Dálkoměr (angl. rangefinger) = v námořním vojenství přístroj k určování vzdálenosti, např. vzdálenosti dělostřelecké – od stanoviště pozorovatele ke vzdálenému cíli. Soudobě lze rozdělit dálkoměry na aktivní (= zvukové, radiolokační, rádiové a optoelektronické) a pasivní (= optické). - Původně se vzdálenost válečné lodi od cíle zjišťovala různými způsobem, např. na základně rychlosti šíření zvuku ovzduším - v okamžiku, kdy nepřátelský objekt vystřelil (ukázal se výstřelový dým), začalo měření času, které skončilo, jakmile se ozvala rána výstřelu. S ohledem na známou konstantní hodnotu rychlosti zvuku (343 m/sec.) pak bylo možné poměrně přesně vypočítat vzdálenost. Le Boulengé na tomto principu zkonstruoval přístroj zv. telemetr, patentovaný v r. 1875 v Bruselu. Zásadní nevýhodou tohoto způsobu bylo, že se dal použít jen při ojedinělých výstřelech, nikoliv při námořní kanonádě. - Ve druhé polovině 19. století se navrhovaly různé dálkoměrné systémy (Jähns, Berdan, Roskiewicz, Gurlt…), které však už umožňovaly výpočet rozměrů platných pro trojúhelník respektive výšky rovnoramenného trojúhelníka podle známé délky základny a známé velikosti protějšího ostrého úhlu. Přitom jedna z těchto velikostí je konstantní, druhá se zjišťuje. Podle toho také se tyto dálkoměry dělí na dálkoměry s konstantním paralaktickým úhlem a na dálkoměry s konstantní základnou. Dálkoměry s konstantní základnou (obv. optickou, tzv. vnitřní základnou) mohou být monokulární – koicidenční (využívají schopnosti oka rozlišit i nevelké posunutí dvou linií), anebo binokulární – stereoskopické (využití prostorového vidění miřiče. - Britský námořní důstojník S. Perry v devadesátých letech 19. století nabídl nejdokonalejší zařízení na tomto principu (monukulární – koicidenční), které mělo na koncích tyče dlouhé několik metrů úhloměry propojené s dalekohledy. Dalekohledy se namířily na cíl, načež se na úhloměrech přečetly úhly, pod jakým byly v té chvíli osy obou dalekohledy vůči tyči nastaveny. Tyč a pomyslné spojnice optických os dalekohledů s cílem vytvořily trojúhelník, jehož základnou byla tyč a vrcholem cíl. Jelikož byla známa délka tyče, tj. vzdálenost mezi oběma dalekohledy na koncích tyče, a oba úhly optických os obou dalekohledů, dala se snadno vypočítat výška onoho trojúhelníka, tj. vzdálenost od středu tyče k cíli. - Ve stejné době profesor Barr vynalezl koincidenční dálkoměr, který byl založen na principu zrcadlového dalekohledu se dvěma 3 m od sebe vzdálenými objektivy, které v jednom okuláru pozorovatele vytvářely dva samostatné obrazy cíle. Natáčením jednoho nebo obou objektivů se dosáhlo dokonalého splynutí obou obrazů cíle, a v tom momentě byla vzdálenost zjištěna a dala se odečíst na kalibrované úhlové stupnici v mílích a kabelech. Při dostřelu tehdejších těžkých děl okolo 8 mil (účinný asi 5 mil) činila odchylka jen asi 1,5 kabelu (280 m), tedy okolo 2%, což byl výsledek velmi dobrý. Později tento dálkoměr vylepšil Stroud, načež se na začátku 20. století přístroje Barr and Stroud staly v Royal Navy standardními přístroji svého druhu, a přejímaly je i jiné maríny (Japonsko). Na stejném principu pracovaly dálkoměry válečných lodí až do konce pojednávaného období (tj. do r. 1945). avšak zdokonalovala se optika (i pro noční vidění) a prodlužovala se vzdálenost mezi oběma koncovými dalekohledy, např. německé Weissovy dalekohledy u 2.SV měly tubusy dlouhé až 9 m. 

Davit = točivý jeřáb s obloukovým ramenem nahoře, dřevěný nebo železný, vybavený kladkami nebo kladkostroji, ustavovaný na lodních bocích, ku manipulaci především s čluny (odtud zván též člunkový jeřábek, angl. boat davit). Stál tak, aby jeho rameno mohlo mít polohu vnější (přes okraj lodi) a vnitřní (nad palubou). Na jeden člun připadaly dva davity – jeden pro zavěšení přídě člunu, druhý pro záď. Při manipulaci s člunem nad vodní hladinu se o 180^O otočil nejprve jeden davit, poté druhý, čímž se dostal člun nad vodu, načež jej palubní obsluha nebo posádka člunu spouštěla. Při vytahování a usazování na palubu byl postup opačný. K davitu náleželo člunové zařízení (naviják s příslušenstvím, boat gear) a u větších člunů též člunové podpěry (boat cradle feet) či podstavec resp. člunové lože (boat cradle). 

Debordáž = přesah, v námořním vojenství pojem pro taktické počínání, např. pluje-li jedna formace v kýlovém tvaru a několik jejích lodí má určitý náskok vůči druhé formaci plující paralelně, pak první formace deborduje druhou. Totéž platí při uspořádání ve frontálním tvaru apod.

