Válečné lodě

AQUILA (a spol.)

DUCEHO LEATDLOVÉ LODĚ

Konec dubna r. 1945: U nábřeží, naproti loděnici Ansaldo v Janově, stojí podivné plavidlo – má vysoký trup, dlouhou, plochou a prázdnou horní palubu, takřka bez nástaveb, podél boků je natlačeno mnoho vlaštovčích hnízd… Na lodi je prázdno. Na té nezvykle rozsáhlé palubě až nahoře měla stát letadla, na těch vlaštovčích hnízdech protiletadlová děla. Ano, první italská letadlová loď, a takový vrak nyní! Rezavý, ztichlý, nahnutý na levý bok. Je vidět odevšad – a nejeden Janovan si nad povzdechne: Tolik peněz ta loď stála… Ano, to byla dožívající loď AQUILA, jedno z mála specializovaných plavidel sloužících jako základna letounů pro operace daleko od domovských břehů.

VŠEOBECNĚ

Poloha Apeninského poloostrova, oné „vysoké boty“ nebo „dlouhé punčochy“, vybíhající daleko do Středozemního moře, ve třicátých letech 20. století významně předurčovala strategii italského námořního vojenství. Mělo obranný ráz, zejména s přihlédnutím k mnohem silnějším námořním silám dlouholetých rivalů v oblasti (byť za Velké války spojenců) – britské Středomořské flotily a francouzského středomořského válečného loďstva. S ohledem na to centrální kruhy válečného námořnictva – v souladu s nástupem letadlových nosičů - sice sondovaly možnosti využití letadlových plavidel pro operace na Středozemním moři, ale nakonec po celá dvacátá a třicátá léta v podstatě jen prestižní zřizování letadlových nosičů odmítaly. Nasazení leteckých sil nad Středozemním mořem měla vyřešit spolupráce válečného námořnictva s letectvem, které se jalo v jižní Itálii zřizovat letecké základny též pro stroje s dálkovým doletem, především ku krytí operací válečného loďstva. Italské válečné lodě – bitevní a křižníky - nesly od třicátých let toliko průzkumné letouny, a teprve za války bylo několik jednotek upraveno i pro přepravu a využití lehkých bojových strojů. Jenže za války už se také ukazovalo, že naděje válečného námořnictva na spolupráci s vojenským letectvem byly mylné – letectvo bylo plně vytíženo vlastními úkoly, nadto nedokázalo poskytovat podporu válečným lodím za hranicí doletu. A tak se válečné námořnictvo rozhodlo pořídit si vlastní letadlové lodě.

