi důstojníka na nejnižším hodnostním stupni. Např. v rakousko-uherském válečném námořnictvu měl kadet – abiturient námořní akademie či reálky či gymnázie, ale se zvláštní námořní zkouškou - hodnost důstojníka (mzdové či „diétní“ XII. třídy – kadet I. tř. 600 zl. ročně, kadet 2. tř. 480 zl. ročně), tj. nejnižšího stupně, a nosil sice důstojnickou uniformu, ale nikoli se zlatými, ale jen žlutými vlněnými proužky. Kadetní služba trvala 4 – 5 let, a vesměs byli kadeti přiřazováni k důstojníkům vykonávajícím můstkovou, palubní nebo podpalubní velící činnost, jako jejich pomocníci a dohližitelé na plnění rozkazů.

Kajuta (angl. cabine) – na lodích místnost sloužící k pracovní činnosti členů posádky (navigační kajuta, rádiová kajuta…). Často je zvána kajutou i kapitánská kabina na zádi, ale to je v pořádku, neboť tam také byly i kapitánovy pracovní prostory, tam konal porady s důstojníky, přijímal návštěvy apod.

Kalené střely = původně u ručních primitivních zbraní takové, které byly napouštěny nebo potírány prudkým jedem (šípy, kopí, nože…), později se takto kalily broky a střely pro palné zbraně, ponejvíce strychninem. – V námořním vojenství těsně před pojednávaným obdobím (1860 – 1945) se používaly železné střely – dělové koule kalené ve smyslu povrchové úpravy železa ke zvětšení tvrdosti střel, tedy takové, které se nejprve rozžhavily, načež se prudce zchladily. Takové střely pak dobře prorážely dřevěné trupy nepřátelských lodí, ale při nárazu na tvrdší překážku se projevila jejich křehkost a ony se rozletěly na mnoho střepin, což mívalo tragické účinky mezi posádkou. S nástupem pancířů však používání kalených kulí ustalo.

Kalfatrování (žarg., něm. Kalfatern) – zaplňování spár mezer mezi plaňkami obšívky nebo palubního pokrytí, a to (původně) buď koudelí někdy proloženou dráty a zalévanou pryskyřicí, přičemž se taková ucpávka musela cca po 3letech obnovit, nebo se hrany prken ve spáře skosily, do takto vzniklého žlábku se napěchoval lněný nebo konopný provaz napuštěná dehtem či lojem, a tento se pak natěsno překryl podélnou lištou, přibitou skobami zv. žabky, a to buď zapuštěnou pod úroveň (paluby) nebo zůstávající nad úrovní. Od počátku 20. století se spáry zalévaly asfaltem.

Kalibr (scala calibrum – stupnice hmotnosti střel, angl. calibre) – viz též Ráž = v námořním vojenství (i obecně) škála velikosti děl udávaná podle hmotnosti vypalovaných projektilů. V r. 1440 ji navrhl a zavedl norimberský zbrojíř Hartmann, jako pokus o kategorizaci děl na základě právě rozdílné hmotnosti střel. Jinak řečeno, podle této stupnice se velikost děla udávala podle hmotnosti projektilů, které měly mít 6, 8, 12, 24 a 48 liber, a jelikož se používaly koule kamenné, šlo o kalibr kamenný. Po zavedení železných koulí stupnice zůstala (6, 8, 12…), ale vývrt děl pro tyto projektily byl o něco menší, šlo pak o kalibr železný (u ručních palných zbraní platil ještě kalibr olověný, neboť projektily pro tyto zbraně byly z olova). Původně se kalibr (fr. livrege = přibl. rážování, libráž) děl udávala hmotností projektilu (“norimberská váha” pro koule kamenné, “vídeňská váha” pro koule železné), ale údaje o kalibru - libráži byly podle provenience nadále různé. V 18. století sice došlo ke sjednocování kalibrace děl, ale hmotnost střel se nadále udávala v anglických librách (libra, pound = 0,4536 kg), v librách dolnorakouských (l. 1765 -1871, tj. vídeňských, Pfund = 0,5006 kg), dále se v Rusku v librách ruských (pův. grivenka, od r. 1835 funt = 0,4095 kg) a librách francouzských (livre = 0,4895 kg, v l. 1818 – 1861 livre usuelle = 0,500 kg). Toto určování velikosti děl podle hmotnosti projektilu (libráž) se u těžkého a středního dělostřelectva používalo do sedmdesátých let 19. století, u malých děl (ve Velké Británii) až do konce 19. století, avšak už od šedesátých let 19. století se postupně přecházelo na vyjadřování velikosti děla podle průměru vývrtu hlavně udávaného v délkových mírách – ve Velké Británii a USA (u děl) v angl. palcích (25,4 mm), v ostatních státech, v nichž platil metrický systém, se od zavedení metrického systému v r. 1875 přecházelo na centimetry, a pak se hovořilo o ráži. (U nás se pojmy libráž a ráž vyjadřovaly pouze pojmem ráž, ráže, ostatně i pojem kalibr se ujal jen jako zástupný a nikdy se u nás plně nevžil). Jelikož však přesto docházelo k nesrovnalostem, přešlo se ve většině zemí - kromě anglosaských – na milimetrové vyjádření ráže. Tehdy také se lodní dělostřelectvo začalo dělit do tří základních skupin: (1) děla velkorážní, tj. těžká (zast. velká) respektive primární dělostřelectvo, od ráže 8 palců = 203 mm výše), (2) děla středorážní, tj. střední (zast. hrubá) resp. sekundární (ráže vyšší než 4 palce = 102 mm a max. 8 palců = 203 mm), (3) děla malorážní (zast. malá) resp. terciální (ráže 4 palce = 102 mm a menší – tehdy do ráže 1,5 palce = 38 mm). Kalibr rýhovaných děl se měří jako vzdálenost mezi ploškami protilehlých výstupků, nikoli ode dna protilehlých drážek.

Kambuz (hovor.) = lodní kuchyně

Kanón (sův. od lat. canna = třtina, přeneseně od it. canna = roura, angl. cannon) = obecně jakékoliv dělo. Pojem je uváděn od 16. století (od cannon = lodní dělo libráže 40 – 68, nejčastěji 32, používané do 17. století), ale děla, na která se vztahoval, kanónem v pravém smyslu slova nebyla, neboť kanón podle soudobého pojetí a v užším smyslu má hlaveň delší než hlavně jiných druhů děla (houfnice, moždíř), relativně velmi vysokou úsťovou rychlost střely, značný dostřel, přičemž střely směřují na cíl po nízké („ploché“) balistické dráze. – Nyní se považuje za kanón automatická palná zbraň ráže 20 - 175 mm, s dlouhou silnostěnnou hlavní, k různým účelům, tedy k palbě buď na hladinové a pobřežní cíle, nebo k palbě na vzdušné cíle, od 1.SV se začaly využívat i kanóny pro obojí účel (angl. dual purpose), tedy k jeden kanón mohl pálit jak na námořní cíle, tak na cíle vzdušné, samozřejmě usazen na speciální lafetě umožňující elevaci až okolo 60°.

Kapitán (od lat. capitaneus = hlavní, vrchní, angl, captain, fr. capitaine, něm. Kapitän /Hauptman platí v armádě/, it. capitano) = v námořnictví obecně velitel dopravní lodi (nověji však je kapitán i nejvyšší důstojník určité lodní služby), v námořním vojenství hodnostní vyjádření, např. korvetní kapitán, fregatní kapitán, námořní kapitán, kapitán řadové lodi, v ruském námořnictvu kapitan 1. ranga, kapitan 2. ranga (= stupně)…Viz též Hodnosti ve válečném námořnictvu.

