Válečné lodě

( H )

NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE (1860 – 1945)

Tuto encyklopedii neustále rozšiřujeme a zpřesňujeme, proto vítáme Vaše návrhy případných úprav a doplnění. Máte-li zájem na dotváření NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE, napište prosím na: milan.jelinek@uhk.cz.

HA/LA (podle angl. High Angle/Low Angle = vysoký úhel / nízký úhel) = britské označení pro dvojúčelová děla (a jejich řídící systém) k palbě na vzdušné cíle a na pozemní cíle používané do r. 1947. Nahradila je zdvojená zkratka AA/SU (z angl. antiaircraft/surface).

Hamak (od fr. hamac – čti amak) = v námořnictví visuté lůžko řadového člena posádky. Hamak býval necelé 2 m a asi 1 m široký pruh silného plátna, opatřený v rozích kovovými kruhy k uchycení. Tyto kruhy se navlékly na tyč uchycenou do háků pod stropem palubního oddělení (cca 1,5 – 2 od sebe), a to po směru lodní osy. Po zavěšení tyče resp. hamaku se do plátna uložil námořník, který byl takto při odpočinku vystaven mnohem menšímu kymácení, než kdyby spal na pevném lůžku, které však samozřejmě bylo mnohem pohodlnější… Po odpočinku se hamaky buď balily do nepromokavého plátna a ukládaly v podpalubí, zpravidla pod strop, anebo na palubě do prohlubně v zábradlí (odtud hamakové zábradlí).

Haket či hakna (od fr. haquet, čti aké) = velký čtyřkolový vůz s otevřenou korbou a dlouhým vojem, který sloužil k přístavnímu převozu lodních člunů, dělových hlavní aj. objemných a těžkých lodních částí.

Hamakové zábradlí (od fr. hamac) = na plachetních a paroplachetních lodích takové zábradlí vrchní paluby, do něhož se ráno ukládala sbalená a nepromokavým plátem chráněná visutá lůžka posádky. Na pancéřových válečných taková zábradlí zmizela v sedmdesátých letech 19. století.

Havárie (od arab. avár = nehoda, nedostatek, škoda) – původně avarie (do cca konce 19. stol.), výraz pro závažnou nehodu, zejm. námořní. Za těžkou avarii se považovalo proražení lodního trupu způsobené najetím na břeh nebo podhladinové objekty, srážkou, explozí…, ostatní avarie, po kterých zůstala loď na vodě, ale nemohla plout dál, byly střední, anebo lehké (odření, promáčknutí trupu nebo kýlu, poškození výstroje…).

Havlena (angl. oarlock) = nosná či opěrná vidlice na okraji člunu, do níž se vkládalo před veslováním veslo – byla buď pevná nebo otočná.

Helhoffit = stará, v Rakousku-Uhersku užívaná třaskavina složená dinitrobenzolu a kyseliny dusičné. K explozi však došlo až poté, co se obě látky smísily, proto byly se obě složky ukládaly do granátů (bez zapalovače) se dvěma oddělenými dutinami, a v každé byla jedna složka. Náraz při dopadu granátu způsobil rozrušení dutin a smíchání složek… Helhoffit byl velmi účinný, ale manipulace s látkami a jejich instalace do netypických střel nebezpečná, proto se tento druh munice neujal.

Hélice (fr., čti elís, od lat. helix = hlemýžď, šnek) = šroubová křivka, šroubovice, též kdysi míněn lodní šroub, čímž se charakterizovala jeho koncepční tvarová odlišnost od lodní vrtule. Frégate à hélice (fr.) = šroubová fregata.

Helikoida = šroubová plocha.