Defenzivní prostředky – v námořním vojenství prvky obrany a ochrany ku zabezpečení loďstva, námořních základen, plavebních koridorů a dalších objektů, které mají souvislost s činností válečného námořnictva nebo jsou svěřeny do jeho hájení. V námořním vojenství jsou obrannými prostředky zbraně a zbraňové systémy, a to pasivní (pobřežní baterie, ukotvené baterie, pobřežní torpédomety, minová pole…) a aktivní (lodě pobřežní obrany vč. útočných člunů, plovoucí baterie…), ochrannými prostředky jsou trámové, síťové či lanové uzávěry, blokové lodě…, tedy takové formy ochrany, které nevytvářejí hrozbu potenciální možností ničit, nýbrž jen fyzicky zabraňují pronikání nepřítele za stanovenou linii. 

Děliště (i děloviště) = starší výraz pro baterii a prostor v lodním trupu, který zaujímala.

Délka lodi - viz Rozměry lodi.

Dělo lodní (angl. gun) = palná zbraň, druh zbraně střelné, která slouží k vysílání bojových střel na cvičné nebo nepřátelské cíle. V pojednávané době se děla dělila základně podle účelu na kanóny, houfnice a moždíře. Hlavními částmi děla jsou hlaveň a lafeta. - V námořním vojenství bylo dělo hlavní zbraní většiny hladinových válečných lodí, především kanón (tj. dělo vypalující střely po nízké balistické dráze), ojediněle houfnice (tj. dělo vypalující střely horní skupinou úhlů – na lodích pro krátkodobé účely k bombardování k pobřežních cílů, na pevnině v pobřežních dělostřelectvu). Sloužilo ke střelbě na různé vzdálenosti, projektily různého účelu (koule, granáty, šrapnely, kartáče…) ku ničení nepřátelských lodí s jejich posádkami a pozemních objektů. - V námořním vojenství druhé poloviny 19. století to byla zbraň ráže nejméně 25 mm určená k eliminaci a ničení nepřátelského materiálu i živé síly, a to na zemi, na vodě a ve vzduchu, dělovými střelami. Ještě na počátku šedesátých let 19. století převládaly předovky, od sedmdesátých let 19. století se standardizují převládající zadovky. Zadová děla, známá už ve 14. století, měla oproti dělům předovým mnoho výhod: jednodušší a rychlejší vpravení střely a prachové nálože do hlavně (komory), což přineslo zrychlení střelby, lepší ochranu obsluhy, mnohem větší dostřel těchto už rýhovaných děl a větší přesnost střelby, navíc výhodnější umístění na barbetu nebo do dělové věže, kdy se dělo obsluhovalo pouze odzadu (nabíjeni, čistění)… Mocnost děla se vyznačovala kalibrem (podle hmotnosti projektilu udávané v angl. librách = pounds, viz Kalibr) respektive ráží (řečené též kalibr, avšak zde se udává vnitřní průměr hlavně respektive průměr střely pro danou hlaveň, přičemž ráž je vyjádřena v angl. palcích = inch, nebo v mm, dříve i v cm – viz Ráž). – Lodní dělo v pojednávaném období se skládalo z hlavně (úplná hlaveň = hlaveň a zadní část hlavně, se závěrem), později hydraulického či pneumatického brzdovratného ústrojí (nejde-li o dělo historické nebo bezzákluzové), lafety, základu a příslušenství (mířidla, nabíjecí systém…), saní, rapertu (lafety) a podstavce. - Hlaveň (angl. barrel) je část děla, v níž tlak plynů při výstřelu – kontrolovanému explozivním vznícení – se změní v kinetickou energii střely, načež hlaveň udělí střele požadovaný směr, drážkovaná hlaveň zároveň rotační pohyb kolem podélné osy, ovlivní však i rychlost střely. Hlaveň, jejíž součástí u starších děl byla mířidla, má vývrt, komoru (moždíře komoru neměly) a - hlaveň zadovky - závěr. Starší hlavně měly úsťovou část zvnějšku zesílenou o tzv. hlavu či zvon, což byl prostředek zabraňující roztržení hlavně u jejího ústí, a v jejich nejzadnější části byla zátravka – otvor opatřený ochranným pouzdrem, skrze nějž se odpalovala výmetná prachová nálož, po stranách měla hlaveň čepy ku upevnění hlavně (ještě s očepky – vyvýšeninami kolem čepů, zabraňujícími posouvání čepu v ložiscích), hlaveň spočívala těmito čepy v rapertu. - Drážkované hlavně se začaly na válečných lodích prosazovat v šedesátých letech 19. století. U drážkovaných zadových děl však bylo třeba počítat s mnohem většími silami uvnitř hlavně, vybuzenými vznícením větší prachové náplně, neboť jednak byl válcový projektil pro palbu touto zbraní hmotnější než koule, střela se musela vodícími prvky nebo měkkým pláštěm vtlačit do drážek, a jelikož byla delší, kladla i větší odpor, který bylo třeba překonat vznícením větší založené výmetné náplně. Z toho důvodu se k výrobě hlavní s rýhovaným vývrtem už nepoužívala dělovina, ale pevnější kovy a slitiny, od konce osmdesátých let 19. století ocel. - Závěry zadových děl, které tvořily dno komory, byly různých konstrukcí, ba téměř každá zbrojovka vyráběla vlastní typy závěrů. Obecně se kladly na závěry tyto požadavky: naprostá těsnost, aby neunikaly tlakové plyny vzniklé vznícení výmetné nálože, vysoká pevnost zaručující bezpečí obsluhy děla, jednoduchá konstrukce a přiměřené hmotnost, aby k jeho obsluze i u těžkého děla stačil jeden muž, a byl k závěru přístup v každé poloze děla. Z nejužívanějších závěrových systémů ve druhé polovině 19. století lze např. uvést systémy Wahrendorf, Whithworth, Armstrong, Schenkel-Eastman, Krupp… (viz Hlaveň). - Lafeta (ang. mounting, gun-carriage) se u námořní děla zve rapert (angl. deck-carriage). Původně měla tvar masivního podstavce s kolečky nebo válečky dole a úchyty pro hlaveň, poté byla rozdělena a horní část uložena do kolébky pohybující se na saních, umožňujících zákluz hlavně. Pod lafetou zůstává podstavec, který je uchycen k dělové plošině.

