Válečné lodě

( B-Bk )

NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE (1860 – 1945)

Tuto encyklopedii neustále rozšiřujeme a zpřesňujeme, proto vítáme Vaše návrhy případných úprav a doplnění. Máte-li zájem na dotváření NÁMOŘNÍ ENCYKLOPEDIE, napište prosím na: milan.jelinek@uhk.cz.

Backbord (angl.) = levá strana lodi (po směru plavby).

Backing (angl.) = desítky centimetrů silné dřevěné podloží (teak, dub…) na železnými či ocelovými deskami chráněných místech trupu válečné lodi, instalované do osmdesátých let 19. století, kdy se zaváděly pancíře ocelové nebo ocelové-železné. Účelem této dřevěné vrstvy bylo tlumit účinky exploze dosažené na pancíři, či v něm a zachycovat střepiny střely či pancíře, výbuchem vzniklé. Backing byl na pancéřových proložen výztužnými prvky a byl částečně prostoupen žebrovím. Toto podloží bylo složeno až z několika vrstev dřeva. V šedesátých letech 19. století se vrstvy backingu začaly kombinovat s vrstvami pancíře, nicméně spodní (vnitřní) vrstva backingu vždy byla dřevěná a suplovala standardní obšívku.

badžra = velká indická dopravní lodice, na příčném průřezu s kulatým dnem, bez kýlu, s jedním stožárem, s kajutou pro cestující na zádi je. Kromě kormidelníka byl na lodi její velitel (zpravidla majitel) a 12 – 18 veslařů. Užívána hlavně na řece Huglí.

Baghala = plachetnice podobná dhau (viz Dhau), ale větší (výtlak do cca 400 t), se třemi stožáry ustrojenými jednoduchými plachtami a vybavená i vesly.

Bagna (it. lázeň, pův. lázně v Serájli v Cařihradě) = v námořnictví vězeňské lodě zavedené ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Itálii a podél břehů severní Evropy (bagna však byly i pozemní galeje). První „lodní“ bagno bylo zřízeno ve Francii královským výnosem v r. 1748 v Toulonu, poslední bagna se rušila koncem 19. století. (Viz text „Bagna“ v sekci UDÁLOSTI)

Bajdara, bajdarka = lehká severská lodice o 6 - 18 veslech a 2 stěžních, zhotovená z tenkých dřevěných tyčí a z obšívky tvořené úlomky dřev nacházených na mořském břehu (v polárních oblastech dřevo neroste), upevněné houžvemi a kosticemi. Uvnitř je vyložena kůžemi sešitými velrybími šlachami. Pluje velmi lehce rychlostí přes půl uzle a uveze až 160 q. Alleutové na nich konají i celodenní plavby.

Bak¹ = původně vyvýšená část předku lodi (nad přídí – angl. forecastle), určená k ochraně posádky tamtéž shromážděné před střelami nepřítele, později horní paluba na samém předku předolodí, kde se ve volném čase scházívala posádka. Vnitřní prostoty této části přídě sloužily jako skladiště drobných potřeb a materiálu (lan, natěračského nářadí…).

Bak² = velká mísa pro společné stravování několika námořníků najednou. Personální složení skupiny jedlíků bylo většinou ustálené – jedlíkům s bezednými žaludky se říkalo bakmáti (od backmaate, na německých a rakouských lodích backmannschaft).

Baken = ruský výraz pro amers, plavební pobřežní znamení.

Bakláž¹ (fr. bâclage) = uzavření přístavního vjezdu či řeky řetězy, trámy, lany apod. za účelem ochranným, anebo též uzavření řeky,

Bakláž² = uspořádání lodí v přístavu při jejich nakládání a vykládání, aby nepřekážely provozu na rejdě, molech a nábřežích.

Balanční kormidlo (ang. ballanced rudder) = takové, které má kormidelní peruť protaženou ve směru vpřed, tedy přes kormidelní peň. Tím se hydrodynamické účinky proudu vody na peruť výrazně zvyšují a efektivita kormidla i při pomalé plavbě vzrůstá o přibližně polovinu, ještě více při vyšších rychlostech. Balanční kormidlo se zavádělo ve čtyřicátých letech 19. století (poprvé bylo na slavné dopravní lodi GREAT BRITAIN v r. 1843), ale největšího uplatnění doznalo na pancéřových válečných lodích a velkých dopravních plavidlech. Užívá se dodnes, i když jsou už modernější typy kormidel.

Balander = holandský příbřežní a říční menší dopravní člun s jedním stěžněm a plochým dnem.

Balanza = sicilská dvoustěžňová loď poháněná i vesly, pro menší náklady.

Balaon, balaoñ (špaň.) = označení pro loď užívanou na Antilách, ale je to vlastně škuner, tedy loď dvoustěžňovou, s příčnými plachtami (ráhnovými) na předním stožáru a podélnými (vratiplachtami) na zadním. Rozdílem od škuneru jsou nápadně vysoké stěžně.

Balast (angl. ballast) = Balanční zátěž či lodní přítěž železných kusů či litinových bloků, kamenů, pytlů s pískem, vodních měchů… Umisťuje se do spodku lodních trupů buď nastálo, nebo dočasně, aby se docílilo snížení těžiště lodi a tím se dosáhla větší stabilita lodi (v. t.), rovněž se používá k vyrovnávání nežádaného ponoření přídě respektive zádě, akurátně dávkovaný balast se používá také k přesnému ponoření lodi před cejchováním trupu. - Do 19. stol. se určovalo potřebné množství balastu jen primitivními výpočty a odhadem, dnes k tomu slouží přesné výpočty, pomocí kterých lze dosáhnout potřebné hmotnosti balastu na kilogramy. - Na lodích 20. stol. s dvojitým dnem nebo i bočními tanky se používá jako balast voda a to zhruba 0,3 až 0,4 nosnosti lodi. Není to už ani tak k zajištění stability (tu má i prázdná ocelová loď dobrou), ale k dosažení bezpečného ponoru (s potřebným zanořením šroubu), pro zabránění úderu přídě o vlny, nebo zajištění odpovídajícího trimu (= rozdíl mezi ponorem na zádi a přídi) apod. Množství balastu, který samozřejmě má vliv na rychlost lodi a např. spotřebu stroje resp. hlavního motoru, se upravuje ke konkrétním povětrnostním a plavebním podmínkám i k ekonomickému efektu. V některých přístavech je např. pilotáž (navádění lodi do přístavu a vedení po přístavu pilotem – lodivodem) honorována podle aktuálního ponoru lodi, tedy se dává co nejméně balastu, ale i tak je třeba respektovat nutnost bezpečného manévrování s lodí. Je vždy snahou provozovatele lodi respektive operátora, aby loď jezdila vytížena v obou směrech, tedy s nákladem a bez balastu nahrazujícího zboží. (bek/mj)