Hlaveň (angl. gun-barrel či pozd. jen barrel, fr. canon, rus. ružjonny stvol n. jen stvol, něm. Rohr či Lauf…) = obecně jedna ze dvou základních částí každého námořního děla (hlaveň, lafeta), přičemž účinnost děla závisí především na provedení hlavně (a také ovšem na vhodnosti a kvalitě náboje). Hlaveň děla slouží k uložení celého náboje (střely a výmetné náplně - střeliviny) a k odpálení střely, jehož výsledkem je pohyb střely k cíli požadovanou rychlostí, požadovaným směrem a na požadovanou vzdálenost. Odpálení se děje explozivním hořením střeliviny (teplota až 3.000°C), přičemž dochází ke vzniku tepelné energie výmetných plynů, která se mění ve velký tlak (až 450 MP – hlaveň se uvnitř, v místě největšího tlak žhaví až na 1.200°C) a ten v kinetickou energii střely. Hlaveň děla má snést prudce vzrůstající ba velmi vysoký vnitřní tlak způsobený rozpínavosti plynů vzniklých explozivním hořením výmetné náplně, a pokud při výstřelu změní tvar, po výstřelu se musí ihned vrátit do původního. Jelikož tlak plynů během procesu výstřelu v hlavni klesá, tloušťka stěny hlavně se směrem ústí zmenšuje. - Na počátku pojednávaného období (1860 - 1945) v námořním dělostřelectvu dosluhovaly hlavně bronzové, ale už se používala i děla s hlavněmi železnými, stále s nabíjeným ústím hlavně, tedy zepředu (děla předová, předovky). Od druhé poloviny šedesátých let 19. století se zaváděla děla nabíjená odzadu (děla zadová, zadovky), opatřená kvůli tomuto účelu závěrem, což je odnímatelné nebo odklopné dno hlavně resp. nábojové komory. - Konstrukce hlavní lodních děl - až na výjimky děl mnohem mohutnějších, než byla děla armádní – se s postupem doby různily: od jednoduchých (monolitických) přes složené (prstencové a drátěné) k opět monolitickým… - Původní dělové hlavně odlévané měly největší pevnost na vnějšku, zatímco uvnitř hlavně měly stěny vývrtu pevnost relativně značně nižší, ač tomu mělo být obráceně. Ve čtyřicátých letech 19. století tento problém částečně vyřešil Američan Rodman tak, že dělo se odlévalo na duté železné jádro ve tvaru roury, jímž proudila studená voda, zatímco vně odlitku hořely ohně, takže ochlazování hlavně postupovalo dosti rovnoměrně od vnitřku ven, nikoli opačně, a vnější vrstvy kovu takto mnohem pevněji obestřely vrstvy vnitřní, které pak vykazovaly mnohem větší odolnost. – V r. 1852 přišel Angličan Armstrong s dalším zlepšením, spočívajícím na tom principu, že na kalené ocelové tenkostěnné jádro (rouru) – výstelku hlavně, později převrtanou a opatřenou drážkami – se postupně navlékly široké kruhy – fretovací prstence z kujného železa. Kruhy měly vnitřní průměr o něco menší než byl vnější průměr roury, avšak před nasazením se rozžhavily tak, že se jejich vnitřní průměr zvětšil, takže prstence se daly dosti snadno na studené jádro nasadit. Když bylo hotovo, tento prstencový plášť jádra se ohřál na tavnou teplotu a s pomocí parního kladiva se takto svařil. Nato byl chlazen vodou, takže postupně velmi těsně a mimořádně pevně prstence přisedaly k jádru, aniž se pak daly od něj oddělit. Aby bylo dosaženo co největší pevnosti, prstence se částečně překrývaly a každý byl na okraji opatřen drážkou, do níž zapadal lem kruhu sousedního. Prstence byly v až 4 vrstvách a hlavni udělovaly negativní předpětí, tedy působily na hlaveň ve směru dostředivém. Takto připravená hlaveň měla až dvojnásobnou pevnost oproti hlavni vyrobené z jednoho kusu materiálu, při stejné tloušťce hlavňové stěny. Technologicky i materiálově byla Armstrongova hlaveň velmi drahá, na druhou stranu do zavedení Kruppových kanónů byla nejspolehlivější. - Angličan Fraser volil jednodušší cestu: technologie výroby jeho dělové hlavně byla sice shodná s Armstrongovou, ale jelikož použil jen tři mnohem silnější prstence na celou délku hlavně a pouze jediný velmi silný vnější prstenec pro zadní část hlavně, byla výroba jeho děla mnohem levnější. - Dočasně se u těžkých děl používala vyměnitelná hlavňová jádra, což byly opět roury z velmi tvrdého materiálu opatřované přesným vývrtem a drážkováním, vpravované do nitra už používaných hlavní namísto jádra původního, opotřebovaného – tedy hlavně se tak po opotřebení nemusely vyměňovat celé, stačilo nahradit jen jádro. Ovšem byl to proces značně obtížný, navíc se k jeho realizaci stejně musela hlaveň těžkého děla vyndat z uložení a z věže. – Němec A. Krupp zavedl výrobu malých děl už v r. 1858, ale velmi brzy se přeorientoval na výrobu nejtěžších námořních a pevnostních kanónů, při čemž využil své výtečné cementované ocele (ocelové hlavně představil Krupp poprvé v r. 1862 na mezinárodní průmyslové výstavě v Londýně). Ale zatímco původní Kruppova děla měla hlavně vyrobené z jednoho kusu materiálu, velkorážní kanóny měly rovněž hlavně tvořené jádrem, na kterém spočívaly 2 – 3 kované prstence, natažené na jádro za tepla, bez svařování. – Ve Francii a Švédsku se vyráběly dělové hlavně ze železné litiny, při čemž kruhy z tohoto materiálu se spirálově navlékly na předlohu a pak se svařily. Kruhy měly tloušťku 0,5 až 0,75 průměru vývrtu, podle toho, byly-li nasazeny ve dvou či tří vrstvách. – V Rakousku-Uhersku byl oblíben způsob, s nímž přišel Uchatius – hlaveň děla byla složena ze soustavy válců různé délky a tloušťky, do sebe vzájemně zasunutých tak, aby zadní část (kolem komory) měla největší pevnost. – Angličané zavedli výrobu hlavní navinováním silného odolného, ocelového drátu v několika vrstvách, při čemž jednak byl drát efektivního průřezu (tj. mezi jeho závity nevznikaly mezery), jednak závity drátů horní vrstvy se částečně prolínaly se závity drátů spodní vrstvy, čímž se pevnost vinutí značně zvýšila. Anderson v Londýně a Longridge ve Westminsteru kombinovali vrstvy drátů s válci či prstenci, Francouz Cassagnes na jádro nejdříve nasazoval prstence a na ně válce, a drátěnou konstrukci odmítal stejně jako Krupp. Woobridge ve Washingtonu kladl na jádro nejprve podélné pruty, na něž se navlékaly prstence, zatímco zadní část hlavně byla drátěná.