Dělo – druhy = podle účelu, montáže, ustavení apod.

-          Podle místa bojového používání jsou děla pozemní, děla lodní a děla letecká.

-          Podle provedení vývrtu jsou děla s hlavní drážkovanou a hlavní hladkou.

-          Podle místa počátku nabíjení jsou děla předová - předovky a děla zadová - zadovky.

-          Podle použití náboje jsou děla pro založení jednotného náboje, nebo děleného náboje

-          Podle balistických vlastností palby se děla dělí na kanóny, houfnice a moždíře.

-          Podle pohyblivosti hlavně vůči lafetě jsou děla s pevnou hlavní (pouze děla historická), děla se skluznou hlavní a děla bezzákluzová.

-          Podle průměru vývrtu jsou děla velkorážní (ráže vyšší než 8“ = 203 mm), děla středorážní (ráže 4“ = 102 mm až 8“ = 203 mm) a děla malorážní (ráže menší než 4“ = 102 mm). 

Lodní děla v l. 1860 – 1945 se dále dělila na děla:

-          děla s pevnou hlavní (historická děla převážně pro bateriové uspořádání) a děla lafetovaná,

-          (1) děla pevná, (2) děla přísuvná (lafetová střílnová – po odpálení se přisouvají zpět ke střílně, do palebné pozice), (3a) děla otočná: pivotová (střílnová i volná), (3b) děla otočná unášená (na otočných barbetách či s věží, v jejím vnitřku), (4) děla přesuvná (po palubních kolejnicích),

-          podle způsobu umístění respektive ochrany na (1) bateriová (střílnová), (2) kasematní (střílnová), (3) barbetová (vysunutá i střílnová), (4) věžová, (5) volná (na vrchní palubě, nástavbách, stožárech), (6) marsová, (7) člunová

-          podle pozice při nabíjení: v jedné pozici, v kterékoliv pozici, děla záklopná nebo zásuvná,

-          podle cílové působnosti: děla proti hladinovým případně pobřežním cílům, děla proti vzdušným cílům, děla proti hladinovým i vzdušným cílům (tzv. děla dvojúčelovál, ang. dual purpose),

-          podle umístění případně směru palby: (1) děla pro palbu jen vpřed (ang. chase guns = stíhací), (2) děla pro palbu jen vzad (ang. retreat guns = ústupová, nebo též chase guns), (3) děla pro palbu jen kolmo od boků nebo s mírným odměrovým vychýlením (= děla náboční, traversová), (4) děla pro kombinovanou palbu vpřed (resp. vzad) + do stran – s odměrem cca 130^O (děla nárožní, kornerská – stála v rozích centrální kasematy).

Poté, co se začaly zavádět jednotné náboje (střela spojená s nábojnicí – kovovým, zpravidla mosazným nebo ocelovým kontejnerem plněným střelivinou) a byl vynalezen automatický systém nabíjení, odpalování a vyhazování prázdných nábojnic u jednohlavňových zbraní, zautomatizovala se na konci 19. století i námořní děla malých ráží, jimž se pak říkalo rychlopalná (ang. quick-firing, amer. rapid-firing), ve dvacátých letech 20. století i děla středních ráží, jimž se pak říkalo autokanóny (angl. auto-cannons), zakrátko však už jen kanóny (cannons), zatímco zbraním pro dělené náboje či nezautomatizovanou palbu jednotnými náboji se nadále říkalo děla (angl. guns). 

Dělo rychlopalné = (angl. qick-firing, amer. rapid-firing) - obecně dělo, k jehož nabíjení se nepoužívá dělených, nýbrž jednotných nábojů (střela spojená s nábojnicí). Zavedeno koncem osmdesátých let 19. století (poprvé na italském křižníku DOGALI). Od dvacátých let 20. století. kdy byl proces nabíjení, odpálení a vybíjení hlavně děl zautomatizován, byly zvány jen kanóny (cannons), zatímco „pomalým“ zbraním pro dělené náboje či nezautomatizovanou palbu jednotnými náboji se nadále říkalo děla (angl. guns).  

Dělo strojní (angl. machine gun) = obecný název pro palné malorážní zbraně s vysokou kadencí, využívající poloautomatického nebo automatického způsobu nabíjení. Dělily se na (1) vícehlavňové (Gatling, mitrailleuse) a (2) jednohlavňové, tj. velkorážní, lodní kulomety.

