Válečné lodě

MOŘŠTÍ FLAMENDŘI ATD,

knihy J. Škáby

Legrace, ale spíše náramná sranda z kohokoliv a čehokoliv, co se mu nachomýtlo před oči nebo vůbec do vědomí a co souviselo se službou c. a k. válečném námořnictvu.

Tak lze jednou větou charakterizovat literární tvorbu pražského rodáka a občana, námořníka Jaroslava Škáby (1884 – 1945). Šťastnější příznivci historie rakousko-uherské maríny vlastní původní vydání jeho knih „Mořští flamendři“, „Boxeři v Šanghaji (1938) a „Kluci od mariny“ (1939) a možná se i starými novinami prohrabali k jeho článkům… V bibliotékách mnohých jsou však i „Boxeři“ z r. 1970 a z r. 2005, přičemž toto poslední vydání je doplněné doslovem (J. Marek). Ale čím pozoruhodné jsou všechny tyto knihy? Zůstávají jedněmi z mála veřejně publikovaných autentických stop po osudech tisíců českých námořníků, kteří v rakouském a rakousko-uherském válečném námořnictvu prožili roky povinné branné služby monarchii.

V souhlasu s autorem „Doslovu“ v posledním vydáním „Boxerů…“ myslím, že pro většinu zasvěcených čtenářů je nejvítanějším Škábovým titulem práce „Mořští flamendři“, třebaže i ona reflexi někdejší služby na rakousko-uherských lodích do krajnosti karikuje. Obsah knihy totiž asi nejvíce z uvedených tří umožňuje průnik až fundamentální, k samé podstatě služby císařských řadových námořníků. A tu tvořily každodenní dril, ponižování a bití ze strany důstojnictva, ale i to, čemu se později říkalo „vojenské mazáctví“, a ovšem také projevy nesnášenlivosti mezi „klapami“ (zejména slovanskými a neslovanskými) v lodních posádkách. A psychologicky vzato, rekrutům, kteří přicházeli do válečného námořnictva (i dobrovolně!) s romantickými představami podbarvenými exotikou dálav, se už po několika dnech musela služba na školní lodi jevit jako vpravdě nesnesitelná; od prvního dne je čekaly hrubosti kaprálů a důstojníků a kruté až brutální naschvály učedníků námořnicko-vojenského řemesla, jen o rok dva starších, než byli oni… Nebylo to ovšem až tak děsné, jak je to vylíčeno Škábou, ale i polovina by současníkovi stačila na totální znechucení! Škába ostatně tuto někdejší realitu zlehčuje oním „humorem za každou cenu“, ale i skrze tuto až soucitně přehozenou plentu švandy jsou patrné věru tvrdé obrysy života „konškritů“ - sotva odrostlých adolescentů v maríně. Považme také, že tito kluci museli strávit na lodích z ocele a železa několik nejlepších let, během v nichž měli z nich šarže vytlouci poslední sklony k dětské hravosti a napěchovat je vydrezúrovaným chlapáctvím a loajalitou k císaři a mocnářství. Při formách výcviku, výchovy a výuky, jakými se to dělo, v prostřední neustále stísněném, v němž zcela chybělo i nepatrné soukromí a z něhož únik na vycházku na břeh či krátká dovolená byly vzácností, se život na válečné lodí mnoho nelišil od života ve věznici, snad jen s tím rozdílem, že – jak se rovněž vyjádřil jeden bývalý námořník - v kriminále toho nebylo tolik na práci“… Až v závěru je obsah knížky jaksi pohodovější, to když hrdinové Škábova vyprávění zvládnou všechny normativy a psané i nepsané kodexy služby, zvyknou si na ústrky (a sami je jako mazáci začnou činit) a cítí se volněji a svět, už nejen námořnický, prožívají s nadhledem životem předčasně protřelých a silných chlapů.

A tato určitá pohodovost, vpletená do švandovního Škábova literárního podání, je příznačná i pro „Boxery v Šanghaji“ – líčení dlouhé cesty posádky křižníku KAISER FRANZ JOSEPH I. na Daleký Východ, které Škába s grifem sobě vlastním opět sytě melíroval vtipem.

Výplodek „Kluci od mariny“ na toto vyprávění v mnohém navazuje, ba je možná jej zčásti považovat za apendix „Flamendrů“ a „Boxerů“, přičemž forma či styl Švábova podání se nemění - jakkoliv život námořníků natírá nezřízeným vtipkováním a sarkasmem, rošťáczvím a taškařicemi, je pod touto kamufláží stále zřejmé hrubiánství... Do poslední třetiny obsahu tohoto arcidílka pak autor vpravil i několik válečných příběhů z l. 1914 – 1918 (mimochodem i sugestivní líčení potopení parníku LINC), v nichž však humor rovněž není příliš přiškrcen, asi aby i zde rychleji odtekly hrůza a slzy… Toto vyprávění tvoří jakési finále Švábovy literární tvorby, a čtenář lituje, že právě těchto kapitolek - pohledů na válku jaksi zevnitř – nezanechal autor víc.