Hlaveň - délka hlavně / délka vývrtu (angl. Barrel Length / Bore Length) = udává se v různých státech různým způsobem. V USA se délkou hlavně (v kalibrech) míní jen délka vývrtu. Rakousko-Uhersko (Škoda), Německo a Rusko udávaly délku hlavně jako její celkový délkový rozměr (bez závěru). Velká Británie, Francie, Itálie, Japonsko a Švédsko (Bofors) udávají - podobně jako USA - jako délku hlavně rozměr (ve vývrtu) mezi ústím hlavně a začátkem rozšířením nábojové komory blokujícím zasunutí nábojnice nebo prachového vaku dále do hlavně. Takto vzniká při udávání parametrů námořních děl různých států řada nedorozumění a omylů.

Hlaveň - drátěná konstrukce = způsob výroby hlavně, jehož podstatou je navíjení pevného dlouhého žhavého drátu na duši hlavně (tubus s vývrtem a drážkováním), a na tuto vrstvu drátu se navinula další… Metoda se požívala ve Velké Británii v l. 1880 – 1925 a ač byla technologicky velmi náročná, převzaly ji také zbrojovky jiných států vč. Japonska. – Drát měl tloušťku asi 2,5 mm (0,1“) a byl buď čtvercového nebo obdélníkového průřezu, jeho tahová pevnost činila 14,000 kg/cm2) a jeho délka desítky km. Např. při výrobě britského děla 381 mm/D 42 Mark I bylo třeba k navinutí první vrstvy „A“ 274 km. Po zchladnutí této vrstvy se vinula vrstva „B“… Hlavně takto vyrobené byly sice mimořádně odolné na vztlak vznikající explozí při hoření výmetné náplně, avšak hlaveň složená z drátěných závitů se při výstřelu pruživě chvěla (nejvíce na předku), takže palba „drátěnými“ děly nebyla tak přesná a zejména úsťová část konstrukce palbou trpěla. - Po r. 1930 už se tento způsob výroby hlavní nepoužíval, avšak Japonci jej principiálně využili ještě při konstrukci mohutných děl ráže 460 mm (Typ 94) pro bitevní lodě JAMATÓ a MUSAŠI.

Hlaveň - duše hlavně (angl. liner) – vyměnitelná část v podobě roury uvnitř hlavně děla, jejímž prostřednictvím lze životnost hlavně až několikanásobně prodloužit. Děla s hlavněmi takto uzpůsobenými se označují LL (dle angl. Loose Liner) nebo LBC (Loose Barrel Construction). Duše hlavně může být opatřena drážkováním. Ráží děla je v tomto případě de facto ráže duše hlavně. Duše hlavně má nepatrně menší vnější průměr než je průměr vývrtu hlavně. Zpravidla je duše hlavně pružná ve smyslu radiální rozpínavosti, aby tlak výstřelových plynů v hlavni v okamžiku výstřelu duši hlavně ve vývrtu maximálně upevnil. Nemá-li duše hlavně pružnost ve smyslu radiální rozpínavosti, jsou sice nižší konstrukční nároky na materiál duše hlavně, avšak vložení duše do hlavně respektive její vyjmutí z hlavně je mnohem náročnější, neboť je duše do vývrtu vpravena natěsno. Ke snadnějšímu vpravení duše hlavně do vývrtu či jejímu vyjmutí se vnější povrch duše hlavně potírá mazadlem, např. grafitem.

Hlaveň - chromování (amer. angl. chrome plating) – od r. 1930 způsob, jímž se v US Navy začaly používat hlavně lodních děl s vývrtem pokrytým extrémně tvrdou chomovou vrstvou silnou 0,013 mm (0.0005“). Ta prodlužovala životnost hlavně až o 25 %. Chromováno bylo drážkování vývrtu a nábojová komora.

Hlaveň - monobloková konstrukce = způsob výroby hlavně z jednoho kusu oceli soustružením na průměry (vnější a vnitřní) a frézováním drážek - prstenec hlavňová zádě a závěr s jeho mechanismem se připravuje odděleně. Je snadnější než výroba skládáním prstenců anebo výroba navíjením drátu na hlavňové jádro. S tímto způsobem výroby hlavní se začalo ve dvacátých letech 19. století, na principu odstředivého odlévání, do tvaru válce, které umožňovalo dosažení stejnoměrné hustoty materiálu polotovaru, bez trhlin. Tak se dosahovalo poměrně přesných průměrů, které v případě vnějšího dopracování nevyžadovaly mnoho zdlouhavých obráběcích postupů, avšak přesnosti vnitřního průměru se dosahovalo s obvyklou náročností. Proces vytvoření hlavně tedy sestával z výroby jednak hlavně, jednak zadního prstence, jednak duše hlavně, mj. opatřované drážkováním. Později dokonce odpadla samostatná výroba (vyměnitelné) duše, neboť se měnily celé hlavně, což výrobu děl značně urychlilo. Takto se vytvářely hlavně do ráže 152 mm (6“). Zpočátku byly největší problémy při výrobě těchto hlavní spojeny s ještě nedokonalou technikou odlévání spojenou se správným chlazením odlitků, což se projevovalo defekty zejména v zadní části hlavně (praskliny), ale postupně se je dařilo odstranit.