Balastní nádrž (angl. ballast tank) = nádrž v lodním trupu, používaná od druhé poloviny 19. století. (1) Balastní nádrže v hladinovém plavidle sloužily ku zlepšení příčené stability lodi (stabilizační nádrže - pak byla zabudovány v bocích trupu) nebo k nastavení podélné stability lodi resp. podélného náklonu (trim) a k dosažení potřebného ponoru lodi (zátěžové nádrže - pak byly ve dvojitém dnu), zpravidla však byly balastní nádrže kombinovány. Napouštěly se otevíráním příslušných ventilů (kingstony, angl. kingston valves) v boku, outoru nebo ve dně lodi (ovládání bylo z některé paluby nad nádrží), a vyprazdňovaly se výkonnými pumpami, od dvacátých let 20. století též vzduchem hnaným pod velkým tlakem do nádrží (na ponorkách už za 1.SV). - Začátkem 19. stol. se na zejména velkých válečných lodích staly stabilizační balastní nádrže součástí systému, který zamezoval rychlému převrácení lodi po fatálním zásahu minou, torpédem…, po nárazu na podhladinovou skálu apod. Automatické zařízení spočívající na principu přesunu závaží otevírajícího ventily těchto vyrovnávacích nádrží přivodilo okamžité zaplavování tanků na straně opačné té, které byla postižena explozí, takže loď klesala zpříma. To sice zpravidla neumožnilo udržet ji na hladině, ale mohly se klidně organizovat práce ku záchraně posádky a důležitého materiálu. Takto se např. podařilo zpomalit zkázu britského superdreadnoughtu AUDACIOUS v říjnu r. 1914. (2) Balastní nádrž v ponorce byla (je) jedním ze základních prostředků k fungování plavidla jako ponořujícího se člunu – sloužila k vynořování a ponořování plavidla, k jeho vyrovnávání ve smyslu příčném i podélném a k nastavování úhlu vynořování resp. úhlu ponořování. Napuštění se rovněž dělo otevřením ventilů, vyprazdňování vzduchem z tlakových vzduchových rezervoárů. Balastní nádrže na ponorkách byly umisťovány vně tlakového tělesa – typickým příkladem byly tzv. sedlové balastní nádrže.

Balastýna = kus zpravidla litého železa, většinou hranolovitého, speciálně připraveného, hmotnosti 15 – 20 kg, který se používal jako lodní balast. Byl určen k ručnímu přenášení a tvarován tak, aby se při použití více balastýn dosáhlo malého objemu balastu při jeho potřebné hmotnosti.

Balestra = v loďařství sochor nebo páka větších rozměrů, ale různých tvarů. Užívala se v loděnicích k přesunu těžších předmětů (např. mohutnou balestrou se sestrkuje menší loď z nakloněného slipu na vodu), anebo i na lodích k některým těžkým úkonům (např. jako páka k natáčení kotvového spouštědla, jímž se kotvový řetěz vysmekne, kotva se zbaví podpory a padá z lodi k hladině a klesá ke dnu).

Balise¹ (franc.) = plavební značka (bóje) na místě nebezpečného místa.

Balise² = cesta resp. pěšina podél splavné vody, po níž kráčejí tahouni vlekoucí loď na této vodě.

Balise³ = v rybolovu znamení vyznačující polohu sítě v určitém místě.

Baliseur (franc.) = bójař.

Balistika, (dř. ballistika, angl. balllistics) = nauka o volném pohybu (v povětří) těles vržených, zejména vystřelených prostřednictvím tlaku vzniklého explozivním vyhořením výmetné nálože v dělové hlavni (dělový projektil) nebo vrženým uvolněným tlakem plynu či mechanicky (katapultované projektily) a o příčinách chování, rychlosti, směru a tvaru dráhy těchto těles při takovém pohybu. Balistika tedy vyšetřuje zákony vržení a podoby drah těles pohybujících se zejména v prostředí odporujícím – atmosféře (zvláštní pravidla platí pro balistiku vodní) a pod vlivem zemské gravitační síly. - Na pohyb projektilu má vliv mnoho faktorů – jeho rozměry, hmotnost, tvar, poloha jeho těžiště, počáteční rychlost a počáteční úhel jeho vržení, jeho vnějškový materiál a kvalita jeho opracování…, a dále a dále stav odporujícího prostředí, jímž se projektil pohybuje - hustota, směr a rychlost jeho proudění, a konečně i vlastnosti prostředku (dělové hlavně aj.) z něhož nebo jímž byl projektil vržen (hlaveň hladká / rýhovaná, krátká / dlouhá,…) Balistika se proto dělí na vnitřní. Vnější, případně přechodovou a koncovou. - VNITŘNÍ BALISTIKA hlavňových zbraní je o zákonitostech hoření výmetní náplně v hlavni, průběhu tlaku plynů na stěny komory a dno střely, teploty výmetných plynů a vlivu teploty na tvar vývrtu…, a to v závislosti na čase. U raket balistika zkoumá hoření pohonné hmoty. Průběh tlaku, rychlosti a teploty plynů v trysce… - VNĚJŠÍ BALISTIKA střel pojednává o pohybu projektilu po opuštění hlavně nebo vrhacího zařízení (u raket po startu), kdy na projektil působí zemská tíže, aerodynamické síly a momenty, Coriolisova setrvačná síla a u rotačních střel i gyroskopický moment. U raket se zkoumá pohyb ve dvou fázích: (1) dokud účinkuje motor, (2) od ukončení práce motoru po dopad rakety. – PŘECHODOVÁ BALISTIKA si všímá účinků výmetných plynů tryskajícím z dělové hlavně těšně po výstřelu a těsně za jejím ústím, kdy tyto plyny střelu předstihují, ale ještě na ni působí tlakem a urychlují ji do počáteční rychlosti. Tato počáteční rychlost je pak o 1 – 2% vyšší než rychlost úsťová.– KONCOVÁ BALISTIKA zkoumá chování střel po jejich nárazu na cíl, tedy je zkoumá především účinky střel při pronikání tuhými látkami, přičemž se tu kalkuluje s obrovskými tlaky a tisícistupňovými teplotami v průběhu řádově tisícin vteřiny. – V námořním vojenství se balistika palných zbraní neliší od balistiky platné pro zbraně v obecném smyslu, má však vliv na konstrukce různých druhů palných zbraní a příslušných střel s ohledem na specifičnost palby na námořní, pobřežní a vzdušné cíle. (Mimochodem, ještě začátkem 20.století u nás někteří jazykozpytci a puristé prosazovali namísto výrazu balistika pojem letěnka.)