Mezi běžnými čtenáři byly ve třicátých letech 20. století Švábovy knížky oblíbené, o čemž svědčí už sama skutečnost, že se mu podařilo prosadit k vydání tři tituly. Částečně to bylo i proto, že v českém národě dosud přežívaly vesměs velmi negativní vzpomínky na jeho postavení v rakousko-uherské monarchii, takže kdejaký kopanec do této mrtvoly se ještě vítal; hlavně však - ty knihy byly prostě veselé!! A veselosti není nikdy dost, byť je to veselost Škábova, velebící život bez přetvářek a nekonečně zpestřovaný rošťáctvím…

Tento burleskní Švábův humor ostatně byl spřízněn i s legráckami jiných tehdy uznávaných autorů, kteří sice dokázali psát nevázaně, přitom však kultivovaně, tj. především nepotřebovali k vybuzení smíchu vulgární výrazy, jíž mnozí současní „mistři zábavy“ šetří stále méně a moc se tomu stejně nikdo nesměje… Z oněch dobových umělců mám zde na mysli hlavně dvojici V. Rada – J. Žák, jejichž společné, nádherně nezbedné krátké prózy[1] zřejmě Škábu rovněž inspirovaly[2], ostatně V. Rada první vydání „Boxerů“ také ilustroval[3]… Je ovšem s podivem, že v prvotních vydáních Škábových knih zůstala řada jazykových nedostatků (ano, i hrubky tam jsou, a to samozřejmě nemyslím nedostatky, které spadají na vrub slangu a barvitosti Švábova stylu). Což ale nelze vyčítat ani tak autorovi, jako korektorům a ještě více redaktorům příslušných nakladatelství.

Ale ještě jedné souvislosti se Škábovým literárním odkazem si musíme povšimnout, totiž názorů starých pánů - bývalých rakousko-uherských námořníků! Ti, kteří byli sdruženi v sekci pro někdejší protirakouský odboje při tehdejším Svazu protifašistických bojovníků, se v šedesátých letech minulého století, a jistě i dříve a později, scházeli v Hradci Králové a Pardubicích na pravidelných schůzích, vedených p. B. Brklem[4]. Probírali se tam vesměs sociální záležitosti, byly přítomny i manželky… a schůze končívaly štamprletem a kafíčky se zákusky. Jelikož jsem se s některými těmi pány znal, měl jsem také možnost zeptat se jich, co si myslí o Škábových knížkách. Znali je všichni, a všichni také nešetřili shovívavými úsměvy. „Ne že by nebyla služba taková, jak ji Škába vylíčil,“ parafrázuji jejich vcelku shodná tvrzení, “ale kdo život v maríně nezažil, může mít z toho čtení dojem, že námořnictvo císaře pána byla dohromady jedna velká pitomost a že nejlepšími rakousko-uherskými námořníky byli právě oni Škábovi maritimové – kluci se sklonem k lumpárnám, alkoholu, krádežím… ba i dezercím. Což nebyla pravda, protože služba na Jadranu, jakkoliv tvrdá a pod nesnesitelnými oficíry, měla svůj půvab, našinec se podíval do světa… a ti maritimové tvořili malou skupinu na každé lodi a byli oblíbení hlavně jen mezi sebou.“ Dobrá, ale i tak se domnívám, že v každém pořádném námořníkovi bylo kus ležérního a volnomyšlenkářského maritima i kus za všech situací svědomitého kategoristy.

O Škábových knihách si můžeme myslet každý něco jiného, na jednom se však zřejmě shodneme – jsou věrným, třebaže svébytně reprodukovaným obrazem vytvořeným přímým pamětníkem, obrazem světa dávno zaniklého, reliktem české přítomnosti u rakousko-uherského válečného loďstva. U nás po ní zbylo málo autentického - Škábovy knihy, stále vzácnější původní fotografie, několik deníků, štůstky zachovalých dopisů, něco předmětů… a jen soukromé sbírky nadšenců, muzea a oficiální archívy ještě drží důstojné kvantum těchto relikvií. Proto je nesmírně záslužné, když se nějakým způsobem sdělná hodnota některých těchto drobných pozůstatků uchopí, vyzvedne na světlo současnosti, a třeba i převede do nové formální podoby a tento obsah je podán po lidském řetězu dál. Jak to udělá MARE-CZECH.

[1] „Vzpoura na parníku Primátor Dittrich“, „Dobrodružství šesti trampů“ a „Z tajností žižkovského podsvětí“ (souhrnně pak „Bohatýrská trilogie“)

[2] A přitom byl V. Rada uznávaným „vážným“ malířem, profesorem na výtvarné akademii… J. Žák zase poskytl literární předlohy ke scénářům dodnes u nás oblíbeným filmům „Škola, základ života“ a „Cesta do hlubin študákovy duše“.

[3] Zato ilustrace K. Tichého ke „Klukům od maríny“ lze stěží považovat za výtečné.

4] Mj. jeden z organizátorů vzpoury na torpédovce 11, proslulé dobrovolným odplutím do Itálie, kde se vzdala.

Autor: MJ, warships@centrum.cz