Hlaveň – prstencová konstrukce = způsob výroby hlavně spočívající na postupné instalaci několik pevných, vzájemně navrstvených ocelových prstenců na duši hlavně. Navlékání prstenců na duši hlavně respektive na sebe se provádělo při rozžhavených navlékaných prstencích, které takto získaly o něco větší vnitřní průměr - proces navlékání se tak zjednodušil. Přisazení prstenců v podélném smyslu bylo velmi přesné a jištěno spojovacími kroužky. Vnější, nejdelší prstenec (plášťový), celou konstrukci uzavíral. – Z hlediska výroby šlo o poměrně jednoduchý technologický proces, ale ukázalo se, že je výhodnější děla menších ráží vyrábět monoblokovou technikou, tedy z jednoho kusu odlitého oceli – soustružením průměrů a frézováním drážek. Po r. 1920 se tak začala vyrábět děla ráže 152 mm a menší.

Hlaveň – vnitřní průměr (angl. Inner Diameter = ID) = největší průměr vývrtu drážkované hlavně je vzdálenost mezi dny protilehlých drážek (je tedy větší než rážový průměr = ráž, kalibr, právě o součet hloubek obou protilehlých drážek). Např. americké bitevní lodě typu IOWA nesly děla 16“/50 (40.64 cm – 406 mm), přičemž rážový průměr (ráž, kalibr) činil oněch 406,4 mm, zatímco vnitřní celkový průměr (větší o hloubku drážek) činil 16,3“ = 414,0 mm.

Hlavičkář – velký nástroj kladivo (7 – 8 kg hmotnosti), prostřednictvím něhož se dotvářely nýtové hlavy závěrné, případně hlavy přípeřné (jak se kdysi říkávalo). V lodním stavitelství a opravárenství byla např. při instalaci obšívky praxe takováto: skrze dva pláty železné či ocelové obšívky, které měly být při okraji spojeny, už s převrtanými nýtovými otvory a přesně sesazené, tj. s otvory ve stejné ose, se provlékl rozžhavený nýt, většinou z nitra trupu, už s hotovou vnitřní hlavou, načež se na vnější konec přiložil hlavičkář s vybráním přesně vytvarovaným do potřebné podoby závěrné hlavy nýtu. Načež se na něj údery kladiv hlava nýtu rozšířila a dotvarovala, přičemž spodní plochou kolem dříku musela dokonale přilnout k plátu obšívky, horní plocha hlavy nýtu musela splynout s plochou obšívky, případně pancíře. - Od druhé dekády 20.století se požívaly pneumatické aj. mechanické hlavičkáře respektive nýtovací soupravy. (Poznamenáváme, že pancíře se do té doby nenýtovaly, nýbrž upevňovaly pomocí šroubů a matic.)

Hlídková loď (angl. guard ship, patrol ship) = v námořním vojenství vesměs jednotka menšího typu (lehký křižník, torpédoborec…), která není ukotvena, nýbrž zpravidla vyplouvá dále od formace lodí, základny apod., aby její posádka zjišťovala, zda nehrozí nebezpečí. Je sice schopna útoku i vlastní obrany, ale jejím posláním není vstupovat do boje. Není totéž co průzkumná loď, která pluje spíše utajeně k rekognoskaci určitého prostoru, a není ani totéž co strážní loď, což je jednotka zakotvená nebo jinak dočasně či trvale pevně ustavená u přístavu, seskupení lodí apod. a schopná i aktivní obrany tohoto objektu. Ve válečných dobách využívala námořnictva k hlídkování lodě vysloužilé nebo lodě neválečných druhů (rybářské čluny), nověji se stavějí i speciální hlídkové lodě s lehkou výzbrojí a výtlakem do 250 t.