Balón (dř, ballon, angl. ballon) = v námořním vojenství byl používán od poloviny 19. století, a to jen k pozorování z balónů upoutaných nad pobřežím. Jako zbraň útočná proti námořním cílům využívány nebyly. Za pozornost stojí, že konstrukcí balónu se zabýval i proslulý francouzský konstruktér válečných lodí S. Dupuy de Lôme – balón v jeho pojetí z r. 1872 měl mít délku 36,12 m, průměr max. 14,82 m, objem 3.454,4 m3, nosnost 3.800 kg, vpřed jej měla vlastní silou hnát posádka, přes 2 vrtule o průměru, při propočítané rychlosti asi 2,5 m/sec. Až v devadesátých letech 19.století se začaly balóny častěji využívat také na lodích, opět však jen k pozorování, případně k meteorologickým účelům. Za 2. světové se soustavy balónů používaly ještě jako barážové prostředky ku ztížení akcí nepřátelského vojenského nad konvoji, pobřežními oblastmi vyloďování, přístavy, k nesení antén, identifikaci polohy objektu pod nimi apod.

vyloďování, přístavy, k nesení antén, identifikaci polohy objektu pod nimi apod.

Balónová loď (angl. balloonship, balloon carrier…, něm. Ballonschiff….) = takové, z nichž mohly být vypouštěny balóny – bombardovací (neúspěšné), meteorologické, pozorovací a barážní. Prvenství má zřejmě rakouská loď VULCANO, vybavená horkovzdušným balónem, s nímž se v červenci r. 1849 pokusila jeho posádka bombardovat Benátky. – Další pokusy s upoutanými balóny, už plněnými i plynem, se konaly za americké občanské války v l. 1861 - 1865, ale zřejmě ani jeden nebyl učiněn nad mořem. Nejznámější z té doby je pokus s uhelnou pramicí George Washington Parke Custis ustrojenou jako loď pro vypouštění balónů (např. celá paluba byla osazena generátory plynu), ba na straně Unie existovala už speciální balónová jednotka, ale jen pro pevninské akce. Francouzi upravily na balónovou depotní loď - nosič až 10 torpédových člunů FOUDRE, dokončenou v r. 1897, která pak nesla kromě torpédových člunů 2 upoutané balóny a 1 volný, a také dělostřeleckou výzbroj (8 x 100 mm…). V r. 1912 byla FOUDRE upravena na letadlovou loď pro 2 stroje – jeden z nich se spouštěl na vodu po šikmé plošině, další jeřábem. Za rusko-japonské v l. 1904 - 1905 války byly balóny vypouštěny z pobřežních stanic, jako nosiče pozorovacích košů s posádkou vybavenou signalizačními vlajkami či ruční signalizační svítilnou, pak i telefonem. V l. 1908 – 1911 byl balónovou lodí italský lehký křižník LIGURIA a jeho sesterská loď ELBA plnila stejný účel v l. 1907 – 1913, v r. 1914 se stejná jednotka stala depotní plavidlem 3 hydroplánů. Pak ale vývoj balónových lodí ustal, neboť se začaly činit pokusy s námořními letadly. Jednou z posledních lodí upravených mj. na balónovou jednotku, byl americký parník WRIGHT (6 balónů + 2 hydroplány). - Za 2.SV byly balónové lodě používány zejména v konvojích, kde balóny plnily jednak pozorovací úlohu, jednak působily jako baráž vůči leteckým útokům na konvoje, někdy nesly i anténní systém, významně posloužily jako barážní prostředky také při ochraně přístavů a nad pobřežními oblastmi vyloďování, přístavy, k nesení antén, identifikaci polohy objektu pod nimi apod.

Balsa = druh člunu s plachtami, špičatou přídí a zploštělou zádí, známý z řek a příbřežní plavby Jižní Ameriky.

Baník = zařízení k čištění a promazávání dělových hlavní zevnitř po výstřelu. Byl to píst opatřený oblou koženou svrchnicí, do které byly vetknuty štětičky z odolných režných vláken, aloe, piassavy, jemných drátů apod. Píst měl větší průměru než má vývrt hlavně a byl upevněn na silné násadě. Na druhé straně násady bývalo zařízení („kleště“) na vytahování nábojů z hlavně.

Bankýna (od it. banchina) = všeobecně je bankýnou nábřeží. V užším smyslu je bankýna část pobřeží, která se mírně svažuje k moři a po níž se menší lodi vytahují na písek nebo kamenitou zem ku přečkání delší doby nebo vykonání drobných oprav na trupu pod vodní čárou, nátěru apod.

Baráž, (fr. barrage) = ve francouzštině míněna přehrada, závora, též jez, hráz…, též mýtní zábrana. V námořním vojenství buď (1) umělá obranná, blokovací zábrana, zřízená za účelem přehrazení přístavního vjezdu či plavebního kanálu, aby se do něj nedostaly nepřátelské lodě, anebo (2) zábrana vytvořená nepřítelem před přístavem či v přístavu protivníka, aby odtud nemohlo vyplouvat do boje loďstvo. Baráž měla různé formy – byla to trámová uzávěra, soustava řetězů natažených přes plavební koridor…, potopená blokovací loď nebo řada takových lodí. Některé baráže byly osazeny minami. Za 2.SV se nad přístavy, konvoji nebo ukotvenými loďstvy používala i vzdušná balónová baráž, k ochraně před leteckými útoky.

Barbeta¹ (fr. barbette) = lano nebo provaz upevněný na přídi člunů a menších lodí, jímž se připoutávají k nábřežním sloupům, bójím, anebo i k zádím lodí, jimiž mají být vlečeny.