Kapitulace = dobrovolné podřízení se celkových nebo částečných branných sil (v některé oblasti) branným silám - nebo jejich části – nepřítele. Při kapitulačním aktu se uzavírají podmínky zastavení bojové činnosti, složení zbraní kapitulující stranou, dalším počínáním vítězů na dosavadním území kapitulantů, jednaní s vojáky a občany kapitulující strany apod. kapitulace může být podmínečná nebo bezpodmínečná, avšak vždy podle mezinárodních právních norem. Tyto se nevztahují jen na ty, kteří i po kapitulaci pokračují v odporu. Kapitulace není totéž, co uzavření. Po kapitulaci uzavřené vládou některé země následují mírová jednání. – V námořním vojenství kapitulují (vzdávají se) jednotlivé lodě, menší celky (např. kapitulace Něbogatovova oddílu 28.května 1905 po bitvě u Cušimy) nebo celá loďstva (např. kapitulace německého císařského loďstva z vůle císaře a vlády v konci 1.světové války a jeho potupné odplutí do britské Scapa Flow…). Znakem kapitupace byla bílá vlajka vyvěšovaná na nejvyšší nebo zachovalý stožár. Avšak tradičně se kapitulace jednotlivých lodí nebo jejich formací považovala za projev zbabělosti, neboť bylo povinností lodních posádek motivovaných důstojnickými sbory bojovat až do samého jejich konce a způsobit tak nepříteli maximální ztráty. Na druhou stranu však mnohé lodě už kvůli totálnímu zničení výzbroje a velkému počtu mrtvých a zraněných na palubě už bojovat prostě nemohly, a kapitulace byla jediným východiskem, jak uchovat alespoň životy námořníků. Kompromisem bývalo potopení lodi vlastní posádkou hned poté, co se vzdala a nepřítel přestal bojovat. .

Kapstan (angl. capstan) = lodní vratidlo, naviják, viz Vratidlo.

Kapudan (tur.) = v tureckém námořnictvu totéž, co vysoký námořní důstojník - kapudan-paša či kapudani derijá = kapitán moře = admirál, kapudan bei = námořní kapitán.

Kapitanát (angl. harbour master´s office) = nejvyšší orgán civilní přístavní správy, z něhož se řídí intenzita a kapacita provozu přístavu. Zajišťuje lodivodské a další servisní služby lodím a rejdařům (komunikačně-informační, opravářské, doplňování paliva…), služby celní, pasové a zdravotní, je kompetentní v jednání s rejdaři, je odpovědný za technické a objektové vybavení přístavu, za stav rejd, kotvišť a kotevních míst (přístavních hrází a mol) atd.

Kapitulace lodi = oficiální akt v rámci post-bojové situace (tedy mezi dvěma do té chvíle bojujícími stranami – loděmi, formacemi lodí), po vzdání lodi. Kapitulace lodi se tedy uskutečnila až poté, co loď jakýmikoli komunikačním způsobem vyjádřila, že se vzdává, tedy ochotu svého nejvyššího velícího důstojníka předat velení nad svojí lodí pod velení místního nejvyššího velícího důstojníka na nepřátelské straně. Podle dřívějších zvyklostí a pozdějších mezinárodních úmluv byl signál lodi „vzdávám se“ (zpravidla bílá vlajka na hlavním stožáru) výzvou nepříteli k zastavení boje, a nepřítel ji měl uposlechnout, načež mělo následovat kapitulační jednání. – Jelikož po staletí platilo „raději padnout, než se vzdát a odevzdat loď nepříteli“, byla každá kapitulace s ohledem na vojenskou resp. námořnickou čest a hrdost posuzována s nejvyšším podezřením a byla také předmětem následného důkladného vyšetřování, zejména pokud se posádky při kapitulaci nepokusily potopit své lodě. Tak tomu bylo např. v druhý den bitvy u Cušimy v květnu r. 1905 (rusko-japonská válka), kdy se Japoncům vzdal oddíl více či méně rozbitých ruských lodí pod velením admirála Něbogatova – Něbogatovo jednání bylo tehdy posuzováno velmi kriticky, avšak zvážíme-li, že ruské lodě už kvůli poškozením a ztrátám mužstva nedokázaly bojovat a že na lodích bylo několik set zraněných, kteří by zbytečně zahynuli při potopení lodí vlastními posádkami, je možné na tento akt pohlížet shovívavě.

Karaka (špaň carraca, angl. carrack, fr. caraque) = těžká a pomalá, nicméně prostorná a velmi pevně stavěná loď pro zámořskou plavbu, s výtlakem až asi 1.000 t, používaná původně ve Španělsku a Portugalsku v 15. století, avšak v 16. století rozšířená i na sever Evropy. Nesla 3 (nejčastěji) až 5 stěžňů (výjimečně) – přední a hlavní měly ráhnové plachty, zadní (besan a bonaventura) latinské plachty (trojúhelníkové), na čelenu byla blinda. Příďová a záďová nástavba (kastely) nesly až 40 děl (16. století) a byli na nich i střelci s lehkými zbraněmi. Např. menší karakou byla Kolumbova SANTA MARÍA.

Karavela (portug., angl. caravel, fr. caravelle) = původně – ve 13. století – malá rybářská plachetnice, později rychlá plachetní loď pro přepravu malých nákladů (stále bez čelenu), od 15. století už stavěná i pro zámořské plavby s čelenem, výtlak až 100 t, několik lehkých děl na jediném, zadním kastelu). Původně měla jen dva stožáry s latinskými plachtami, později byla latinská plachta jen na zadním stěžni (besan), zatímco na prostředním (hlavním) a předním stožáru byly plachty ráhnové, na čelenu spodní blinda. Typickými karavelami byly lodě NIŇA a PINTÁ v první Kolumbově výpravě za Atlantik.

Karapas od angl. carapace = krunýř živočichů) = výraz, používaný v odborné literatuře pro tvarované segmenty pancéřování, jímž bývaly ukončeny pancéřové paluby v předolodí a zadolodí. Zaoblení či skosení pancéřové paluby si karapasy ponechávaly, ale zužovaly se podle tvaru přídě resp. zádě, a zároveň se svažovaly k vodní čáře.

Karonáda (dle výrobce, fy Carron and Cie, pozdější Carron Iron Comp. ve skotském Falkirku, fr. carronade) = lodní těžké železné dělo (ale lehčí zbraň než standardní námořní dělo) s krátkou hlavní (cca 1,5 m), pro palbu 12 - 68liberními projektily, na krátkou vzdálenost, do kterého se tudíž používala mnohem menší prachová náplň (2 – 3 kg oproti cca 10 kg v dělech). Hlaveň byla v loži volně spočívajícím na lafetové plošině, která byla vpředu upevněna na obrtlíku a vzadu opatřena pojezdovými kolečky postavenými kolmo na osu děla. Pomocí nich se dělo pohybovalo na okrouhlém kovovém pásu, v rozmezí úhlu cca 150^O. Tato instalace ku horizontálnímu nastavení (odměr) společně s nivelačním šroubem případně klínem ku dosažení potřebného sklonu hlavně (náměr) umožňovala rychlé zamíření. Po výstřelu se hlaveň na loži smekla po lafetové plošině zpět, obsluha ji nabila, lože s hlavní kladkostroji opět přitáhla ke střílně… Karonády byly zaváděny od r. 1780 (první vyrobena v r. 1779). Na válečných lodích se udržely přes osmdesát let, nebyly však hlavní částí výzbroje a používaly se zejména při největším přiblížení nepřátelské lodi (před abordáží) zejména k palbě kartáči.