Hloubkoměr, bathometr (podle řec. bathos = hloubka, batymetr, angl. lead, něm. a obecně lot) = každé, i nejjednodušší zařízení (olovnice) ku zjišťování hloubky vody pod kýlem lodi. Olovnice byla původně, ve starověku, kamenice (kámen spuštěný na provaze pod haldinu), a až později tvořil její hlavní část kov. Bývalo to závaží hmotnosti až 25 kg, zdaleka ne vždy olověné, ale i železné, upevněné na laně s vyznačenými délkovými jednotkami (stopy, metry…). Olovnice uzpůsobené i ke zkoumání dna měly vespod otvor, v němž byl namačkán lůj, na který se dole na dně přilepovala hornina. Olovnice měla nevýhody: byla i s lanem velmi těžká, tudíž se namáhavě vyzvedávala, a vykazovala při měření délkové odchylky způsobované pohybem lodi, mořskými proudy aj. Hooke, Desaguilliers, Hales, Brooke aj. tedy navrhovali rozdělit olovnici na těžkou část (závaží) a lehkou (plovák), při čemž těžká (např. dělová koule) by se po změření hloubky oddělila a zůstala na dně. Proto se hledaly jiné způsoby měření mořských hloubek, až vznikly bathometry, proměřující hloubku základě změny tlaku vody v různých hloubkách (Morse, Johnson, Schneider). Rousset navrhl měřit hloubku podle vodního šroubu připevněného na plášti bathometru, vlastní vahou klesajícího ke dnu a po nárazu zase samočinně stoupajícího – při klesání se otáčky šroubu přenášely přes hřídel na zapisovací zařízení, při čemž každá otáčka rovnala se překonání určité hloubky, po nárazu na dno se zapisovač vypnul a bathometr, zčásti hnán i oním šroubem, zase vystoupal, při čemž se také zaznamenalo, že bathometr vykonal dráhu ve smyslu V (= od lodi šikmo dolů, náraz na dno, šikmo nahoru, při čemž loď za dobu práce bathometru urazila určitou vzdálenost, rovnající se straně doplňující ono V na trojúhelník). Za všech daných délkových hodnot se pak hloubka vypočítala. - Koncem 19. století se nejvíce používal hloubkoměr Hopfgartnerův. Ten využíval tlaku vody na uzavřené kovové krabice, jejichž stlačení tímto tlakem se zaznamenávalo na nonius – měrnou stupnici. Na ní pak, po vytažení přístroje, zůstala zaznamenána největší dosažená hloubka, bez ohledu na rychlost lodi, odchylky spouštěcího lana apod. Podobný přístroj sestrojil Capella v Londýně. Thomson využíval chemických postupů k barevnému vyznačení hloubkových hodnot, ale jeho přístroj (11 kg těžký a 1 m dlouhý) byl značně komplikovaný a neukazoval až tak přesně. Začátkem 20. století se začala užívat zařízení měřící hloubky moře a vzdálenost k určitému podhladinovému objektu na principu vysílání zvukových impulsů a zaznamenávání jejich odrazu, přičemž se dala vcelku přesně stanovit vzdálenost dna, ale i souřadnicová pozice objektu, třebaže jen na malé vzdálenosti. - Nejnovější, technická zařízení k měření hloubky vody využívají už ultrazvuku. Byla to (a je) v českém žargonu echosonda, anglicky echo sounder, v americké angličtině depth sounder, rusky echolot. Zařízení sestává z vysílače ultrazvukových signálů umístěného na dně lodi (kmitočty 15, 30 až 200 kHz), přijímače, zesilovače, zapisovače a numerického ukazatele hloubky vody pod kýlem. Princip práce spočívá na záměru času mezi vysláním signálu pod vodu a zachycením jeho odrazu od dna nebo jiného předmětu (při konstantní rychlosti zvuku ve vodě 1445,5 m/sec}. Pro měření hloubky je signál směřován dolů, ale u přístrojů pro zjišťování jiných předmětů pod vodou (SONAR), může mít odklon od kolmice až po horizontálu. Na zapisovači lze přepínat na různé rozsahy záměru hloubky. U běžných echosond je maximální dosah kolem 1000 m. Na základě charakteru zápisu lze zhruba usuzovat o materiálu dna (v pojmech měkký/tvrdý). Na mapě se místa stejných hloubek spojují čarou zvanou isobath. (mj/bek)

Hloubnice = hloubková vrstevnice – viz Izobatha

Hlubinná puma (angl. dept charge) = v námořním vojenství bojový prostředek ku ničení námořních podhladinových cílů, zejména ponorek. První hlubinné nálože byly použity už za 1.SV, ale k jejich největšímu použití došlo za 2.SV na straně spojenců – Velké Británie a USA, v protiponorkovém boji. Byly jimi vybaveny lehké křižníky, torpédoborce, fregaty, korvety i rychlé útočné čluny. Hlubinné nálože měly buď (1) podobu velkých válcových projektilů („sudů“) vybavených buď kontaktními, anebo nastavitelnými časovými nebo hloubkovými rozněcovači (tyto pumy, s malou úpravou, se shazovaly i z letadel), anebo (2) podobu menších projektilů vrhaných ze speciálního reaktivního zařízení (hedgehog = ježek) tvořeného soustavou vrhačů připomínajících malé moždíře, a to do vzdálenosti asi 1 kabelu (185 m), bezpečné pro svrhující loď . Tyto vrhané projektily měly buď hloubkové nebo kontaktní rozněcovače. Jejich použití bylo za 2.SV války velmi efektivní, třebaže na vždy jejich použití znamenalo přímé zničení nepřátelské ponorky – často však docházelo k takovému jejímu poškození, že byla nucena se vynořit a její definitivní konec byl pak záležitostí pátracích hladinových nebo vzdušných jednotek.