Barbeta² (fr. barbette) = na válečných lodích okrouhlé otočné plošiny jako nosné fundamenty těžkých děl, které měly po obvodu velmi silnou pancéřovou hráz (později zv. barbetový věnec či barbetový límec). Výsledek snah umístit těžké dělostřelectvo mimo pancéřovanou baterii a kasematu, ve snaze umožnit dělům dosažení širokého odměru a vysokého náměru. Inspirací byla pozemní pevnostní děla, která stále za kamenito-hliněným parapetem, případně pálila skrze střílnu v tomto parapetu. U pozdějších typů pevnostních i lodních se dělo ku ošetření a nabití sklápělo nebo spouštělo pod barbetovou plošinu - do barbetového koše, před výstřelem se opět zvedalo nad ni. Barbeta byl francouzský vynález, částečně jako odpověď na britské lodní dělové věže. Oproti nim barbety sice dávaly dělům i jejich obsluze větší volnost (i jejich obslužnost byla značně pohodlnější), ale na rozdíl od kasemat a dělových věží zpočátku neskýtaly dělům ochranu shora. V některých případech byly barbety uspořádány tak, že jejich okrouhlý interiér byl překryt barbetovým stropem, a pod ním byl lafatáž děla, nabíjecí systém, mířidla…, nad stropem hlaveň. Ta se po výstřelu sklápěla tak, aby se pod barbetový strop dostala ku nabití komorová část hlavně. To, co některé barbety činilo vizuálně podobnými s dělovou věží, byly jen tenkostěnné kupole chránící obsluhu děla před vodou, nepříznivým počasím…, nanejvýš proti střepinám a palubním úlomkům vznikajícím po zásazích, ne vůči těžkým projektilům, tou byla jen spodní část barbety – barbetový věnec či barbetová hráz. - Barbety se v ochranném systému válečných lodí udržely asi dvacet let, poté je zcela nahradily otočné dělové věže na lodích zv. pre-dreadnoughty, jejichž konstruktéři však převzali některé prvky barbet - de facto byly dělové věže (gun-houses) ustaveny na barbetách, což umožňovalo dosažení většího dostřelu příslušných děl. V takovém případě však tvořila celá barbeta (= barbetový systém) s dělovou věží kompaktní otočný celek, (Proto také, když se např. bitevní lodě po fatálních zásazích převrátily, odpadly z nich ke dnu nejen dělové věže, ale i na ně napojené kompletní barbetové montáže, takže např. na potopené bitevní lodi BISMARCK můžeme z míst, kde kdysi spočíval na barbetách dělové věže, prohlédnut až hluboko do nitra lodi.)

Barbetové-kasematní lodě = zpočátku tak byly nazývány pancéřové lodě, které koncepčně respektive konstrukčně kombinovaly kasematní loď s lodí barbetovou (např. francouzský typ OCÉAN), ale označení ještě v sedmdesátých letech 19. století zaniklo.

Barbetová loď (angl. = barbette-ship) = pancéřové jednotky první a druhé třídy některých válečných námořnictev, na nichž jedním ze základních prvků ochrany dělostřelectva byly barbety. První lodě s hlavním dělostřelectvem na barbetách vznikly v sedmdesátých letech 19. století ve Francii (typ OCÉAN), do jejíhož válečného námořnictva byla pak zařazena řada těchto jednotek (AMIRAL DUPERRÉ založený sice v r. 1877, dokončený ovšem až v r. 1883 aj.) Vrcholem této kategorie byly v osmdesátých letech 19. století britské obrněnce tzv. admirálské třídy (admiral class – až na CAMPERDOWN totiž nesly všechny jména slavných britských admirálů), ale barbetové lodě si pořizovaly také Itálie, Německo, Rusko, Rakousko-Uhersko…, ba i Čína.

Barbetová plošina = manipulační plocha uvnitř barbety. Byly na ní především ustaveny dělové podstavce s lafetami, byly v ní také barbetové jícny (angl. hatchway), jimž se dopravovalo střelivo na nábojovém loži či kolébce k zadní části hlavní, a to buď výtahy přímo z muničního skladu u dna lodi, nebo zvedáky (kladkovými, hydraulickými, elektrickými) z barbetového koše, kde se (dělené) náboje kompletují a posílají nahoru obsluze nabíjecího systému.

Barbetový límec = horní část barbety či barbetového válce, u věžové montáže děl ta část barbety, která vyčnívala nad úroveň paluby (vypadala jako podstavec dělové věže). Při jeho vnitřním obvodu bývala soustava pojezdových válečků - rolna, na níž byla věžová věž usazena a po níž se otáčela. Barbetový límec de facto zvedal dělovou věž nad palubu, čímž umožňoval příslušným dělům dosažení většího dostřelu. Barbetový límec býval jeden z nejsilnějších pancéřových segmentů lodi.

Barbetový koš = navazuje na barbetový válec nebo přímo na barbetový límec, jako spodní část barbety. Byl ve tvaru válce nebo obráceného komolého kužele a obsahoval prostor pod barbetovou plošinou, tvořil jej velmi silný pancíř a vespodu pokračoval dolů barbetovým tubusem. Bývalo v něm bývalo oddělení pro finální přípravu náboje (workimg chamber – poprvé na britské lodi FORMIDABLE z r. 1898, též jako prostor ku zamezení průniku požáru mezi věží a magacíny), a v takovém případě v barbetovém koši končilo výtahové zařízení k dopravě střeliva z magacínů. Standardně v něm byly i mechanismy ku otáčení věže či barbety, manipulační mechanismy děl, záložní náboje respektive náboje první spotřeby a různé další potřeby včetně náhradních dílů.

Barbetový systém = od konce osmdesátých let 19. století soubor částí pod dělovou věží, s níž byl spojen a který tvořily: barbetová plošina, barbetový váleci, barbetový koš a barbetový tubus. Celý tento jednotný systém byl nesen 1 - 3 rolnami na různých úrovních.

Barbetový tubus = nejspodnější a zpravidla nejdelší část barbetové montáže, z velmi silného pancíře. Pokud se spodní část tubusu nacházela pod úrovní pancéřové paluby, tvořily ji pancéřové prstence výrazně slabší, anebo - přímo nad magacínem - už jen silný plech, a stejný případ nastával, když byl tubus kryt vertikálním pancířem na boku trupu nebo pancířem citadely. Spodek barbetového tubusu zapadal do stropního otvoru magacínu. Vytvářel prostor pro muniční koridor a pohyboval se v něm výtah ku dopravě střeliva z magacínu do barbetového koše případně až do dělové věže. Zpravidla, ač velmi těsný, skýtal i možnost nouzového úniku z magacínu respektive z dělové věže.

Barbetový válec = dutý okrouhlý podstavec dělové věže, se silnou až velmi silnou pancéřovou stěnou, jehož část nad úrovní vrchní paluby byla zvána barbetový límec, vespod na něj navazoval barbetový koš.

Barca - viz Bárka = všeobecně člun s plochým dnem, opatřený plachtou ku jeho pohonu.

Barge = přístavní člun k překládání zboží a materiálu.

Barge-hauler = přístavní nebo říční tažná loď, remorkér.

Bark (fr. a angl. barque) = velké obchodní plachetní lodě stavěn přibližně od poloviny 19. století do 1.SV, ojediněle i po ní, poslední exemplář vznikl v r. 1958. Barky mívaly výtlak okolo 2.000 t, ale největší z nich až k 6.000 t, nesly 3 – 5 stěžňů a čelen, přičemž zadní stěžeň gaflovou plachtu (vratiplachtu – vyžadovala mnohem menší obslužnost, tj. méně stožárového mužstva), ostatní stožárové pachty byly příčné (křížové, ráhnové), ale mezi stožáry byly ještě stěhovky a nad čelenem kosatky. Tuto plachetní výstroj jako pomocný pohonný prostředek nesly až do osmdesátých let 19. století též mnohé těžké pancéřové lodě (kasematní, centrálně bateriové) s vrtulovým pohonem. Bark měl výzbroj 1 – 2 děl.