Dělo vakové (angl. bag gun) = u nás téměř nepoužívaný termín pro dělo, do jehož hlavně se vkládal dělaný náboj, tedy zvlášť střela a zvlášť prachová náplň ve vaku, nikoli v nábojnici. Používala se od osmdesátých let 19. století a byla ráží 152 mm a větší. Způsob nabíjení je běžný: po zasunutí projektilu do hlavně (nábojové komory) se vpraví vak (bag) – u menších děl jeden, se stoupající ráží více, u nejtěžších děl až 6 vaků. Výmetná náplň se přiváděla k hoření roznětkou odpalovanou vně hlavně

Dělolijectví = obor zabývající se výrobou děl a střeliva do nich, ještě ve druhé polovině 19. století takto nazývaný, ačkoli slévárenství v něm nehrálo nejvýznamnější roli, spíše kovářství a později soustružnictví. Nejvýznamnějšími firmami zabývajícími se výrobou děl námořních byly: v Anglii W. Armstrong v Elswicku, Královská zbrojovka ve Woolwichi aj., v Německu F. Krupp v Essenu a císařské zbrojovky ve Spandau, Siegburgu, Augsburgu a Ingolstadtu, ve Francii císařské zbrojovka v Nevers-Ruelle, později Schneider v Creusotu aj., v Itálii G. Anslado v Janově, ale také královské zbrojovky v Neapoli a Turíně, v Rakousku-Uhersku c. a k. dělolijna ve Vídni, později od devadesátých let fa Emil Škoda v Plzni.

Dělostřelba lodní (angl. gunnery, gunfire) = v námořním vojenství činnost dělostřelectva, jednak cvičná, jednak za účelem zastavení nebo likvidace nepřátelského cíle. Hlavním prostředkem lodní dělostřelby  v pojednávaném období (1860 – 1945) byly kanóny (pobřežní dělostřelectvo využívalo i houfnice) jimiž se střílely střely - projektily různého určení (koule, dělené koule, kartáče, granáty protipancéřové, tříštivé a tříštivotrhavé, šrapnely…). I po zavedení zdokonalených námořních min v padesátých letech, klounu v šedesátých letech a samohybného torpéda v sedmdesátých letech 19. století zůstávala dělostřelba rozhodujícím taktickým činitelem aktivního vedení námořního boje až do doby, kdy rozhodně nastoupilo námořní bombardovací a torpédovací letectvo (2.SV) a po něm rakety (padesátá léta 20. století).

Dělostřelec (angl. cannoneer) = v námořním vojenství obecné označení příslušníka posádky válečné lodi, který se ve službě zabývá některou činností spojenou s dělostřelbou. Dělostřelecký sbor válečné lodi je část posádky – soubor osob dělostřelbu řídících (specializované důstojnictvo), provádějících (praktičtí dělostřelci) a zabezpečujících (zásobování, opravy…). Dělostřelci se dělí do skupin podle druhu služby (mířiči, nabíječi… - jejich posty byly číslovány). V širším smyslu jsou dělostřelci i důstojníci, kteří se zabývají řídící teoretickou a organizační činností spojenou s taktickým použitím dělostřelectva (členové centrálních institucí válečného námořnictva, flotilních štábů, lodních štábů…) nebo velící činností spojenou s praktickou dělostřelbou (velitelé dělových věží…).

Dělostřelecká munice = střelivo ke střelbě z děl. Zahrnuje střely a jejich iniciační prvky (zapalovače), nábojky se všemi jejich částmi (nábojnice, iniciátor, střelivinová náplň, přenosové náplně…, nověji třeba flegmatizátor a tlumič záblesku). I tato munice se dělila (dělí) na jednotné střelivo (do nábojové komory se zakládá najednou) a na dělené střelivo (do nábojové komory se zakládá po částech, např. nejdřív střela a pak náboj, samozřejmě ucpávky apod. Nábojnice může být spalitelná (prachové vaky), polospalitelná a nespalitelná (kovová). Střely dělostřelecká munice se podle účelového použití dělí na (1) základní (trhavé, tříštivé, třištivo-trhavé, průbojné, nověji na chemické a zápalné a po 2.SV i na biologické, radioaktivní a jaderné), (2) speciální (dýmové, osvětlovací, zástřelné…), (3) pomocné (školní, cvičné…).

Dělostřelecká palba námořní (angl. gunfire) = působení na nepřátelskou loď nebo lodě dělostřeleckými projektily ku jejich potopení, způsobení co největších škod či donucení k ústupu. Tato palba byla (1) na jednotlivé cíle, (2) soustředěná (postupná palba více děl na jeden cíl nebo sevřenou skupinu cílů), (3) hromadná (maximálně intenzivní palba většiny lodního dělostřelectva v co nejvyšší kadenci, ve snaz způsobit nepříteli co největší ztráty v co nejkratším čase.

Dělostřelecká střela = část náboje, která po výstřelu opouští hlaveň děla.    