Kartáčová koule, kartáč (angl. grape-shot, franc. mitraille, něm. Kartätsche, it. mitraglia, rus. karteča) = sdružené dělové projektily tvořené pouzdrem naplněným střelným prachem a menšími koulemi. Pouzdra se při výstřelu roztrhla v hlavni a obsah náboje vyletěl z děla jako broky. V námořním vojenství se kartáčkové koule používaly v dobách děl s účinným dostřelem několika set metrů (17. – 19. století), pro boj na vzdálenost řádově stovek, ba desítek metrů, a to na mužstvo na horní palubě, anebo v dělovištích (bateriích), případně na stožárové střelce a ku zničení plachtoví a takeláže. Po nástupu pancíře a zvětšení dostřelu děl na mílové vzdálenosti se kartáče přestaly používat. Částečně je nakrátko nahradily šrapnely, trvale pak tříštivé granáty.

Karvelová konstrukce obšívky (angl. dříve carvel system, soudobě carvel planking) – uspořádání a utěsnění dřevěné obšívky menších dřevěných lodí (přičemž planking znamená pokrytí skeletu trupu plaňkami, angl. planks). Vznikl přibližně v 11. století, kdy loďaři (stavitelé lodí) upouštěli od používání složitějšího a výrobně náročnějšího čepového spojení (viz Čepování) a nahrazovali je jednak propracovanější a silnou kostrou trupu, s žebry složenými z žebrových článků, kterou teprve pobíjeli obšívkou, jednak nečepovanými prkny resp. plaňkami. Karvelová obšívka byla na rozdíl od karvelové provedena tak, že dlouhé okraje planěk se vzájemně dotýkaly (nepřekrývaly se ani do sebe nezapadaly způsobem čep/dlab). Rovněž v případě této technologie (stejně jako u klinkerování) pak muselo být pečlivější utěsňování, ale zato příprava planěk byla snadnější a rychlejší, a také se s nimi lépe pracovalo při sestavování obšívky.

Karvelová/klinkerová konstrukce obšívky trupu (viz i Karvelová… a Klinkerová…) – původně se používaly ve středověku, ale tyto způsoby našly analogie mnohem později, v případě zřizování obšívky trupů ocelových válečných i dopravních lodí. Totiž až do 2.SV byly spoje lodních plátů převážně nýtované s nutným přesahem (angl. overlap) jednotlivých plátů (= určitá analogie s klinkerováním), a ještě do padesátých let 20. století se stavěly lodě s pláty obšívky vertikálně spojenými svárem (jako by karvelování), podélné spoje pak byly nýtované. Nyní je celá obšívka lodi svařována, s tím, že pláty jsou formovány a ohýbány před provedením spojovacích svárů. - Ve starší britské terminologii byly plaňky označovány strakes, nyní se rovněž používá termín strakes (pro dřevěné lodě nadále planks), ale pro pásy plátů obšívky obvykle kolem 1,8 m širokých. Nesou i označení počínající u kýlu, a když se tedy určuje lokace např. defektní „vmáčkliny“ v obšívce, uvádí se třeba: "Indent dia 500 mm, depth 50 mm, strake B PS, plate 52, between frames 220 - 221", takže je zřejmé, že dotyčná závada se nachází cca 2,5 m vlevo od kýlu v ploché části dna a hodně blízko přídě (dle délky a počtu žeber té oné lodě). (bek)

Kasárna, kasárny (od ital. casa d´arme = dosl. dům na zbraně, angl. barracks, fr. caserna, it. caserma, něm. Kaserna, rus. Kazarma) = zařízení k delšímu ubytování jednotek braných sil. V námořním vojenství se zřizovala jednak kasárna pozemní, zděná, jednak kasárna plovoucí, ve starých lodích – hulcích. Zděná námořní kasárna nebyla stavěna tak bytelně, jako kasárna armádní (pěchotná, jezdecká, dělostřelecká,.zákopnická, vozatajská), ostatně často umísťovaná do pevnostních objektů a opatřovaná např. pumovzdornými stropy, palebnými stanovišti a koncipovaná vlastně jako objekt schopný samostatné obrany. Námořnická kasárna byla jednodušší, avšak platily pro ně v podstatě stejné zásady o dispozičním uspořádání (dlouhé široké chodby, velké místnosti na přespávání s patrovými postelemi se slamníky, umístění služebních místnosti, např. vrátnice, kanceláří, skladů…), a hygienickém zabezpečení. Plovoucí kasárna měla těsné interiéry a trpěla horším odvětráváním. - Až do první světové války platilo, že v místnostech, v nichž mužstvo přespávalo, se také jedlo, vyučovalo, ba i cvičilo, čistily se zbraně, části výstroje, konala se hygiena…, což se záporně projevovala na psychice mužstva (řadoví námořníci ani tady neměli ani nejmenší soukromí) i jeho zdravotním stavu (nemoci se v takové prostředí velmi rychle šířily). Teprve ve dvacátých letech 20. století se začalo v západní Evropě a USA se zřizováním kasáren, v nichž byl život mužstva pohodlnější a zdravější. – V mírovém období se do námořních kasáren posádky lodí uchylovaly na zimní období, tj. po skončční plavební kampaně, v době válečné sloužila kasárna jako místa pro ubytování nováčků a záložníků, jako lazarety apod.

Kasemata (pův. česky kazamáta, od špaň. casa a matar = dosl. dům na zabití, angl. casemate) – v hradebnictví klenuté, silně zděná, jak se říkával pumovzdorná prostora jako část opevněného objektu, nejvíce v bocích bašt. - V námořním vojenství lodní komora, prostor pro jedno nebo více děl (baterii) s možností palby skrze střílnu či střílny (česky kdysi průstřelny), chráněný přiměřeně silnými pancíři z přední (nástřelné) strany a z boků, někdy i zezadu, odspodu a shora a situovaný do různých partií lodi, hlavně však na dělovou palubu, ale i např. na vrchní palubu, do přídě… Na válečných lodích se začaly instalovat v šedesátých letech 19. století, pro jak posuvná děla, tak pro děla pivotová. Takto mohou být kasematy: příďová, záďová, náboční, centrální (kasemata přes celou šířku středolodí, angl. central-battery), a také patrová (jedna kasemata nad druhou). Na rozdíl od dělových věží a krytých barbet nebyly kasematy otočné ani jinak manipulovatelné. Kasemata nebyla citadelou, neboť citadela kryla muniční sklady a vitální segmenty lodě, nicméně kasemata mohla být částí citadely nebo na ni mohla navazovat.