Bárka (angl. barge) = příbřežní nebo říční člun nebo člun palubní, vybavený plachtou, případně vesly. Bárka byla různé velikosti a s různým oplachtěním, některé přístavní a palubní bárky byly komfortně upraveny pro krátké převozy vysoce postavených osob vč. námořních důstojníků.

Barkána (barcone, barcane) = rybářská loď o 2 až 3 stěžních, užívaná v 19. století na Středozemním moři.

Barkasa (od fr. barcasse, angl. long boat, angl. admirálská bárka = admiral´s barge) = v námořním vojenství palubní člun první velikosti (největší) užívaný na válečných lodích k přepravě osob i záchraňování, délky 8 – 11 m, šířky 2,5 – 3 m a ponoru do 1 m, výtlaku do 3,5 t, opatřený až 16 vesly, někdy i jedním stožárem (kutrovým) a čelenem (hmotnost výstroje činila pak asi 300 kg). Novější barkasy byly opatřeny kotlem a vlastní malým parním strojem - pak byl ponor hlubší, výtlak výrazně stoupl až k 9 tunám (3,6 t náleží trupu, 2,3 t na prázdný kotel a stroj, hmotnost technických zásob = kotlové vody, uhlí aj. činí asi 2,7 t, na výstroj připadá necelých 400 kg). Velké válečné lodě z konce 19. století nesly už jen barkasy.

Barka (v Rusku) = obecný název menších nákladních lodí užívaných na ruských řekách, majících ploché dno, malý ponor a převislé boky i vazy.

Barkentina (angl. barquentine, něm. Barkentine, fr. barque-goelette) = škunerový bark, středně velká dopravní plachetnice stavěná od poloviny 19. století zhruba do začátku 1.SV (ve službě však byly i mnohem později). Byla podobná barku, ale na rozdíl od něho měla jen nanejvýš 4 stožáry, přičemž křížové plachty (příčné) byly jen na předním stožáru, zatímco na ostatních byly jen gaflové plachty (vratiplachty). Tím se sice zjednodušila obslužnost stožárů a plachtoví, ale lodě byly pomalejší než barky.

Barketa (it. barchetta – „barketička“, fr. barquette, barcarole) = zdrobnělina od barca, všeobecně menší loďka různého tvaru, převážně výletní, někdy i hospodářská.

Barkšuner (barkschuner) = trojstěžňová varianta škuneru, jejíž přední stožár byl upraven jako na barku, tedy měl i spodní plachtu ráhnovou, kdežto běžný škuner měl na předním stožáru jen brámovou plachtu (horní) a marsovou plachtu (prostřední) a s nimi vratiplachtu, kdežto prostřední a zadní stožár byly ustrojeny jako na škuneru, tj. jen s vrchní a spodní vratiplachtou.

Barukn, barkuna = člunový jeřáb, jehož ramena nebyla otočná, nýbrž výklopná, takže v normální pozici spočíval člun na člunovém loži na palubě, v aktivní pozici (při spouštění) se ramena barkunu vyklopila přes okraj lodního trupu a člun se pomocí kladkostrojů spouštěl na vodu. Některé barkuny byly uzpůsobeny tak, aby jeho ramena nesla po dvou záchranných člunech, které se daly spouštět samostatně (dvojbarkuny).

Barže, (angl. barge) = člun menší než barkasa, s plochým dnem - bárka.

Bastonáda = tělesný trest v podobě bití holí, užívaný též na lodích a v námořních posádkách ještě v polovině 19. století, ač už byl tehdy zakázán.

Bataler = na ruských válečných lodích poddůstojník nebo námořník vyšší třídy přidělený lodnímu komisaři k obstarávání potravin (angl. store-keeper, něm. proviantmeister, cambusier), totéž, co např. na francouzských lodích bottelier.

Bateláž (fr. batelage) – doprava malými loděmi, v přístavu nebo podél pobřeží.

Baterie (batterie, od ang. batter = tlouci) = soudělí, několik nebo více děl stejného kalibru a téže délky ustavených blízko sebe v jedné řadě (na lodích nejméně 3, u polního dělostřelectva nejméně 2, ale zpravidla 2 - 6, u obléhacího a pevnostního 4 – 12). Na válečných lodích v pojednávaném období byly baterie dvojího druhu: (1) Baterie jako soudělí na dělové resp. bateriové palubě – dělovišti, při čemž bateriových palub bylo i více nad sebou (etážové baterie) – řadové lodě plachetní a (méně) paroplachetní měly až 3 děloviště nad sebou, fregaty 1 – 2, korvety a menší lodě 1 děloviště. - V tomto původním provedení, na bateriových lodích, to býval prostor velmi těsný, špatně větraný a za boje mimořádně stresující, neboť i když hluk výstřelů z předovek působil až za lodní stěnou, stejně se v nízké prostoře rozléhal, nadto střílnami pronikal i dým, účinek každého proniknuvšího nepřátelského projektilu se v tomto sevřeném prostoru násobil… (2) Baterie jako řada uzavřených či polouzavřených kasemat, každá s jedním dělem. Toto uspořádání bylo typické na pre-dreadnoughtech a pozdějších dreadnoughtech – kde byly v baterii na společné, dělové palubě řady samostatných středorážních děl v kasematech.

Bateriové lodě (angl. battery ships) = lodě na kterých bylo dělostřelectvo uspořádáno do baterií, téměř po celé délce trupu. Každá baterie měla sklad munice respektive prachárnu, která byla původně přímo v baterii, ale později - na pancéřových lodích - se přemístila do uzavřených, ze stran i shora výtečně pancéřovaných magacínů, tj. muničních skladů. Munice se dopravovala k dělům ručně, pro děla větších ráží pak na pojezdových vozíčcích, nebo na vozíčcích zavěšených na stropě, z magacínů se vytahovala přes ručně ovládané kladkostroje – výtahy munice se na lodích objevily až v osmdesátých letech 19. století.

Bathometr - viz Hloubkoměr.

Bathův kov (bathovina) = vzniká sléváním 45 částí zinku a 55 částí mědi či sléváním žluté mosazi s troškou zinku. Užíval se mj. na výrobu knoflíků, rukojetí holí, odznaků, některého nádobí, též pro námořní důstojnické uniformy.

Bateau (fr.) = francouzský výraz pro jakoukoliv loď a člun, a např.: bateau à passager = osobní loď, bateau à roues = kolesová loď, bateau à vapeur = parník, bateau d'agrément = zábavní loď, bateau de commerce = obchodní loď, bateau de plaisance = výletní loď, bateau de sauvetage = záchranná loď, bateau mouche = osobní parník, bateau mouche = výletní parníček…

Batela (it. battelo) = obecný název pro různé druhy malých člunů. Na válečných lodích byl nejmenším člunem dvouveslový batelo, jemuž se říkalo jola (viz Jola).