H. M. S. = His Majestic Ship (angl. = Loď Jejího Veličenstva) = zkratka před jménem válečných lodí Velké Británie, Královského námořnictva – Royal Navy, důsledně dodnes používaná. Britské dominiální jednotky měly před jmény zkratky: HMAS (australské), HMCS (kanadské), HMIS (indické), HMNZS (novozélandské).

Hnací jednotky, pohonné jednotky (angl. driving… či propulsion engines) = v námořním vojenství a lodním konstruktérství systémy udělující lodi vlastní pohyb prostřednictvím koles (lodě bočněkolesové nebo zadokolesové = paddle ships), lodních šroubů (šroubové či vrtulové lodě = screw ships), vodního sloupce (hydrodynamické lodě = hydrodynamic ships). Těmito systémy v pojednávaném období (1860 – 1945) byly: parní stroje, parní turbíny, elektromotory, spalovací motory (vznětové pro lodě, zážehové pro čluny) a jejich kombinace (nejčastěji diesel-elektrické motory).

Hodnosta (angl. officer, něm. a franc. charge, it. gradnato) = míněn každý příslušník branné složky státu, který měl jakoukoli poddůstojnickou a důstojnickou hodnost. - Pro zajímavost, z Rakouska-Uherska: Na přelomu 19./20.století bylo roční služné „hodnostů“ rakousko-uherského válečného námořnictva následující (v závorce uveden armádní hodnostní ekvivalent): admirál (polní zbrojmistr, generál jízdy) – 8.400 zl., viceadmirál (podmaršálek) – 6.300 zl., kontradmirál (generálmajor) – 4.200 zl., řadolodní kapitán (plukovník), fregatní kapitán (podplukovník) – 2.000 zl., korvetní kapitán (major) – 1.680 zl., řadolodní poručík (setník) – 1.200 zl., řadolodní praporčík (nadporučík) – 720 zl., námořní kadet (poručík) – 600 zl.

Hodnosti ve válečném námořnictvu (angl. ranks) - označení charakterizující pozici a význam jedince v hierarchicky uspořádaném systému. Často je spojena s nějakými pravomocemi. U přísně hierarchických systémů hodností u ozbrojených sil dává určitá hodnost právo udělovat rozkazy nižším hodnostem. Hodnost se pojí s osobou, které byla udělena, zůstává jí i po převelení do zálohy nebo odchodu do důchodu. Osoba o ni může přijít pouze povýšením nebo degradací. Např. plukovník je nadřízený např. poručíka a podřízený generálovi. O svou hodnost může přijít pouze povýšením, nebo degradací. - Občas bývá nesprávně používán pojem hodnost i v poněkud širším významu, kdy se pod ní rozumí nejen pravé hodnosti, ale i posty (funkce). Časté je to zejména u ozbrojených sil. Post je pozice, která není spojena s osobou toho, který ji zastává. Obvykle je funkce více či méně dočasná výkonná pozice, u níž je hodnost sekundární, a důstojník z ní může být odvolán, převelen nebo odejít do zálohy nebo důchodu. Je-li převelen na jiné místo při současném zvýšení či snížení hodností tou, jde pak o povýšení, nebo degradaci.

Hodnosti u válečného námořnictva (obecně, část. v rak.-uherském válečném námořnictvu – v závorce armádní hodnostní ekvivalenty) – připojeny jsou odpovídající anglické a německé výrazy:

velkoadmirál (maršál) – Admiral of the Fleet - Grossadmiral,

admirál (armádní generál, generáplukovník) – Admiral - Admiral,

viceadmirál (divizní generál, generáporučík) – Vice Admiral - Vizeadmiral,

kontradmirál (brigádní generál, generálmajor) – Rear Admiral - Kontreadmiral,

komodor (brigádník, brigadýr) – Commodore - (něm. není),

řadový (řadolodní, námořní) kapitán, či jen kapitán (plukovník) – Captain - Kapitän zur See,

fregatní kapitán (podplukovník) – Commander - Fregattenkapitän

korvetní kapitán (major) – Lieutnant Commander - Korvettenkapitän

kapitánporučík, řadový (řadolodní) poručík (kapitán, setník) – (angl. není) - Kapitänleutnant

fregatní poručík, řadolodní praporčík, nadporučík (nadporučík) – Lieutnant - Oberleutnant zur See

poručík (poručík) – Sub-lieutnant - Leutnant zur See

námořní kadet (podporučík) – Cadet - Kadett

Horse Power (angl. = koňská síla, zn. HP, fr. cheval vapeur) = zastaralá, ale v historických textech a v britsko-amerických odborných pramenech dodnes používaná jednotka technické práce parních a spalovacích motorů. Jednotku zavedl J. Watt, autor novodobého parního stroje, přičemž ji skutečně odvodil od práce (přibližně) vykonané 1 koněm (jinak 550 sekundolibrostop). Dnes 1 HP = 736 Wattů.