Kasematní lodě (angl. box battery ship, ojediněle casemate ship) - válečné lodě z šedesátých a sedmdesátých let 19. století, na nichž je část dělostřelectva ukryta v kasematě nebo kasematech a celkové pancéřování lodi je umenšeno. Toto uspořádání bylo vynuceno (1) neustále se zvětšující hmotností úhrnného pancéřování lodi (při jeho zvětšující se tloušťce, a tedy i hmotnosti už nebylo možné pancéřovat boky trupu po celé jeho délce), dalším důvodem (2) bylo možné při takto vynuceném umenšení kvantity lodního dělostřelectva na 2 – 6 děl v kasematě na každém boku bylo možné použít děl mnohem větší ráže, tedy výrazně účinnějších. - Na mnoha lodích však zůstávala jiná děla i mimo kasematu (na bocích předolodí a zadolodí, na vrchní palubě), tedy bez pancéřové ochrany. Problematické také bylo, že pancíř kryl jen baterii, případně muniční skladiště, zatímco hnací jednotka – parní stroj s kotli – zůstávala bez ochrany, zejména před projektily dopadajícími shora a šiko ze strany. - Na některých lodích byla děla už v dovnitř vyklenutých střílnách ve stěně kasematy, umožňujících zvětšit odměr při palbě od boků až na 70^O. Jiná děla, v rozích baterie (nárožní – viz níže) mohla díky jinak provedeným výklenkům (embrasurám) v podobě odchýlení stěny trupu k lodní ose pálit s odměrem větším než 90^O, tedy od „téměř podél lodní osy“ až po „mírně dozadu“ (u předních) resp. „mírně dopředu (u zadních nárožních děl), tj. měla téměř dvakrát větší odměr než děla běžné baterie. Toto nové koncipování výzbroje (kasematní) ostatně odpovídalo i tématice tehdejších sporů, zda je vhodnější (1) mít na kapitálních lodích mnoho děl, ale menší ráže ku vedení „zasypávací“ palby (raking fire), jejímž smyslem nebylo stěny trupu probít, ale rozbít jeho tenčí části, zasahovat střílny, působit škody na palubách, anebo (2) jen několik děl, ale těžkých, ku eliminaci pancéřové ochrany (trash fire) – probíjení a strhávání pancířů, probíjení paluby… - Specifickým druhem kasematní lodě byly centrálně-bateriové lodě. Na nich byla těžká děla v centrální baterii kryté jedinou kasematou na lodi, a to děla podle směru palby: (1) stojící kolmo k boční stěně trupu byla traversová, schopná pálit od lodního boku kolmo a v malém úhlu vpravo a vlevo (celkový obstřelový, odměrový palebný úhel činil do 60°), (2) stojící v rozích baterie, tj. děla nárožní (kornerská) – každé přemisťované interně „přes roh“ mezi dvěma střílnami, tudíž schopné pálit vpřed (a zadní vzad), tj. téměř podél osy lodní, a pokud se později roh kasematy upravil jako střílna, mohla být nárožní děla otočná a dokázala plynule pálit s odměrem od „vpřed“ („vzad“) po „mírně vzad“ („mírně vpřed“), takže maximální úhel odměru pak činil až 100°. - Rovněž každá centrální baterie měla sklad munice respektive prachárnu, původně přímo v baterii, ale později byla ukrývána pod pancéřovou podlahu kasematy do rovněž pancéřovaných magacínů - muničních skladů. Munice se dopravovala k dělům ručně, pro děla větších ráží pak na pojezdových vozíčcích, nebo na vozíčcích zavěšených na stropě, z magacínů se vytahovala přes ručně ovládané kladkostroje. -Po nástupu lodí věžových a barbetových v sedmdesátých letech 19. stol. označení kasematová loď zaniklo, neboť kasematy se staly běžným prvkem interní ochrany bitevních a křižníkových jednotek.

Kavitace (z lat. cavitas = dutina) je vznik dutin v kapalině při lokálním poklesu tlaku, následovaný jejich implozí. Pokles tlaku může být důsledkem lokálního zvýšení rychlosti (hydrodynamická kavitace), případně průchodu intenzivní akustické vlny v periodách zředění (akustická kavitace). Kavitační dutina je zpočátku vakuová, avšak rychle do ní mohou difundují plyny z okolní kapaliny. Při vymizení podtlaku, který kavitaci vytvořil, její bublina kolabuje za vzniku rázové vlny s případným mírným, ale opakovaným destruktivním účinkem na okolní materiál. Kavitace vzniká například na lopatkách lodních šroubů, turbín, na pumpách a dalších zařízeních, která se velkou rychlostí pohybují v kapalině. - Kavitace způsobuje hluk, snižuje účinnost strojů a může přivodit i jejich poškození. - Na vznik kavitace má vliv především velikost podtlaku, soudržnost kapaliny a teplota - čím je tato nižší, tím menší je kavitace. U lodních šroubů je kavitační intenzita ovlivňována rychlostí otáčení šroubu, tvarem jeho ploch, průměrem šroubu… - Pro vojenské účely se v současné době používá technologie nazývaná superkavitace. Např. ruské torpédo typu Škval je obtékáno plynem z trysek v čele hlavice a pohybuje ve tak vlastně ve vzduchové kapse. Překonává proto daleko menší třecí odpor a dosahuje pod vodou mnohem větší rychlosti. -

Kedge-anchor (angl.) = malá přenosná kotva, pomocná.

Keel (angl.) = jednak lodní kýl, přeneseně loď vůbec, jednak stará anglická měrná jendotka ku vyjadřování hmotnosti kamenného uhlí, 1 keel = přibl. 21 tun.

Kladka (angl. block) = jednoduchý stroj, kovový nebo dřevěný kotouč s obvodovou drážkou (pro vedení lana nebo řetězu), který se může otáčet kolem osy – čepu procházejícího jeho středem. Průměr kladek býval cca 8 x větší než průměr lana a 20 x větší než průměr řetězu. Má-li kladka drážku pro vedení řetězu, je tato buď hladká, anebo ozubená, aby v ní řetěz neprokluzoval (pak ovšem musí být řetěz i drážka kalibrovány). Čep kladky je uchycen ve stranicích, které se dole spojují a přecházejí v hák nebo jiné závěsné zařízení. V 19. století už byly čepy kladek opatřovány ložisky a kladky se vyráběly ze železa a pak z oceli. - Kladky jsou buď nehybné, tj. s osou upevněnou (kladka je zavěšena, lano či řetěz přechází přes kladku a hák je připevněn na jednom jeho konci), nebo hybné (zavěšeno je na jednom konci lano, to obtáčí kladku odspodu a druhý jeho konec je ovládaný, hák je součástí kladky a zvedá se nebo klesá s ní). - Kladky se používaly samostatně nebo kombinovaně, tj. ve spojení kladek nehybných s hybnými, na lodích jednak k napínání lanoví zejména prostřednictvím úponů na bocích trupu, jednak k manipulaci s lanovím plachet. Na obzvlášť namáhaných místech se zdvojovaly až ztrojovaly (kotouče vedle sebe nebo jinak kombinované), takže vytvářely kladkostroje, posledními variantami byly až čtyřčité kladky. – Kladky byly i částmi lodních jeřábů, používaly se i k dopravě munice uvnitř trupu, ve strojovnách apod.

Kladkostroj = soustava kladek, na lodi instalovaná na nejvíce namáhaná místa takeláže, ale také samozřejmě na zvedací a posunovací zařízení (jeřáby, vratidla aj.) Mívaly opět různou podobu, např. byly složeny z jedné kladky pevné (upnuté nahoře) a několika kladek hybných (= kladkostroj násobný). Jsou-li kladky usazeny v jediném rámu, tento se nezývá kladnice, a dvě takovéto kladnice – jedna spodní, jedna vrchní – tvoří složený kladkostroj. Kladkostrojů je mnoho druhů: diferenciální, epicykloidní, šroubový… (podle různých tvůrců: Westonův, Eadův, Beckerův…).

Kladkovnice (angl. doodshoft) = jednoduchý stroj druhově mezi kladkou a kladkostrojem. Její tělo je vyrobeno buď ze dřeva (jilm – pak jsou kladky rovněž dřevěné) nebo z kovu (pak jsou kladky z bronzové litiny nebo ze železa), jejich věšák či hák jsou pak buď z provazu, nebo ukovaný ze železa. Co do počtu kladek se užívá půlových až čtyřnásobných, podle druhů jich je v 19. století známo okolo dvaceti. Kladkovnice se používaly k upevňování stěžňových, komínových apod. upínacích lan a byly s obrtlíkem, bez něj…, pro upínací lana různých druhů vč. drátěných atd.