Batymetr - viz Hloubkoměr.

Bavlna střelná - viz Pyroxilin.

BD (od angl. between decks = mezi palubami n. below deck = pod palubou) = britské pozdější označení pro děla, která mají hlaveň s lafetou nad dělovou palubou, zatímco jej příslušenství (otočný systém, část nabíjecího mechanismu…) pod palubou. Do 1.SV měly britské kapitální jednotky (bitevní lodě, pancéřové a bitevní křižníky) veškeré sekundární dělostřelectvo na palubách, skrze něž nešly žádné koridory do nižších prostor. Teprve se zaváděním věžového středního dělostřelectva byly paluby v prostoru dělových postů opatřeny koridory do nižších palub, jimiž vedly i muniční výtahy. Opakem BD bylo pak označení UD, pro děla, která byla vč. celého zařízení na příslušné palubě.

Beaufortova stupnice (angl. = Beaufort Scale) = byla zavedena v Royal Navy v r. 1812, z popudu z r. 1805 od admirála F. Beauforta (žil v l. 1774 – 1857) Slouží ke klasifikaci větrů mořských a pozemských. Námořní stupnice, odvozená podle klasifikace vlnění vodní hladiny, měla původně 12 dílů: 0 = bezvětří, 1 – 3 = slabý vítr, 4 = mírný vítr, 5 = čerstvý vítr, 6 – 7 = silný vítr, 8 = prudký vítr, 9 – 11 = vichřice, 12 = orkán, později rozšířena na 17 dílů. Pevninská stupnice má 6 dílů: 0 = bezvětří, 1 = slabý vítr…. 6 = orkán. V informacích týkajících se meteorologických předpovědí, hlášení nebo varování je podle regionu užívána buď Beaufort Scale, nebo přímo rychlost větru v uzlech, v km/h, m/sec. Výška vln je uváděna buď ve stopách, nebo také v metrech. Pro zajímavost - Rusové označují jednotlivé stupně dle BS jako baly, což je pozůstatek z časů, kdy u vjezdu do přístavu stával stožár, na kterém byl vyvěšován příslušný počet černých koulí (angl. ball) odpovídající síle větru dle Beaufort Scale.

Beraní loď - viz Klounová loď

Beranidlo - viz Kloun = ve starší české literatuře je tímto pojmem míněna klounová ostruha na těžkých pancéřových nebo speciálních klounových (bořících, beraních) lodích.

Besan (podle něm. Besan, angl. jigger) = výraz pro poslední stěžeň na plachetních a paroplachetních lodích. Besany na lodích 19. století nesly jen vratiplachty, případně latinské plachty. Pokud byly na lodi dva, byl přední zván velký besan, zadní malý besan.

Besteder (angl.) = ten, kdo objednává stavbu lodi (zadavatel), a to buď ze sebou dodaného materiálu (pak jde jen o provedení práce na smlouvu námezdní), nebo kompletní loď (pak se uzavírá kupní smlouva). Stavitel přebírá odpovědnost za veškeré závady jím prokazatelně způsobené, které se mohou projevit i později.

Bezdýmý prach (prach nedýmavý, koloidní prach) = jeden ze základních druhů střelivin. Podle chemického složení se dělí na nitrocelulózový, nitroglycerinový, diglykolový a nitroguanidinový. Podle tvaru zrna na kuličkový, destičkový,kroužkový, kotoučkový, páskový, vláknový, trubičkový, sedmiděrový aj. Podle výbuchového tepla na chladné, střední a horké. Podle způsobu hoření na degresivní (povrch zrna se při hoření zmenšuje), neutrální a progresivní.

Bidélec = krátká žerď (např. na bójích), sloužící k upevnění informačního nebo výstražného zmanení, např. v podobě malé vlajky.

Biremis = dvouveslový, jinak též velmi malý člun se dvěma vesly, anebo větší (antická) loď se dvěma řadami vesel.

Bitevní křižník (angl. battlecruiser) = kategorie (třída) těžkých, kapitálních válečných lodí, která se v počátcích svého vývoje jevila jako nadějná, ale u níž se už za 1.SV projevily zásadní slabiny dané relativně slabým pancéřováním. Proto už ve dvacátých letech 20. století - i vlivem washingtonské konference – tato kategorie zanikla respektive mutovala v tzv. rychlou bitevní loď respektive ve třicátých letech v těžký křižník. – Myšlenka na realizaci třídy bitevní křižník se připisuje britskému admirálu J. Fischerovi, jedné z největších postav světových dějin námořního vojenství, který hned poté, co byl do služby uveden DREADNOUGHT (v r. 1906), začal iniciovat vznikl lodi nesoucí stejně těžká děla, tj, ráže 305 mm (tehdejší největší pancéřové křižníky měly 234mm děla), ale mnohem rychlejší (25 uzlů). Idea si získala podporu, a tak se vzápětí začaly stavět první 3 jednotky této kategorie (typ INVINCIBLE). Ano, děla byla ráže 305 mm, ale tloušťka nejsilnějších pancířů činila jen ani ne 180 mm (na dreadnoughtech to bylo 304 mm), rychlost ovšem činila až 25 uzlů oproti 20 uzlům nejlepších bitevních jednotek. – Brzy po Britech začali stavět bitevní křižníky také Němci – jejich první exemplář, BLŰCHER, se sice nepovedl, ale delší už byly solidní - sice vyzbrojené lehčími děly (280 mm), ale lépe chráněné, přidali se i Rusové (RJURIK) a významně i Japonci, ale Francouzi, Italové, Rakušané a Američané na tuto kategorii rezignovali. – Už při prvních bojích bitevních křižníků (Helgoland, Falklandy…) se ukazovalo, že něco není v pořádku, třebaže tyto lodě zatím triumfovaly, ale obrovská tragédie bitevních křižníků v bitvě u Jutska (Skagerraku) vyjevila, že takto koncipované bitevní jednotky nemohou proti těžké artilerii obstát – INVINCIBLE, QUEEN MARY a INDEFATIGABLE po několika zásazích německými velkými granáty šly pod vodu s celými posádkami, a v bitvě tak tak neukončily existenci i všechny německé bitevní křižníky… - Vývoj bitevních křižníků po bitvě u Jutska sice do konce 1.SV pokračoval, ale dohody z washingtonské konference v r. 1922 s touto kategorií už ani nepočítaly (splynula s kategorií bitevní loď), takže rozestavěné jednotky se musely buď zrušit nebo konvertovat. Posledním exemplářem této třídy byl britský HOOD, spuštěný na vodu už v r. 1918, ale vzhledem k tomu, že ještě koncem třicátých let byl jeho pancéřový systém shledán vyhovujícím, vstoupil do 2.SV sice jako pýcha Royal Navy, ale morálně i technicky zastaralý. Jeho konec v boji s německou lodí BISMARCK je všeobecně znám – příčinou bylo zřejmě právě slabé pancéřování… Přednosti bitevních křižníků se pak projevily ve stavbách tzv. rychlých bitevních lodích (Francie) nebo v konverzích stávajících jednotek na takovéto jednotky (Japonsko). Německým pokusem vzkřísit ideu bitevních křižníků byla stavba 3 „kapesních bitevních lodí“, ale už ráže 280 mm jejich primárních děl vylučovala zařazení do kategorie křižník (neboť pro tu byla maximální ráže 203 mm), přesto však Němci později tyto Panzerschiffe do sorty těžký křižník přeřadili. Francouzským protitahem bylo pořízení 2 dalších rychlých bitevních lodí… Američané tuto sortu také nevyvíjeli a věnovali se jen kategorii těžký křižník. – Zde je třeba upozornit, že pokud je termín bitevní křižník v některých českých pojednáních neobeznámených autorů vztahován i na těžké válečné jednotky 2.SV, je to laická chyba – oficiálně kategorie bitevní křižník po r. 1922 neexistovala, a lodě, kteří tito autoři za bitevní křižníky označují, jsou křižníky velké (large) nebo těžké (heavy), byť nesly primárních děla větší ráže než 203 mm (viz např. americký typ ALASKA zv „mamut“ z 2.SV).