Dělostřelecké tabulky, tabulky střelby (angl. gunner´s figures, gunner´s tables) = tištěné pomůcky usnadňující rychlé a správné vedení dělové palby. Jejich svazky měly sešitovou podobu. Umožňovaly rychle zamířit dělo podle udané vzdálenosti nepřítele, směru a úhlu jeho přibližování, určeného druhu střeliva, síly větru, předpokládaného místa dráhy při dopadání granátu…. Údaje se doplňovaly vizuální charakteristikou cíle („třetí loď odpředu, tříkomínová, typu KASUGA…“) Tyto údaje se na starších lodích dostávaly na dělostřelecká stanoviště komunikačními zvukovody, na novějších se odezíraly z ciferníků napojených na velitelskou věž, uvnitř věže se předávaly ústně. Např. ruská tabulka č. 62 (z r. 1903) byla sestavena pro palbu těžkého děla při rychlosti plavby vlastní lodi 15 uzlů na cíl dlouhý 300 futů (= stop, tj. 91,5 m), pohybující se paralelně, rychlostí 14 uzlů, při síle větru 3 bally… Čím složitější manévr při střelbě loď prováděla, tím složitější byl i výpočet, například pokud se právě pohybovala v oblouku, musel se vypočítat i příslušný aktuální náklon lodi, kalkulovalo se i s poloměrem oblouku atd. To samé platilo, prováděla-li manévr cílová loď… Tabulková vzdálenost měla přípustnou odchylku, a tato se eliminovala výsledkem vypálení prvního, zastřelovacího granátem. Pak se prováděly nový výpočet a nová korekce zamíření… Celkově šlo o složitější proces (sdělení údajů + výpočet + zamíření), který však se musel rutinně zvládnout v čase každého přebití děla.

Dělostřelectvo lodní (artillerie i artilerie, angl. ship artillery, lodní výzbroj, ale vč. např. torpédometů = armament) = v námořním vojenství v pojednávaném období (1860 – 1945): V nejširším smyslu souhrn všech prostředků sloužících k lodní dělostřelbě (viz Dělostřelba lodní) – vrcholnému či hlavnímu projevu bojové aktivity klasických bitevních lodi, křižníků a dělových člunů. Lodní dělostřelectvo se po r. 1860 vyvíjelo od děl-předovek (šedesátá léta 19. stol.) k dělům-zadovkám (konec šedesátých let 19. stol.), a to ke zbraním až enormně velkým, ráží vysoko nad 400 mm (italské obrněnce DUILIO a DANDOLO ze sedmdesátých let 19. století, japonské bitevní lodě JAMATÓ a MUSAŠI z 2.SV…), zároveň se vyvíjela děla rychlopalná a později děla automatická. V úhrnu bylo lodní respektive námořní dělostřelectvo podstatně těžší a účinnější než dělostřelectvo armádní, což bylo vynuceno tradičním soubojem lodního děla s lodním pancířem zaváděným od padesátých let 19. století (armádní děla byla určena kromě ničení živé síly nepřítele a nepřátelské bojové techniky k devastaci pevnostních objektů, ale i k tomuto účelu stačily nanejvýš velké houfnice ráží 280 - 305 mm v nemnoha exemplářích (+ ještě těžší výjimky), ovšem pobřežní dělostřelectvo, ostatně zhusta chráněno ocelovými pancíři v podobě kupolí nebo silnými betonovými vrstvami, disponovalo i velkorážními kanóny, modifikovanými z nejtěžších námořních děl). - V užším smyslu je lodní dělostřelectvo souhrn děl té které formace lodí či lodi samotné. V tomto ohledu se námořní či lodní dělostřelectvo dělí (viz Dělo - druhy). - Podle použitého nejsilnějšího dělostřelectva se klasifikovaly lodě do tříd, např. na přelomu 19. / 20. století byly bitevní lodě ty, které nesly děla ráže větší než 203 mm (tzv. super-dreadnoughty měly děla ráže nad 305 mm), pancéřové křižníky (křižníky 1. třídy) byly jednotky, které měly děla do ráže 203 mm včetně, výjimečně i těžší (např. japonské chráněné křižníky typu MACUŠIMA), chráněné křižníky (křižníky 2. třídy) nesly děla ráže až 155 mm, malé chráněné křižníky (křižníky 3. třídy) nesly děla ráže až 120 mm… Mocnost dělostřelectva jedné lodi se udává v kg nebo tunách střeliva vypáleného z jednoho boku - původně salvou, později, po zavedení rychlopalných, děl za 1 minutu. Dělostřelectvo je jen částí výzbroje válečné lodi, do které náležejí ještě torpéda, protiponorkové projektily, námořní miny, lehké palné zbraně (kulomety) a rakety, kdysi byl v pojednávaném období námořní zbraní i kloun.

Dělová kupole (angl. gunhouse) = pevný (stacionární) nebo otočný pancéřový kryt děla nebo děl střední a velké ráže, přičemž ve stacionární kupoli se přesouvalo dělo od střílny ke střílně (4 – 6 střílen zv. průstřelny, např. na prvním americkém obrněnci STONEWALL JACKSON), kdežto s otočnou kupoli se otáčelo dělo i s dělovou plošinou – základní deskou, na níž bylo dělo postaveno. De facto tedy první tzv. věžové lodě - MONITOR aj. - byly lodě kupolové. Původně byly dělové kupole pivotové (Ericsson – hlavním nosným elementem byl centrální masivní pivot) nebo rolnové (Coles – hlavním nosným elementem byla rolna na principu valivého ložiska, přičemž dělové kupole šedesátých až osmdesátých let 19. století spočívaly na úrovni paluby. Pozdější standardem byly dělové kupole rolnové. První dělové kupole se otáčely  výhradně ručně, což byla nejen velmi namáhavá, ale také pomalá záležitost. – Otočná dělová kupole je i částí dělové věže (viz Dělová věž).