Klamání = v námořním vojenství jedna z forem maskování. Má mnoho forem: přestavby běžných dopravních lodí na pohybující se, ale bojově nefunkční atrapy velkých pancéřových jednotek, palubními úpravami (např. instalací falešného komínu), falešnými radiovými signály (vysílání na vlastní anténu a „odpovídání“ z této antény při změněném výkonu vysílačky, jako by se dorozumívaly dvě vzdálené lodě), stavbou tzv. Q-ships (jednotky s vizuálností dopravních lodí, ale se krytými děly na palubě, která se však v okamžiku setkání s nepřítelem demaskovala a uváděla v činnost), pořizováním kamuflážních nátěrů, např. takových, které opticky rozrušovaly siluetu lodi a znesnadňovaly zamíření, zejména periskopem…, avšak patřilo sem třeba i rušení známých pobřežních orientačních objektů (např. kostelů) anebo stavbou falešných, které se daly přemisťovat.

Klarifikace a Purifikace - části čistícího procesu paliva, přičemž purifikace je proces na způsob rafinace (chemické čištění), a klarifikace proces na způsob odstředivého čištění. Týká se i válečných lodí 20. století.

Klinkerová konstrukce obšívky (angl. dříve clinker system) – uspořádání a utěsnění dřevěné obšívky menších dřevěných lodí (přičemž planking znamená pobití skeletu trupu prkny respektive plaňkami, angl. planks). Vznikl přibližně v 11. století, kdy loďaři (stavitelé lodí) upouštěli od používání složitějšího a výrobně náročnějšího čepového spojení (viz Čepování) a nahrazovali je propracovanější a silnou kostrou trupu, s žebry složenými z žebrových článků, kterou teprve pobíjeli obšívkou (dosud byl postup v podstatě opačný). Klinkerová obšívka byla - na rozdíl od karvelové - provedena tak, že dlouhé okraje planěk se vzájemně překrývaly (např. jako tašky na střechách), tedy vrchní plaňka svým dlouhým okrajem přesahovala přes horní dlouhý okraj plaňky spodní. Rovněž v případě této technologie (stejně jako u karvelování) pak muselo být pečlivější utěsňování, ale zato příprava planěk byla snadnější a rychlejší, a také se s nimi lépe pracovalo při sestavování obšívky.

Kloun - těžká náporová zbraň jako součást lodního trupu převážně pancéřových lodí používaná od šedesátých let 19. století až do druhé dekády století dvacátého. Kloun byla velká podhladinová, velmi tuhá železná ostruha (zv. i beranidlo, nesprávně taran), většinou ukovaná z jednoho kusu železa, někdy dutá a vyplněná pak např. betonem, schopná prorazit bok nepřátelské lodi nájezdem na ni, byť byla tato loď pancéřována. Ostruha vybíhala několik metrů před steven lodi, příď byla opatřena kolizním prostorem odděleným od pokračujícího trupu silnou pancéřovou přepážkou sahající zhruba od dělové paluby ke dnu přídního prostoru, a někdy i silnými vzpěrami ... Kloun byl odvozen od starodávné ariety (v. t.), ale samozřejmě mnohem pevnější a větší, neboť sloužil k devastaci nepřátelských lodí pod čarou ponoru, tedy tam, kam už pancíře nesahaly nebo byly zeslabeny. Návrat k této diluviální zbrani si v jejích počátcích vynutila neschopnost i těžkého dělostřelectva probít pancéřování kapitálních nepřátelských lodí a její efektivní využití (k němuž ovšem došlo zcela ojediněle) umožňovalo tehdy poměrně krátkonosné dělostřelectvo, jehož palbou se dalo proniknout až do výchozí pozice k provedení útoku ve vzdálenosti pouhých několika set metrů. Dosažení této pozice však bylo velmi obtížné, neboť potenciální oběť útoku se poměrně snadno mohla ubránit vhodným manévrováním… Po zvětšení dostřelu děl na několik mil význam klounu zásadně opadl (v osmdesátých letech 19. století), neboť potenciálního klounového útočníka by se dělovou palbou případně později torpédovým protiútokem podařilo likvidovat dávno před započetím nájezdu. Přesto měly ekvivalent této zbraně pro náhodnou příležitost i první dreadnoughty. Po I.SV se kloun už přestal používat, neboť nepříznivě ovlivňoval hydrodynamiku trupu a nautické vlastnosti lodi a už vůbec se nedalo očekávat jeho úspěšné využití.

Klounová loď - válečné plavidlo opatřené na přídi klounem (v. t. též beranidlo), a to v různých, ale principiálně shodných podobách. Od šedesátých let 19. století až do druhé dekády 20. století - zejména pod dojmem zdařilého klounovího útoku rakouského obrněnce KAISER MAX na italský RÉ D´ITALIA v bitvě u Visu - Lissy 20. července 1866 – jím byly opatřovány téměř všechny běžné pancéřové lodě, ba vznikaly i speciální beraní – klounové či klounovací jednotky (ram ships - beraní lodě). Typickou byly jižanský STONEWALL JACKSON dokončený v červnu r. 1865 ve Francii (pozdější první japonský pancéřník AZUMA), bořidlo MANASSAS, potopené u New Orleansu v dubnu r. 1862, ostatně i slavná VIRGINIA (MERRIMAC) se v legendární bitvě na Hampton Roads 3. března 1862 pokoušela najet na MONITOR svojí zesílenou přídí. Beranidla – klouny měly skoro všechny pancéřníky britské Royal Navy, později se objevily speciální lodě, např. POLYPHEMUS, v ruském válečném loďstvu to byly SEVASTOPOL a PETROPAVLOVSK z r. 1865, ale hlavně 3 jednotky typu PĚRVENĚC z l. 1864 - 1866, v pruské kriegsmarine PRINZ ADALBERT z r. 1866, a také francouzské válečné námořnictvo mělo speciální klounové jednotky (TAUREAU, CERBÉRE)… Lodě osazené klounem měly ku provedení klounového útoku rovněž disponované primární a sekundární dělostřelectvo – ku přípravě klounového útoku, tj. k oslabení palebné síly protivníka, aby se nemohl nájezdu bránit případně aby došlo k poničení jeho hnací jednotky, musela být měl klounová loď či prostě loď s klounem schopná vyvinout mohutnou palbu směrem vpřed. Proto byla velká část primárního dělostřelectva lodi soustředěna na příď, a z boků ji podporovalo buď rovněž těžké, anebo střední (sekundární dělostřelectvo). Takovéto rozmístění děl je patrné ještě např. na francouzských a ruských pre-dreadnoughtech z přelomu 19./20. století (fr. BRENNUS, CHARLES MARTEL…, rus. CESAREVIČ, typ BORODINO), zatímco německé a zejména britské konstrukce na takové uspořádání vcelku rezignovaly. Bylo to z toho důvodu, že význam klounu rychle klesal – dalekonosné dělostřelectvo a torpédo se zvětšujícím se dostřelem odsoudily tuto diluviální zbraň k nepotřebě. Přesto však se v té či oné podobě kloun objevoval na těžkých válečných lodích až do první dekády 20. století. - U nás je klounování (beranění či beranování), známé spíše jako taranování, což je pojem nepřesný, ba i nesprávný.