Bitevní loď = obecné označení pro válečná plavidla s nejtěžší dělostřeleckou výzbrojí (ráže 203 mm a větší), ale i – mezi válečnými loděmi – největším výtlakem, případně největším pancéřováním. - Do šedesátých let 19. století byly největší a nejsilnější plachetní a paroplachetní (šroubové) válečné lodě zvány řadové (angl. ship-of-the-line), kteréžto pojmenování se v některých jazycích udrželo (rus. linějnyj korabl, fr. bâtiment de ligne) a zůstalo i v českém pojmosloví do první dekády 20. století. Britové poté zvali tyto jednotky capital ships (= hlavní lodě), ale i u nich označení řadová loď přežívalo, i proto, že tehdejší eskadrové obrněnce stále ještě bojovaly v řadách. Až ve druhé dekádě 20. století se začalo ujímat označení bitevní (battleship), loď v obecném smyslu, a současně, ex post, pre-dreadnought (mezičlánek mezi barbetovými respektive věžovými loděmi a dreadnoughty – v l. 1894 - 1906), dreadnought a superdreadnought (= bitevní loď s primárními děly větší ráže než 305 mm). Po Washingtonské konferenci v r. 1922 zůstalo už jen označení bitevní loď, které se pak přenáší i na starší jednotky, až k lodím věžovým, ba někdy - nepřesně - i k lodím bateriovým (např. britský WARRIOR dokončený v r. 1861 je zván bitevní lodí neoprávněně, neboť šlo buď o broadside ironclad – bočně-pancéřovanou loď, nebo o armoured frigate – pancéřovou fregatu). Základním rozlišovacím prvkem při kategorizaci těchto lodí jako bitevní byla ráže primárních děl nad 203 mm (8“ - tato ráže byla standardní pro dřívější pancéřové křižníky a od r. 1922 největší přípustnou u kategorii křižník), a limitujícími faktory byly od r. 1922 ještě výtlak do 35.000 t a maximální ráže primárních děl 406 mm. Tyto hodnoty se po Londýnské konferenci v r. 1936 začaly překračovat, načež dodatkový protokol z r. 1938 umožňoval stavbu bitevních lodí s výtlakem do 45.000 t. Vlivem washingtonské konference splynula s třídou bitevní loď třída bitevní křižník, jejímž markantem byla děla stejně těžkých ráží jako u třídy bitevní loď, ač jinak se relativně málo pancéřované bitevní křižníky za bitevní jednotky považovat daly jen omezeně (viz i dále). - Po bitvě u Visu v r. 1866 se jevilo, že dominantními plavidly velmocenských marín se stanou pancéřové lodě vybavené těžkými děly jak v bateriích, tak pro palbu vpřed, ku přípravě finálního útoku klounem - těžkou železnou podhladinovou ostruhou vysunutou před příď lodi. Avšak při zvětšování dostřelu lodních děl převzala dominantní roli loď s artilerií nejhrubších ráží, která jediná byla schopná svádět manévrový boj se stále silnějšími a lépe pancéřovanými loděmi protivníků. Ale jelikož se zvětšováním ráží lodních děl stoupala i jejich hmotnost, počet děl bylo třeba zmenšit, a také rozsah stále hmotnějšího pancéřování se musel redukovat, neboť lodě ztrácely na rychlosti a manévrovatelnosti. Takto se přešlo od původního uspořádání dělostřelectva do baterií v šedesátých letech 19. stol. k uspořádání do centrálních baterií – hlavního dělostřelectva umístěného v řadách ve velké pancéřované kasematě uprostřed lodi, což se projevilo už v polovině šedesátých let 19. stol. zavedením třídy kasematní loď. Současně pokračoval od začátku šedesátých let vývoj věžové lodi (hlavní děla byla umístěna v otočných pancéřových kupolích) a od začátku sedmdesátých let vývoj barbetové lodi (hlavní děla stála na otočných pancéřových plošinách, barbetách, kryta pancéřovanými stěnami po obvodu těchto plošin). Střední a lehké dělostřelectvo se využívalo minimálně. Postupně se měnily i systémy pancéřování - od původní ochrany celých boků kovovými pláty se přešlo k instalaci pancéřového pásu v okolí čáry ponoru a pancéřování baterie či poté kasematy, těžce pancéřovány byly i věže, v maximální tloušťce. - Pancíř byl zprvu tvořen jednovrstvým železem upevněným na velmi silnou dřevěnou podložku, rovněž v několika vrstvách, ale brzy jej nahradil pancíř sdružený (kompaundní) tvořený vrstvami tvrdého železa (vně) a měkkého železa (zevnitří), na dřevěném podkladě. Vzápětí (v osmdesátých letech) nastoupila ocel, opět do „sendvičového“ uspořádání – vrchní vrstva byla tvrdá, spodní měkká, případně se takto kombinovalo několik vrstev, a to zpočátku i s použitím železa a dřeva. Koncem osmdesátých let mizela instalace trupových pancířů na silné dřevěné podloží. - Souběžně se přecházelo od pohonu paroplachetního k pohonu pouze parnímu – v osmdesátých letech plachtoví a složitá takeláž k její obsluze se na bitevních lodí už instalovala sporadicky, anebo zmizela. Už v padesátých letech 19. století se v Evropě přestaly stavět lodě s kolesovou propulzí (v USA dosloužily za občanské války v l. 1861 – 1865), neboť lodní šroub resp. lodní vrtule se ukázaly jako všeobecně efektivnější propelery. Velitelské stanoviště, už pancéřované (věž), se v šedesátých letech začalo stěhovat ze zádi před zadní stožár resp. do středolodí, v osmdesátých letech už převládal výrazný můstkový komplex před předním komínem, a pancéřová velitelská věž, známá od šedesátých let, se stála jeho součástí, v zadním středolodí přibylo záložní velitelské stanoviště, byť