Dělová pramice (něm. Artilleriefährprahm) = označení pro německé přístavní, příbřežní a říční obranné plavidlo požívané v Německu v l. 1942 – 1945, převážně pro účely protiletadlové obrany a (na řekách) při ostřelování nepřátelských pozemních pozic. Pobřeží varianta těchto pramic byla označována Marinefährprahm. Pramice měly typickou plochou, svažující se příď, ploché dno, rovnou nebo mírně zaoblenou záď, žádné pancéřování, nízké nástavby pro hnací agregát (spalovací motor nebo elektromotor) a kormidelnu, která sloužila i jako velitelské stanoviště (na střeše dálkoměr), stožár s anténním systémem. Na pozice byly odtaženy, motor sloužil pouze ke korekcím polohy. Data běžné dělové pramice (typ D2 či D₂): Výtlak 355 t, rozměry: 49,80 x 6,61 x 1,30 m, výzbroj: 2 x 88 mm, 1 x 37 mm, 8 x 20 mm,, 1 x 15 mm (kulomet), 1 – 2 rakety ráže 76 mm, elektromotor o výkonu 275 kW, rychlost 8 uzlů.   

Dělová věž (angl. turret) – v námořním vojenství složené zařízení, které je tvořeno uzavřeným, otočným pancéřovým krytem – kupolí (angl. gunhouse – neotočná je kasemata), dělem a veškerým příslušenstvím - nabíjecím a zaměřovacím zařízením, dělovou plošinou, barbetovým košem s přípravnou střeliva a barbetovým tubusem, ve kterém jsou především muniční výtahy. Je tedy třeba rozlišovat mezi dělovou věží a dělovou kupolí, která se otáčí pouze s dělem a dělovou plošinou. - Ve věži je dělo (nebo děla, až 4 vedle sebe) ustaveno na lafetě tak, aby mohlo pálit skrze střílnu ve stěně věže (porthole, loophole = střílna prostá, dříve zv. průstřelna), přičemž je věž vybavena zařízením ku svému otáčení v horizontálním smyslu a zařízením umožňující manipulaci s dělem (nebo děly), zejména pro zdvih hlavně, zařízením k nabíjení, zařízením k míření, elektrickou a protipožární instalací… Poté, co Francouzi zavedli barbety, byly dělové věže na britských aj. lodích začátkem devadesátých let 19. století přeneseny na ně, což umožnilo prodloužit dostřel děl (barbety se tak staly součásti dělových věží, částí celkové věžové instalace (angl. turret plumbing, turret mounting). - Dělové věže byly zprvu pouze s těžkými děly, zatímco střední a lehká děla zůstávala v kasematech nebo volně na palubě, nanejvýš se štíty, ale v devadesátých letech se ve francouzském válečném loďstvu standardizovaly také menší věže se středními děly v nábočních pozicích, které byly sice v úhrnu těžší než kasematní instalace, ale zato dávaly dělům více taktických možností – ty, které se instalovaly na vrchní palubě, tedy výše než děla kasematní (na dělové palubě), byly lépe chráněny před účinkem vln a vodní tříští, obsluze děl samozřejmě skýtaly lepší ochranu před účinkem nepřátelských střel než děla štítovaná a měly širší úhly odměru i náměru. - Potíž byla u věží, v nichž byla děla sdružena po 2 – 4, neboť při vyřazení např. otočného mechanismu věže byla vyřazena i všechna děla v ní, na druhou stranu věže s jen jedním dělem byly vzhledem k úhrnné hmotnosti celého věžového systému (věž, barbeta, výtahy, servisní mechanismy…) neefektivní. - Úzus byl, že pancéřování dělových věží muselo být přinejmenším natolik silné, aby odolalo zásahu střely stejné ráže, jakou měla děla ve věži, ale zpravidla bývalo silnější, takže tloušťka pancíře dělových věží dosahovala obdivuhodných hodnot – např. čelní pancíř  věže 457mm děl na japonských bitevních lodích MUSAŠI a JAMATÓ měl tloušťku 650 mm, a to byl z nejlepší oceli, jakou bylo Japonsko schopno začátkem čtyřicátých let 20. století pro daný účel vyrobit. – Věže s předovými děly měly střílny kryté pancéřovými záklopy (vnitřními nebo vnějšími), zadovky měly hlavně instalované tak, že uvnitř dělové věže zůstávala jen komorová část hlavně a čepy, střílny byly protaženy vzhůru, částečně do stropního pancíře. Okolí hlavní ve střílně bylo vůči průniku vody chráněno tzv. dělovými brankami (byly i protistřepinové) případně celtovinou při mírové plavbě. Oblast průniku hlavně skrze stěnu kupole (též trupu nebo kasematy) bylo jedním z nejchoulostivějších míst ochrany interiéru věže, ba celé lodi, proto na pancéřových lodích zůstával silně chráněn i manipulační prostor děla (např. plošinu uvnitř dělové věže tvořil pancíř), a to i proto, aby se zamezilo průniku případné exploze do okolních prostor či do spodních pater věžové instalace a magacínů. - Dělové věže i zvedací zařízení hlavně se ovládaly zprvu hydraulicky, od přelomu 19./20. století i elektricky, poté těžké věže zpravidla tyto způsoby kombinovaly, navíc každá dělová věž měla i ovládání ruční, jako nouzové (práce s ním byla nesmírně namáhavá a zdlouhavá). Dělové věže s 2, 3 či 4 děly měla děla zaměřovaná a ovládaná buď zvlášť, nebo po páru (např. francouzské rychlé bitevní lodě typů DUNKERQUE a RICHELIEU měly v každé 4dělové věži ovládání 2 + 2, tj. vždy dvě děla byla mířena a manipulována najednou). - Do prvních dělových věží se vstupovalo spodem nebo vrchem, a až později se zavedly malé pancéřové věže v zadní partii gunhouse, které však za boje sloužily jen jako nouzový východ, zatímco přístup zespodu – z barbetového koše – zůstal. V zádní části věží s děly pro jednotné náboje byly otvory pro vyhazování prázdných nábojnic, ze střechy věží vyčnívaly až do začátku 20. století pozorovací kupolky s průzory (poté je nahradily periskopy, za 2.SV měla každá věž těžkého dělostřelectva dálkoměr), na střechách věží těžkých děl se v l. 1915 – cca 1935 instalovala malorážní děla pro obranu vůči torpédovým lodím, někdy také rampy pro startování námořních letadel.      