Klounovec, steven (angl. stern) = přední vaznice, která se dole napojoval na kýl a zvedala se až do úrovně vrchní paluby. Spolu s kormovcem a kýlem základní nosná část lodního trupu. U velkých dřevěných lodí byl složen z několika lícovaných trámů, u velkých železných a ocelových lodí byl rovněž z několika částí. Tvar klounovce přímo ovlivňoval tvar profilu lodní přídě (šikmá, rovná, prohnutá…). Na klounových lodích se v místě spojení kýlu s klounovcem připojoval kloun – masivní železná nebo ocelová ostruha (zpravidla výkovek z jednoho kusu) sloužící k prorážejí lodních trupů nepřátelských lodí pod vodní čárou. .

KM – něm. Kanone Marine = Zkratka za údaji o německých dělech udávající, že jde o děla lodní respektive námořní. V německém válečném námořnictvu se toto označování používalo v l. 1940 – 1945. Zpravidla je zkratka ve spojení s číslicí udávající rok ukočení konstrukce příslušného modelu děla, např. KM42 znamená námořní dělo, jehož konstrukce byla ukončena v r. 1942.

Kobylice (a. channel) = masivní dřevěná fošna nebo deska ve tvaru lavice, přes (pod) níž se upínala stožárová lana (úpony) k lodnímu trupu, zejména aby se jimi nedřela palubní obrubnice.

Koferdam (angl. cofferdam) = menší prostora v lodním trupu sloužící buď jako část protizátopového systému, nebo jako izolační prostora zamezující např. průniku tekutého paliva do jiných nádrží (tanks), zejména s pitnou vodou.

Koga (nor. kaag, angl. cog) = německá, belgická, holandská, dánská a severská středověká jednostěžňová plachetnice pro všestranné použití vč. přepravy vojska, buď s malými hranatými nástavbami na přídi a zádi (kastely), ale vždy jen s jedním stožárem s toliko jednou ráhnovou plachtou (pomocným pohonným prvkem byla vesla). První známé plavidlo ovládané otočným kormidlem spuštěným podél zadního vazu. Nosnost největších kog zřejmě nepřesahovala 1.000 t.

Kóje (ang. cubicle též berth) – na válečných lodích vč. ponorek přístěnkový oddíl s jedním lůžkem, oddělený od jiné kóje tenkou stěnou a případně opatřený závěsem. Většinou byly kóje jen na malých lodích, které neměly početnou posádku, a spali v nich řadoví námořníci a poddůstojníci, na větších lodích spali námořníci v závěsných lůžkách.

Koker (ang. trunk) = průvlak. nověji opatřený ložiskem, jímž prochází horní část osy kormidla.

Kokpit (angl. cockpit) = v námořnictví (v 19. století) obecně prostor v trupu pod vrchní palubou, do něhož se vstupovalo po otevřeném schodišti, které (např.) vespod ústilo do chodby, z níž se po stranách vcházelo do ubytovacího prostoru lodních důstojníků a uprostřed do lodního lazaretu, soudobě na malých lodích nekrytý, zpravidla manipulační prostor na zádi, před nímž končí vrchní paluba.

Kolesnice = konstrukční výstupky na bocích lodi, sloužících k uchycení vnějšího konce kolesové hřídele a k ustavení kolesové skříně. Často nesly i menší nástavby, např. konce křídel velitelského můstku.

Koleso lodní (angl. paddle wheel) = kolo opatřené po obvodu lopatkami, původně pevnými, od třicátých let 19. století nastavitelnými tak, aby se do vody spouštěly vertikálně, a to jako prostředek propulze dopravních i válečných lodí. Kolesa bývala buď boční (side-wheels) anebo záďová (stern-wheels). Počet lopatek na kolesu býval 12 – 20, průměr koles 3 – 8 m (dopravní GREAT EASTERN 17 m, 30 lopatek), počet otáček byl 5 – 10 za minutu. Zpravidla mělo každé koleso vlastní hřídel s náhonem, a tedy kontrolované změny otáček koles i bočně-kolesových lodí umožňovaly těmto lodím značnou sekundární manévrovatelnost. - Na válečných lodích však vcelku byla kolesa nevýhodná, neboť byla mechanismem nejen složitým, ale i zranitelným (vyžadovala častou údržbu a opravy), při náklonu bočně-kolesové lodi jedno koleso zabíralo více, druhé naopak málo, anebo se točilo naprázdno, což nejen opotřebovávalo pohonný systém, ale namáhalo i trup lodi, způsobovalo vybočování… , kolesa se svojí kapotáží byla velmi těžká a zabírala velkou plochu lodního boku, což záporně ovlivňovalo rozmístění dělostřelectva… Lodní šroub či vrtule se ukázaly jako výhodnější propeler.

Kolesové válečné lodě (angl. paddle warships) První kolesové válečné lodě se objevily ve dvacátých letech 19. století, jejich stavba ustala po třiceti letech, neboť kolesa z hlediska nautického i bojového byla vůči lodnímu šroubu z mnoha důvodů velmi nevýhodná. Nejčastěji byly ve flotách zastoupeny kolesové fregaty a kolesové korvety, případně šalupy, řadová kolesová loď nebyla postavena žádnáZpravidla se Byl to inb Proti soudobým plachetním lodím byly rychlejší

Kolesové skříně (= angl. paddle boxes) = kapotáže (kryty) koles, většinou z plechu a zpravidla ustavené na kolesnicích.

Kolizní prostor (angl. collision area) = lodní komora v přídi trupu, mezi klounovcem a první (kolizní) vodotěsnou přepážkou, která má utlumit účinky přímého nárazu lodi zpředu. Kolizní prostor se využívá jako skladiště, schrána kotevních řetězů apod. a je přístupný jen shora, z některé paluby.

Kolizní přepážka (angl. collision bulkhead) = první vodotěsná přepážka trupu v malé vzdálenosti od přídě, která zásadně sahala ke dnu trupu, ale ne pokaždé sahala až k vrchní palubě a na válečných lodích nemusela být pancéřová. Jejím hlavním účelem bylo při čelním (přídním) nárazu lodi vytvořit při nárazu po částečném zborcení přídě konečnou hráz vůči přepážce a eliminovat účinky nárazu. Byla bez otvorů (průchodů apod.) velmi masivní, se systémem vzpěr.

Koloniální lodě = válečné lodě stavěné pro vody kolonií – příbřežní a říční. Byly to buď ad hoc ozbrojené a upravené malé dopravní lodě nebo čluny, nebo speciální jednotky, většinou dělové čluny anebo malé křižníky, s lehkým pancéřováním anebo bez něj. Bývaly jen k pořádkové službě a k boji s místními piráty, čemuž odpovídala i výzbroj nanejvýš 1 středního děla, několika lehkých děl a později kulometů. Lodě byly s malým ponorem, trup měl vespod tropickou úpravu (měděný aj. potah do teplých vod). Vysokou manévrovatelnost na řekách zaručovalo na některých kormidlo instalované i na příď. Pro příbřežní službu bývaly do začátku 20. století vybaveny plachtovím, na řekách využívaly proud. V první polovině 19. století byly významným prostředkem prosazování koloniálních zájmů mocností v Africe a Asii.