méně pancéřované a vybavené. - V závislosti na zdokonalování kotlů – od běžných válcových, lokomotivních se přechází k plamencovým a vodotrubným – vzrůstáním jejich počtu stoupá i výkon neustále vylepšovaných parních strojů, takže v sedmdesátých letech se objevují první dvojvrtulové lodě a bitevní lodě se tudíž blíží k rychlosti 15 uzlů… V sedmdesátých letech 19. století se i na bitevní lodě instalují torpédomety, ale jejich využití, stejně jako klounu, je v tomto případě problematické, zato protitorpédové sítě jsou od konce sedmdesátých let ochranou velmi účinnou, třebaže se dají použít jen při kotvení lodi. Se stoupající účinností granátů, s rozvojem křižníku a se zaváděním torpédových lodí se na bitevní lodě vrací střední (sekundární) dělostřelectvo (je buď samostatně v kasematech na bocích lodi, nebo v otočných věžích) a množí se lehké (terciální) dělostřelectvo, neboť hrozba torpédových lodí stoupá!! Malorážní děla se instalují jak volně po palubě, tak do marsů – bojových stanovištích na stožárech, některá – ráže 75 - 100 mm – i do kasemat. Posádka vzrůstá až na 800 mužů. Tak v devadesátých letech dospěje vývoj bitevní lodi k pre-dreadnoughtu (což ale je označení z let mnohem pozdějších), který představuje vrchol konstruktérství a stavitelství válečných lodí na přelomu 19./20. století. Má výzbroj 4 těžkých děl v otočných věžích, až 14 děl středních v pancéřových kasematech nebo otočných věžích, a několika desítek malorážních děl, pancéřována je oblast čáry ponoru (main belt = hlavní pás), v trupu jsou pancéřové přepážky (bulkheads) nadále utvářející s bočním pancířem ve středolodí citadelu, která – spolu s pancéřovou palubou (už vypouklou nebo se skosy – slops) kryje muniční skladiště, kotelnu a strojovnu, pod těžkými a středními děly jsou pancéřové barbety. Od r. 1903 se používají v trupu i pancéřové protitorpédové stěny. - Po této třídě bitevní lodi se v r. 1906 objevuje all-big-gun-battleship (= loď jen s velkými děly) s prvním, britským exemplářem této kategorie – lodí DREADNOUGHT (10 x 305 mm), od níž se na čas odvozuje označení celé třídy dreadnought a následně třídy super-dreadnought, jejíž lodě mají výtlak o cca 2.000 t větší a nesou už děla ráže nad 305 mm (první britský typ, ORION, měl 343mm děla instalovaná už všechna do lodní osy), navíc se na tuto třídu vrací střední dělostřelectvo a zavádí se i protiletadlové. Rozvoj super-dreadnoughtu, nyní už obecně bitevní lodi, pokračuje až do r. 1945, přičemž se objevují pevnější konstrukční a ochranné materiály – už svařované, stále těžší primární děla, zdokonalují se prostředky k řízení palby, k vyhledávání nepřátele (radar za 2.SV, používání průzkumných palubních letadel), prostředky komunikace vnitřní i vnější, velmi vzrůstá výkonnost pohonných jednotek – na bitevních lodích parních turbín, jimiž byly ve dvacátých letech 20.století definitivně nahrazeny parní stroje… Bitevní loď se v některých případech stává kombinací standardní bitevní lodě a bitevního křižníku, vývojově opuštěného brzy po 1.SV. Tak se dospívá jednak ke kategorii rychlá bitevní loď (francouzský typ DUNKERQUE aj.), jednak - později - ke zrodu vrcholných jednotek této třídy – americkým lodím typu IOWA (4 lodě) s cca 48.200 t (stand.), 9 x 406 mm, 20 x 127 mm… a rychlostí 32,5 uzle, japonským JAMATÓ a MUSAŠI s 62.315 t, 9 x 460 mm, 12 x 155 mm… a rychlostí 27 uzlů, a britskému VANGUARD se 44.500 t, 8 x 381 mm, 16 x 134 mm… a rychlostí 30 uzlů. VANGUARD byl také poslední bitevní lodí uvedenou do služby (vyřazen už v r. 1960!!), neboť průběh námořních operací za 2.SV potvrdil, že tyto technologicky nesmírně drahé, komplikované a provozně náročné lodě nedokáží obstát v obraně před vojenským letectvem a jsou bezmocné vůči velkým vojenským útočným raketám. Po 2.SV byly rozestavěné bitevní lodě zrušeny (např. obrovský americký typ MONTANA o 60.500 t, 12 x 406 mm) a vývoj této třídy zcela ustal ve prospěch zejména letadlových lodí, křižníků a ponorek, zdokonalování jednotek menších tříd a vznikání nových.

Bitva (ang. battle) = složitější varianta boje, v námořním vojenství až do r. 1918 jedno významné, ne-li rozhodující střetnutí loďstev (bitva generální) znepřátelených stran nebo jejich větších částí (střetnutí menších skupin byl boj, střetnutí dvou lodí souboj, ale u nás se nerozlišuje). Námořní bitva se uskutečňovala v ohraničeném prostoru formou boje zblízka (soupeři se vzájemně viděli) za použití dělostřelectva a torpéd, případně námořních min. Počínaje bitvou u Cušimy v květnu r. 1905 (rusko-japonská válka) se však námořní bitvy diferencovaly na malé (krátkodobé, jednorázové operační střetnutí menšího počtu lodí) a velké (i několikadenní střetnutí na větším prostoru, s dvěma a více fázemi – útočnými nebo obrannými operacemi menších skupin lodí…). Velké námořní bitvy se uskutečnily u Skagerraku (1.SV), u Matapanu, u Midway, u Leyte… (2.SV). S nástupem nových bojových prostředků po r. 1945 (rakety, strategické letectvo, atmové ponorky…) a zánikem jiných (bitevní lodě) už jsou takovéto klasické velké námořní bitvy v podstatě neuskutečnitelné. (Viz též Boj.)