Dělová hlaveň – viz Dělo a Hlaveň

Dělová loď – obecné označení válečné lodi nespadající do žádné z tříd. Většinou to byla dodatečně či provizorně vyzbrojená menší i větší dopravní plavidla, od kabotážních člunů a malých dopravních lodí po středně velká paroplachetní a parní plavidla. Měla roli pouze pomocnou, nejčastěji obrannou a hlídkovou, jejich význam byl pouze lokální a bojová hodnota zanedbatelná.

Dělová ponorka (něm. Artilerie-U-Boot) = u nás nepoužívané německé označení ponorky s dominantní dělostřeleckou výzbrojí. Zpravidla se takovým jednotkám u nás říká podmořský křižník (něm. též U-Kreuzer), a to od 1.SV, kdy se na německé straně objevily ponorky s kanóny ráže 150 mm, posílené rychlopalnými děly ráže 88 mm. Ve Velké Británii se takovým lodím říkalo podmořské monitory (U-Monitors) nebo podmořské dreadnoughty (U-Dreadnoughts). Stavěly se v dvacátých i třicátých letech 20. století, ale jejich děla už nepřesahovala ráži 105 mm.

Dělovina = do poloviny 19. století nejpoužívanější materiál k výrobě dělových hlavní. Původně to byla slitina složená z 90 - 91 dílů mědi a 10 - 9 dílů cínu, odlévaná do forem, která po ztuhnutí vykazovala potřebnou tvrdost, pružnost a pevnost. Při větším podílu cínu se stávala dělovina ještě tvrdší, ale i křehčí, při větším podílu mědi byla tvárnější, ale méně odolná. První děla z děloviny vznikla koncem 15. století… Ve druhé polovině 19. století dělovinu v tomto smyslu nahrazovaly nové kovy – kujné, anebo se užívalo lité železo (i v kombinaci s kujným železem) a litá ocel aj. matriály, např. fosforový bronz (původní dělovina s přísadou fosforu), ocelový bronz ap. Od sedmdesátých let se výroba děl zdokonalila: jádro bylo z děloviny mimořádně odolné na otěr a tlak, prstence respektive pláště byly ocelové…

Dělový člun (kanoniéra – angl. gunboat) = třída malých válečných lodí k obranným, pořádkovým a strážním případně doprovodným účelům, v 19. století hlavně prostředek ku prosazování koloniální politiky a k udržování pořádku v koloniích, též k hlídkování a hájení základen a doprovodu dopravních lodí. Ve druhé polovině 19. století prodělal dělový člun vývoj od lehké plachetní či paroplachetní lodi s malorážními kanóny přes menší paroplachetní či parní loď vyzbrojenou už i středními děly a lehce pancéřovanou, používanou ke stejným účelům, až po nevelké, ale relativně silně pancéřované parní jednotky osazené 1 – 2 středními děly, určené k obranné palbě na nejtěžší lodě nepřítele a k ostřelování masivních pobřežních cílů. To, že tyto lodě měly od osmdesátých let 19. století pancéřovou palubu, pancéřový pás a štítované dělové věže… umožňovala instalace slabých, tedy malých a méně hmotných kotlů s strojů umenšenou zásobou kotlové vody a uhlí, potravin apod., nevelká zásoba munice a později i odstranění plachtoví a takeláže…, neboť tyto lodě nebyly určeny k dlouhodobým akcím daleko od základen. Jelikož byl na dělové čluny kladen požadavek vysoké manévrovatelnosti, byly některé osazeny kormidly jak na zádi, tak na přídi, ba některé měly hnací šrouby na obou koncích trupu, takže mohly okamžitě výrazně měnit směr pohybu. Dělové čluny si pořizovala hlavně minoritní válečná námořnictva, zatímco námořní mocnosti se stavěly k jejich využití rozdílně: Velká Británie a Rusko zůstávaly u lehce pancéřovaných nebo nepancéřovaných jednotek osazených středními děly, které pak posílalo do koloniálních vod, Německo a Francie inklinovaly k pořizování oněch pancéřových 1 - 2dělových kanónových lodí, které sloužily jak k obraně domácích přístavů, tak (francouzské) v koloniálních državách, některé státy na dělové čluny resignovaly nebo si je pořizovaly ve velmi malém množství.

Dělový křižník (něm. Artilleriekreuzer) = u nás nepoužívané německé označení křižníku vyzbrojeného především děly, které mělo napomoci odlišení od jiných, speciálních druhů křižníku: torpédový křižník, minový křižník, podmořský křižník a raketový křižník.   