Komín lodní (angl. funnel) = na válečných šachta z železného (původně) či ocelového plechu sloužící jednak k tomu, aby dostatečným tahem přiváděl potřebné množství vzduchu a v potřebné rychlosti na topeniště kotlů (tento tah byl od počátku 20. století uměly zvyšován posilovači tahu), jednak k odvodu spalin vznikajících v lodních kotlích (ku ohřevu pracovní tlakové páry) z lodi do ovzduší. Obecně platilo, že komíny mají být co nejvyšší, aby tento odtah byl co nejúčinnější, u kapitálních lodí se za nutnou výšku komínů považovalo 15 m. Proto i na ocelových válečných lodích z počátku 20.století bývaly komíny upevněny stěny uchycenými k okraji vrchní paluby nebo nástavbám. V horním ústí komínu měla být rychlost vynášených spalin a plynů 2 – 4 m/sec. Komíny byly nejčastěji kulatého průřezu, neboť tyto se tolik nezanášely sazemi, a aby se vzduchový sloupec v nich neochlazoval prouděním kolem jednoduchých stěn komínu a tím neklesala rychlost stoupání spalin, byly tyto stěny zdvojovány (kdysi byla na lodích topeniště a paty komínů zděné, neboť platilo, že vyzdívané komíny nejlépe drží teplo). Od 20. století se nitra komínů chránila proti dešti žaluziemi (studený déšť činil v rozpálených komínech a kouřovodech potíže), po zavedení letectva byly za první světové války pokusy ochránit horní ústí komínů kapitálních mřížovými konstrukcemi údajně zabraňujícími proniknutí leteckých pum do komína (viz pověstná paraplata na lodi SZENT ISTVAN), a jelikož kouř někdy zasahoval vysoké můstkové nástavby (zejména na japonských lodích z dvacátých a třicátých let 20. Století), opatřovaly se vršky komínů tzv. kapucemi – směrovači tahu. – Komíny sloužil také k nesení komínových kódů – barevných značek (pruhů, polí… v různých kombinacích), které umožňovaly posádkám vlastního loďstva identifikaci lodí na velkou vzdálenost nebo v opticky ztížených povětrnostních či bojových podmínkách. - Na pancéřových lodích byly kouřovody od topenišť ke komínům ochráněny pancířem, komíny samy měly u paty komínové límce. Už od 1.SV byly obestavovány světlometnými rampami, později se přičleňovaly k můstkovým komplexům. - Počet komínů se lišil, největší však byl 5 (např. ruský ASKOLD) a podle požadovaného tahu bývaly na některých lodích nestejné výšky a šířky, a podle rozmístění kotelen byly i různě rozestaveny: nejčastěji sice za sebou, v ose lodi, byly však i lodě s komíny do čtverce (ruský NAVARIN), vedle sebe (britské pre-drednoughty typu MAJESTIC, mnohé torpédovky aj.) či do trojúhelníku (italské pre-deradnoughty typu BENEDETTO BRIN aj.), někdy uspořádané do dvou oddělených dvojic nebo trojic (francouzské pancéřové křižníky, italský DANTE ALIGHIERI aj.). Kdysi byly mocně dýmající komíny válečné znamením o bojové odhodlanosti posádky, ale tato móda za 1.SV pominula, neboť se ukazovalo, že lodě méně dýmající, natož lodě se spalovacími motory, jsou v taktické výhodě.

Komings = zvýšený práh v průchodech mezi lodními odděleními (běžně angl. doorsil).

Komise = ve válečném námořnictvu oficiální skupina kompetentních osob ustavená k posuzování nějakého jevu nebo události a k učinění závěru o tom. Komise jsou dočasné nebo stálé a měly cjharakter posuzovací, přejímací, předávací, vyšetřovací a odhadovací.

Komitét (dnes ve smyslu výbor) = ve válečném námořnictvu oficiální skupina odborníků ustavená za účelem teoretického řešení různých zadání stejné povahy, a to po delší dobu. Zpravidla byly konzultativním či poradním orgánem ministerstva nebo (ve válečném námořnictvu) Admirality apod. Tak existovaly komitéty pro stavbu lodí, komitéty dělostřelecké, komitéty torpédové, komitéty strojní, komitéty zdravotnické… V rakousko-uherském námořnictvu byl pouze komitét námořnicko-technický, se sídlem v Pulji, který však měl 7 oddělení, jedno každé pro nějaký speciální účel (dělostřelecký, torpédový, minový, strojní…).

Komodor - hodnost nižší než admirál a vyšší než námořní kapitán, pro důstojníka velící řadové lodi nebo menšímu svazu lodí na místě admirála. Měl právo vztyčovat na své velitelské lodi vlajku. Za 2.SV byl komodorem i námořní kapitán dopravního loďstva, který velel skupině lodí, např. konvoji.

Komora dělové hlavně (angl. chamber) = prostora v zadní části hlavně, do níž se zakládá výmetná nálož (střelný prach ve vaku či v nábojnici), a to buď zpředu (u předovek - střela se vkládá poté) anebo zezadu (u zadovek – střela se vkládá dříve). Po utěsnění (u předovek) či uzavření (u zadovek) se v daném okamžiku nálož různými způsoby odpaluje, načež plyny vzniklé explozivním hořením výmetné náplně působí svým tlakem (přes 100 atmosfér) nejdříve především na stěny komory, a teprve pak mění se v plyny výmetné, které působí na střelu, přičemž se tlak mění v kinetickou energii střely. Jelikož je tato část hlavně vystavena při výstřelu největšímu vnitřnímu tlaku, bývá zadní část hlavně nejsilnější. Z téhož důvodu trvalo dlouho zavedení zadových děl, ač jejich princip byl znám už několik staletí, ale až do poloviny šedesátých let 19. století se nedařilo zkonstruovat uzavírací systém, který by komoru po nabití uzavřel tak pevně, aby při odpálení výmetné nálože nedocházelo k úniku plynů byť jen nepatrnými štěrbinami mezi hlavní a tímto závěrovým systémem nebo dokonce k vyražení tohoto systému z komory.

Komora protizátopová (angl. chamber lock) = spolu s protizátopovými přepážkami základní část systému chránícího válečnou loď vůči šíření vody do lodního trupu od místa jeho proražení. Komora je vytvořena dvěma paralelními přepážkami podélnými a dvěma paralelnými přepážkami příčnými, avšak vždy jako součást místního komorového systému např. v lodním boku… (cellular system), který byl tvořen až několika desítkami takovýchto komor. Přepážky tvořící komory byly nízké, vodotěsné, avšak ne pancéřové. Komory bývaly buď prázdné, anebo vyplněné např. korkem, anebo sloužily jako uhelné bunkry. Pokud byly instalovány při pancéřové palubě nebo stěně, měly též eliminovat účinky exploze granátu nebo torpéda uvnitř trupu.