Hotchkiss = značka lehkých palných zbraní vč. těch pro válečná námořnictva, která se prosadila koncem šedesátých let 19. století a udržela se dodnes. Do světa vojenství ji vnesl americký konstruktér B. B. Hotchkiss (1828 ve Shaross, USA – 1885 v Paříži). Po vystudování a krátké praxi se rozhodl založit si továrnu na děla a munici, a tyto pak dodával do Mexika i do USA. V šedesátých letech přesídlil do Evropy a ve Vídni otevřel továrnu na výrobu patron, ale už v r. 1870 ji přenesl do Paříže, kde se Hotchkiss usídlil natrvalo. V r. 1875, když tento muniční závod odkoupil stát, se Hotchkiss založil jinou továrnu, na lehká děla a munici do nich, která se zakrátko stala věhlasnou. Nejdřív se prosadil revolverovým kanónem, který se pak stal ve Francii, Německu, Rusku a velké Británii oblíbenou zbraní pevnostní a námořní. Bylo 5hlavňové, původně ráže 37 mm, na jednoduché lafetě opatřené vertikální i horizontální osou zbraně. Hlavně měly jednodušší, ale výkonnější systém nabíjení, odpálení a nové nabití, nicméně i ta to zbraň se uváděla v činnost klikou. Kadence ovšem byla obdivuhodná – 150 ran/min. – Hotchkiss pak vyvinul i jednohlavňové zbraně, které měly automatický systém nabíjení i vyhazování prázdných nábojnic, ale tato lehká děla byla koncem století překonána zbraněmi jiných systémů. I tak se zbraně zn. Hotchkiss udržely ještě dlouho vysoký standard – např. za 1.SV se proslavil těžký kulomet této firmy.

Houfnice = pův. krátké polní dělo husitů (odtud název, neboť zbraň požívaly polní jednotky - houfy, a neinstalovaly se jako děla stacionární), v 19. století menší dělo, z něhož se střílely koule, nebo kovový šrot, nyní dělo ráže od 100 do 210 mm (ojediněle i mnohem větší), s kratší hlavní (D 30), s náměrem okolo 60^O, úsťovou rychlostí až 500 m/sec. (soudobě 600 m/sec), k nepřímé palbě třříštivými a trhavými střelami, dostřel kolem 15 km (soudobě 18 km), rychlost střelby 5 – 10 ran/min. Houfnice je vždy menší a méně hmotnější než kanón stejné ráže. -V námořním vojenství se jako lodní zbraň nevyužívala - měly ji jen některé říční monitory, ale značné využití se pro střední a těžké houfnice našlo v pobřežním dělostřelectvu.

Hourání, hourácení = kývavý pohyb lodi vznikající hlavně vlněním hladiny, a to po podélné ose lodi, zatímco kývavý pohyb lodi podél příční osy, boční, se zval kymácení.

HP = viz t. Horse Power, stará, dodnes částečně užívaná jednotka technické práce (1 HP = 736 Wattů). nHP (nominal Horse Power) – jednotka nominálního, jmenovitého výkonu, dříve uváděná u lodních parních strojů. Nominální výkon je takový, při kterém se dosahuje maximální účinnosti stroje, tedy kdy je poměr mezi energií získanou (odebranou) a energií vynaloženou k provedení práce za tutéž dobu co nejvýhodnější. Tento nominální výkon je značně větší než výkon indikovaný, zn. iHP, což je vnitřní výkon stroje, měřený na pístu.

Hrubá střelba = ještě na počátku 20. století se tak u nás říkalo těžkému dělostřelectvu – dělům, houfnicím a moždířům, také těžkým lodním zbraním (hrubá střelba námořní), ale i malým rychlopalným zbraním. Hrubou střelbou se tedy rozuměly buď takové zbraně, které nemohly být přenášeny, ale převáženy, a k jejichž obsluze nestačil jeden muž, ale do hrubé střelby se počítaly i zbraně, jejichž účinek se rovnal účinkům zbraní těžkých – zde míněny např. kulomety a raketové zbraně (říkalo se jim prskouny congreveské – podle vynálezce W. Congrevea).

Hřídel lodní (angl. shaft) = lodní část umožňující přenos hnací síly vyprodukované lodním motorem (parním strojem, parní nebo plynovou turbínou, spalovacím motorem nebo elektromotorem) na lodní šroub respektive lodní vrtuli, která takto uvádí loď ve vlastní pohyb a udržuje ji v něm. Je nejvíc namáhána na ohyb a kroucení, proto jsou velmi důležité: materiálové složení (dříve plávkové železo, pak plávková ocel…), způsob výroby (slabé jsou válcované, silné kované, velmi namáhané hřídele byly z litiny, ale duté) a uložení lodní hřídele v ložiskách (slabé hřídele v kluzných, silné ve valivých). Dlouhé lodní hřídele bývaly složeny z několika částí, propojenými objímkovými spojkami. Článek, který přímo navazoval na převodovku nebo na hnací agregát, měl nákružky uložené v hřebenovém ložisku, čímž se zamezovalo přenášení tlaku od lodního šroubu. Lodní hřídele byly (jsou) uloženy v hřídelovém tunelu mezi strojovnou a výstupem lodní hřídele z tělesa trupu. Na lodích, které mají dvě lodní hřídele a více, tudíž krajní hřídele vyčnívají z trupu ve větší délce než hřídel středová, se instalují hřídelové nosiče, často spojené se zadní vaznicí.