Dělový tendr (něm. Artillerietender) = druh nemnoha pomocných, zpravidla přístavních obranných jednotek, jaké se používaly v Německu od začátku 20. století. Byly to malé lodě, široké, tj. velmi stabilní, s výtlakem do 800 t, nesoucí několik lehkých děl a jejich výhodou bylo, že mohly poměrně rychle samostatně přeplouvat a zasahovat na určených místech. Prvními exempláři byly FUCHS (1905), DELPHIN (1906), DRACHE (1908), nejznámější pak asi LAUTING (1906), který se podílel na obraně německé východoasijské základny (ostasiatischen Station) Tsingtau (dn. Quingado) na čínském poloostrově Šan-tung v r. 1914. Používaly se i za 2.SV, ale tehdy se ukázaly jako neefektivní. Data lodi DELPHIN: realizována v loděnici Howaldtswerke A. G. V Kielu, na vodu spuštěna 26.ledna 1906, výtlak norm./max.: 450/509 t, rozměry: 45,20 x 8,28 x 3,27, výzbroj: 4 x 88 mm, parní stroj o výkonu 462 HP, rychlost 11,4 uzle, posádka cca 50 mužů. 

Demerse = potopení lodi, pohroužení do vln (např. demersní plavidlo = ponorné).

Denní nástup = na válečných lodích služební akt s obřadem vztyčování resp. spouštění lodní vlajky. Konal se zpravidla dvakrát denně – ráno (v 8 hod.) a navečer (v 17 nebo 18 hod.), při čemž byl večer čten denní rozkaz velitele lodi, případně jiná sdělení. Tento rozkaz obsahoval zhodnocení dne a rozdělení služeb na den příští, rozkazy vyhlášené nebo stvrzené velitelem lodi, udělení pochval a trestů, organizační sdělení apod. Před ranním nástupem se vztyčovala námořní vlajka státu, jemuž loď náležela (na velkých lodích za hymny hrané lodním orchestrem), po večerním rozkaze se spouštěla. Poté měla posádka lodi, až na směnu ve službě, volno.

DP (od angl. Dual Purpose - dvojí účel) = značka pro lodní děla, která mohla být využívána k palbě jak na hladinové a pobřežní cíle, tak na cíle vzdušné. K jejich nasazení došlu už za první světové války – zpravidla to byla standardní malorážní děla (max. 100 mm) se speciální lafetáží, později však začala přibývat i děla středních ráží. Největší náměr (elevace, zdvih) těchto děl byl i přes 50^O.

Depotní loď (angl. depot ship) = skladištní a zásobovací plavidlo, většinou vyřazená, odzbrojená a odstrojená, ale k danému účelu upravená loď, ukotvená mimo přístavní rejdu, ale dostupná válečným lodím ku přebrání plavebních a bojových potřeb. Byla buď ukotvená, anebo uzpůsobená k pohybu toliko u pobřeží a mezi základnami. Depotní lodě bývaly dispoziční jednotky buď velkých kapitálních jednotek, anebo flotilám torpédoborců či ponorek. 

Deprese = (v lodním dělostřelectví) při zaměřování děla je to sklopení hlavně tak, že její osa je skloněna pod úroveň horizontální roviny náležející k čepům hlavně. V druhé polovině 19. století se deprese lodních děl užívalo při palbě na cíle nedaleko až velmi blízké od lodi (čluny s žerďovými torpédy, později torpédovky a torpédové čluny, miny, někdy i torpéda apod.). Deprese bývala zvána také inklinace.

Deprese horizontu = v námořnictví: jestliže za klidného, normálního stavu hladina svírá s vertikální lodní osou kolmý úhel (90^O), při náklonu lodi se tento úhel mění – vertikální osa se kloní k jedné straně (závětrné), nad vodní hladinu, vodoryska stoupá na tomto lodním boku vzhůru. Úhel, který pak svírá vertikální lodní osa vůči nakloněné hladině je úhel deprese horizontu. (Původní horizont se pak zve stlačený). O tento úhel deprese musí být hlavně děl na závětrném boku zvednuty (namířeny) vzhůru, aby jejich palba nesměřovala do hladiny, na návětrném boku naopak musí být hlavně děl sklopeny, aby jejich palba nesměřovala příliš nahoru. – Za bouřlivého počasí se deprese horizontu často mění, proto se děla v 19. století zaměřovala velmi obtížně, ba palba z nich za bouře byla jen málo možná, avšak u děl ustavených nízko nad hladinou byla palba obtížní, ba nemožná už při malém náklonu lodi.     

Depresívní střelba = střelba z děla s hlavní sklopenou v určitém depresivním úhlu, tedy s ústím pod úrovní horizontální roviny náležející k ose procházející čepy hlavně.

Detonace = šíření chemického rozkladu výbušniny rychlostí vyšší než rychlost zvuku. Rychlost detonace ve výbušných plynných směsí je až 3,5 km/sec, u pevných a kapalných výbušnin dosahuje až 9 km/sec.

Dhau (dhaw, dhow) = arabské lodice různé velikosti (výtlak do cca 200 t), ty větší měly zpola nebo zcela zakrytý trup, menší jej měly otevřený, 1 – 3 stožáry s plachtou na každém, pro bezvětří byla na každé lodi velká vesla. Používaly se k dopravě otroků, ale později také k běžné dopravní plavbě u pobřeží.