Kompas magnetický (angl. mariner compass, podle arab. al-konbas, ale původ slova je možná i v italštině) = v námořnictví historický přístroj k určování světových stran, jehož základem je jehla či střelka stáčející ve vodorovném smyslu magnetickým hrotem k severu respektive k magnetickému pólu Země vlivem jeho přitažlivosti a podržující si směr magnetického poledníku. Princip kompasu objevili zřejmě Číňané už dávno před n. l., ale nejstarší jejich písemná zmínka o něm je z r. 121 n. l., přičemž za hlavní směr byl považován jih. Na lodích začali Číňané používat kompas ve 3. stol., první jejich důkladný popis lodního kompasu pochází z r. 1111 nebo 1117, ale tyto „přístroje“ (tenký kousek magnetovce upevněný na slámce plující na vodě) byly samozřejmě na rozvlněném moři nevyhovující. Později už to byly přístroje s jednoduchou kompasovou růžicí (64 / 32 dílků)… Od Číňanů převzali kompas Arabové (první dochovaná zpráva o jejich kompasu je z r. 1242), od nich ale už určitě dříve získali vědomosti o kompasu Italové, Jihoslované a Řekové. Na evropských lodích se kompasy objevily ve 12. století, není tedy pravda, že kompas vynalezl slavný italský F. Gioija v r. 1303, on jej zřejmě jen zdokonalil – zavěsil střelku (magnetku) na špici. Zavedení kompasové růžice se připisuje Holanďanům 16. stol. – Základem běžného kompasu zůstávala magnetická střelka, pod níž byla kompasová růžice. Hrot, na jehož mimořádně ostré špici spočívala střelka, byl z rubínu, achátu, safíru nebo berylu, a byl upevněn uprostřed mosazné válcovité nebo polokulovité nádoby zv. kotel kompasu, na začátku 20. století býval hrot měděný se špicí z iridia. Ve druhé polovině 19. století se v mnoha kompasech otáčela celá kotoučová kompasová růžice osazená magnetkami, od konce 19. století byl celý tento systém na kapalině, uložen v pevném pouzdře, případně byl kotel v Cardanově závěsu, aby se střelka s růžicí nacházely i při naklánění lodi ve vodorovné poloze. – Kompasová růžice nese jednak vyznačené světové strany, jednak dílkování na 360°, jednak dílkování na čárky, což jsou díly kompasové růžice v rozsahu 11,25° (je vyznačeno i dělení čárek i na půlky a čtvrtky – takže takto je kompasová růžice rozdělena i na 128 stejných dílů). Sever býval na kompasových růžicích vyznačen symbolem lilie. Dále je na kompasu výrazně vyznačena lodní osa, a to tzv. čárou kormidelní. Úhel, který svírá kompasová střelka vůči poledníku, na němž je v dané chvíli loď, se zve deklinace. – Avšak běžné magnetické kompasy, osvědčené na dřevěných plachetních lodích, na železných lodích, zaváděných od začátku 19. století, selhávaly tj. vykazovaly kompasovou deviaci (odchylku). Tímto jevem se zabýval už v r. 1660 G. Denys, později Cook, Ross, Parry, Duperrey, Labure…, kteří však problém nedostatečně řešili odstraněním železných předmětů z blízkosti kompasu. Zjistilo se však, že magnetičnost vertikálně postavených železných předmětů je větší než magnetičnost železných lodních částí umístěných horizontálně, že v polárních krajinách je intenzita zemského magnetismu silnější, tudíž je silnější i magnetičnost železných částí lodí. Ostatně železné lodě samy se postupně stávaly magnetickými natolik, že měly i své póly. Tento magnetismus byl tříděn (Airy) na permanentní, polopermanentní a proměnlivý. - Aby se tedy dosáhlo správného účinku kompasu, změřila se deviace na zemi a deviace na lodi a pak se podle toho kalibroval kompas (odchylka střelky se pak nazývala variace a tato se rovnala deklinaci zvětšené o deviaci), Pozdější způsob spočíval v přidání magnetů eliminujících magnetické vlivy železných lodních částí (princip vynalezen Britem G. B. Airym ve třicátých letech 19. století) – magnety byly dva, 20 – 30 cm dlouhé, přičemž jeden ležel souběžně s lodí osou, asi 40 cm od kompasu, druhý kolmo na lodní osu, asi 60 cm od kompasu. Proměnlivý magnetismus lodi se kompenzoval tzv. železnou Flinderovou 3 – 4 m vysokou tyčí (kapt. Flinder zemřel v r. 1814), která se stavěla před kompas nebo za něj. – Na válečných lodích konce 19. století se kompasy umísťovaly co nejvýše, aby byly z dosahu magnetismus železných lodních částí, ba některé byly zavěšeny vysoko na stožáru a vespod byly opatřeny silným sklem ke odečítání kompasové růžice, přičemž sklo působilo jednak jako lupa, jednak jako stabilizační prvek. Podobné visací kompasy byly i na stropech kajut kapitánů a vyšších lodních důstojníků (fr. compas des chambres) ku orientačnímu zjišťování polohy lodi. Na britských lodích se koncem 19. století zaváděly Wrigleyovy zapisovací kompasy kombinované s hodinami (ships course recorders - patent z r. 1892), který – podobně jako u termografu, barografu, anemografu… - vyznačoval všechny změny lodního kursu na papír, takže se dalo zpětně zjistit např. jak si v dané chvíli počínal kormidelník. - Počátkem 20. století se začaly tyto kapalinové kompasy nahrazovat gyrokompasy na setrvačníkovém principu, na malých dřevěných lodích se však i ty původní, suché kompasy, používají dodnes. - Po 2.SV u zdokonalených gyrokompasů deviace magnetického kompasu už není tak tíživým problémem jako za dob, kdy jiný druh kompasu na lodích prostě nebyl. V současnosti se na lodi, zejména větší, musí zhruba jednou do roka změřit stávající deviace standardního magnetického kompasu, opravit stávající respektive vytvořit novou deviační tabulku a pokud je deviace neúměrně vysoká (>2°), provést její kompenzaci vypočítaným posunutím nebo přemístěním příslušných korekčních magnetů. Tolik jen obecná informace, hlubší vstup do problému by vyžadoval obšírnější pojednání o železe tvrdém, měkkém, deviaci čtvrtkové, půlkruhové, stálé, vzoru Archibalda Smithe pro výpočet celkové deviace atd. Na moderních lodích se gyrokompas napojuje na autopilota, který pak koriguje kurs lodi tak, aby se eliminovaly odchylky. (bek/mj)

Kompasová paluba (angl. monkey island) = zpravidla nejvyšší lodní můstek, na němž je umístěn hlavní lodní kompas.

Kompozitní loď (ang. composite ship) = loď postavená dílem ze železa či oceli (skelet = kýl a obě vaznice a žebra), dílem ze dřeva (obšívka, výztuhy…) či v podobných kombinacích. Válečné kompozitní lodě se stavěly přibližně v l. 1820 – 1870, kdy se přešlo pouze na kovové konstrukce, mj. proto, že tyto byly asi o třetinu lehčí než konstrukce dřevěné, navíc při stávající nebo vyšší pevnosti, úspoře lodního prostoru a snadnější stavbě lodního trupu.

Kompozitní pancíře (angl. composite armour) = pancéře složené z několika vrstev železa či oceli různých vlastností, v šedesátých a osmdesátých letech navíc uložených na velmi silném dřevěném (teak, dub) podkladě. Brzy po zavedení pancíře na válečné lodě se totiž ukázalo, že např. deset vrstev plechu silného 5 mm má větší účinek než kompaktní pancíř tloušťky 50 mm. - Bazálně tvořilo vnější vrstvu kompozitního pancíře tvrdé železo, které mělo přivést projektil k výbuchu či jej rozbít, spodní vrstva z měkkého železa měla eliminovat tlakový ráz výbuchu a zpomalit průnik střepin, a celkový účinek této pancéřové hráze měl dokonat dřevěný podklad. Kompozitní pancíře (sandwich system) byly však samozřejmě složitější a mnoha druhů, ba kombinovaly koncem 19. století ocel a železo, zatímco dřevěný podklad vymizel. Nevýhodou bylo, že kompozitní pancíře se obtížně a zdlouhavě vyráběly resp. sestavovaly, proto po nástupu oceli do pancéřové ochrany lodí se od těchto pancířů upustilo a účinnost pancéřových systémů se zvyšovala různým polohováním pancéřových stěn, vytvářením antidetonačích komor (plněny různými materiály nebo vodou), vytvářením protitorpédových stěn a vnějších obšívek apod.