Hulk (ang.) = vyřazená loď zbavená výstroje, výzbroje, stěžňů, hnacího systému a většiny vnitřního vybavení, … a sloužící už jen jako přístavní plavidlo. Takto končívaly i kdysi velmi slavné lodě, a pohled na ně býval tristní… Hulky byly mnoha účelů – ty, kterým byla ponechána část nezbytného odpovídajícího vybavení, sloužily jako ubytovací jednotky, cvičné lodě, plovoucí lazarety, vězeňské lodě… Avšak většinou i z takovéto pomocné služby byly vyřazeny a dosluhovaly jako plovoucí skladiště uhlí, potravin a munice… - plavidla zpustlá, zahnívající a rezavějící, pro mnohé staré námořníky jako předměty vzpomínek.

Hydraulický propeller = proud vody tryskami prudce vyháněný z lodi, které tak uděloval pohyb. Dnes se tomuto způsobu pohonu říká hydrodynamický či hydroreaktivní. Měl řadu variant, ale na velkých válečných lodích se neosvědčil, neboť při velké spotřebě paliva se dosahovalo malých rychlostí a lodě byly špatně řiditelné.

Hydroakustická mina = v námořním vojenství typ výbušného hladinového nebo příhladinového tělesa iniciovaného nekontaktním zapalovačem, reagujícím na změnu okolní tlaku vody vyvolanou např. pohybujícím se plavidlem (mohlo to však být i např. pohybem velké ryby, proto spolehlivost těchto min byla různá).

Hydrofon (angl. hydrophone) = podhladinový mikrofon sloužící k lokalizaci podmořských objektů podle zvuku, který vydávaly. Byly jím vybaveny hladinové i podhladinové lodě už za 1.SV, kdy se hydrofonem zjišťovaly - díky nastavenému příslušnému kmitočtu – polohy a spíše směr pohybu nepřátelských plavidle podle hluku jejich pracujícího pohonného zařízení. Za 2.SV byly velmi citlivé hydrofony instalovány na ponorkách i protiponorkových lodích (součásti echolotů), schopny za okolního klidového stavu zaznamenat i pád tužky na podlahu na podhladinovou vzdálenost až 200 m.

Hydrolokátor, echolokátor (angl. echo ranging service) = v námořním vojenství podhladinový vysílač a přijímač ultrazvukových signálů s kmitočtem 15 – 30 kHz, který zároveň registruje – podle směru a doby odrazu signálů – místo podmořského objektu a smysl a směr jeho pohybu. Za 2.SV se využíval zejména k vyhledávání ponorek. Posádka ponorky, „zasažené“ signály hydrolokátoru slyšela podivná zvonivá ťuknutí, a pokud se hladinová pátrací loď nepřítele blížila, byl interval mezi těmito hrůzostrašnými zvuky kratší a kratší – ponorka sice mohla úhybně manévrovat, ale pokud to šlo, bylo výhodnější klesnout na dno a na způsob mimikry se „tvářit“ jako součást dna… Podobně obsluha hydrolokátoru na pátrací lodi slyšela pípnutí při vyslání signálu a pípnutí při přijmu signálu, a čím kratší byl interval mezi oběma zvuky, tím blíže ponorka byla. – nejznámějšími hydrolokátory byly britský Asdic a americký Sonar.

Hydroplán = letoun, jehož přistávací část je uzpůsobena pro vzlet z vodní hladiny a k přistání na ní. Pozžívaly se už za 1.SV, bětšinou jen jako průzkumné, ojediněle bombardovací stroje. Buď se spouštěly z paluby lodi na hladinu a odtud startovaly a zde také, v blízkosti lodi přistávaly, aby je lodní jeřáb opět vyzvedl a usadil podvozkem na vozíky, na nichž se po kolejích dopravily do hangáru, anebo se z lodi katapultovaly, avšak opět přistály na hladině poblíž lodi a postup s jeřábem se opakoval i tady… První stroje měly buď dva plováky (pod každém křídlem jeden, ale objevily se už i stroje s centrálním plovákem, což byla spodní součást trupu letoun, zatímco pod křídly byly plováky vyvažovací či stabilizační. Za 2.SV už byly běžné létající čluny (Catalina, Sunderland…), a to nejen k průzkumu, ale i k záchranným akcím, protiponorkovému boji, přepravě osob… Bojové exempláře mívaly silnou výzbroj a radarovou výstroj.

Hydrostatická deska – pevná = druh jednoduchého stacionárního kormidla, zpravidla jednoúčelového, využívaného např. ke směrové či hloubkové stabilizaci, otočná = (nastavitelná externě nebo ovládaná interně) druh jednoduchého otočného, pomocného kormidla směrového nebo hloubkového, které sloužilo jako přídatné zařízení hlavního kormidla (opět hloubkového nebo směrového – např. na torpédech).