AQUILA

Nejprve přišel na řadu bývalý obrovský zaoceánský parník ROMA (na vodu spuštěn v r. 1926, 32.583 gt = BRT). Válečné námořnictvo jej už na počátku války hodlalo bez velkých nároků upravit na pomocný nosič letadel, ale v lednu r. 1941 se rozhodlo, že loď projde mnohem významnější přestavbou – na letadlovou loď, podobnou těm, jaké měli Britové. Ti v r. 1928 dokončili rekonstrukci COURAGEOUS a v r. 1930 GLORIOUS, na podzim r. 1938 dokončili ARK ROYAL, v l. 1940 a 1941 lodě ILLUSTRIOUS, VICTORIOUS a FORMIDABLE (tyto tři ve shodné typové skupině) a na podzim r. 1941 ještě INDFOMITABLE. Použít se mělo mnoho dílů a výzbroje určených původně pro některé křižníky typu CAPITANI ROMANI. Přípravy ke stavbě lodi začaly v lednu r. 1941, stavba začala v prosinci téhož roku v renomované, státem podporované firmě Ansaldo v Janově, tři měsíce nato byl nosič pojmenován na AQUILA (= Orel) Konstrukční změny spočívaly v odejmutí všech nástaveb bývalého luxusního parníku a v úplné přestavbě interiéru trupu včetně jeho nového rozdělení na protizátopové úseky, vybavení lodi novými kotli a turbínami, technickým zázemím pro manipulaci s letadly a jejich opatřování, opravy…, protipožárním zařízením. Trup byl vpředu prodloužen a přetvarován, aby při větší zátěži lépe zvládal nápory moře i za rychlejší plavby, na boky přibyly výdutě, jednak jako ochrana vůči zejména torpédům, jednak jako prvky zabezpečující větší stabilitu plavidla. Základní ochranu proti dělostřelbě tvořily boční železobetonové segmenty tloušťky 600 mm (nehledě k ochraně výdutěmi) a pancéřování tloušťky 80 mm kryjící muniční oddělení a oddělení s nádržemi leteckého benzínu. Co se týče pohonného systému, použily se dva páry parních turbín objednané původně pro křižníky PAOLO EMILIO a CORNELIO SILLA (každý měl mít jeden pár těchto turbín)^{Pozn. 1} – každá turbínová jednotka (tedy celkem 4) stála v samostatném oddělení spolu se dvěma kotli (tedy jich bylo cekem 8) a tyto podcelky pak tvořily dva celky umístěné v trupu ve středolodí. Pohonný systém byl velmi výkonný, neboť projektovaná rychlost činila 30 uzlů a měla být jednou z taktických výhod plavidla. - Původní výzbroj lodi mělo tvořit 8 děl ráže 152 mm/55, 12 AA děl ráže 90 mm/55 a 104 AS děl ráže 37 mm/54, ale nakonec se 152mm děla jevila jako těžká a 90mm AA kanóny jako zbraně, proto se výzbroj modifikovala, s přihlédnutím k tomu, že do primární výzbroje bylo třeba využít děla z nedokončených křižníků typu CAPITANI ROMANI. Letecký hangár měl délku 160 m a šířku 18 m a původně měl pojmout jen 26 strojů Re 2001, ale tento počet hypoteticky stoupl poté, co mělo být dalších 15 strojů zavěšeno pod střechu hangáru a pro 10 dalších se našlo místo na letové palubě, a když byla speciálně pro tuto loď vyvinuta verze Re 2001 se sklopnými křídly, předpokládaný počet letadel na nové lodi měl činit 66. Vzletová paluba byla vybavena jednak dvěma startovacími katapulty dovezenými z Německa, jednak dvěma výtahovými plošinami umístěnými před nástavbovým ostrovem respektive za ním. Na to, že šlo o první italskou letadlovou loď, byla tato zřejmě poměrně zdařilým konstrukčním počinem – letová paluba se svěšenými konci se táhla od přídě k zádi, lemovala ji četná visutá palebná stanoviště pod její úrovni… Přestavba lodi trvala do r. 1943 a možná by i zdárně skončila, avšak těsně předtím, než ji obsadili po záboru severní Itálie Němci, italští sabotážníci vykonali své. Německá námořní správa však loď nedala dokončit, natož zprovoznit, a nechala ji stát v janovském přístavu. Tam, vlastně už opuštěná, ji nalezla spojenecká letadla a při útoku 16. června 1944 ji těžce poškodila. Další rány ji způsobili Spojenci útokem 19. dubna 1945. Nato ji Němci, před vyklizením Janova, sami potopili… V r. 1946 Italové loď z mělkého dna vyzvedli a odtáhli do La Spezia. Tam plavidlo rezivělo dál, neboť se přetrvávaly nekonečné diskuse, co s ní udělat. Nakonec byla přece jen zrušena a v r. 1952 rozebrána.

DATA

Výtlak: normální 23.130 t, plný: 28.350 t. Rozměry: délka 207,30 m mezi svislicemi, 211,60 m celková, šířka 29,40 m, ponor 7,31 m, letová paluba byla dlouhá 216,20 m a široká 25,30 m. Výzbroj (před dokončením): 8 x 135 mm/D 45 (8 x 1), 12AA x 65 mm/D 64 (12 x 1), 132 x 20 mm/D 65 (22 x 6hlavňových), 51 letadel Ra 2001. Pohon: 8 naftových kotlů Thornycroft (3.600 t paliva), 4 parní turbíny Belluzzo s celkovým výkonem 151.000 HP, rychlost 30 uzlů. Posádka: námořní 1.165 mužů, letecký personál 243 mužů.

Poznámka 1: Tyto křižníky, která patřily – jak už uvedeno k typu CAPITANI ROMANI (5.335 t při plném zatížení, ve výzbroji 8 x 135mm děl…), nebyly nikdy dokončeny. CORNELIO SILA byl sice spuštěn na vodu 28.června 1941, ale pak už se na lodi vlastně nepracovalo (zničen v červenci r. 1944), stavba křižníku PAOLO EMILIO začala 12. října 1939, ale tato loď se na vodu ani nedostala a ještě v loděnici byla v l. 1941 – 1942 rozebrána.

SPARVIERO

Za povšimnutí také stojí, že podobnou úpravou měla projít i pasažérská zaoceánská loď AUGUSTUS (na vodu ji spustili v r. 1927, tonáž 30.418 gt, rychlost 18 uzlů). Původně, v r. 1942, přejmenována na FALCO (= Vlaštovka), se začínala přestavovat na pomocný letadlový nosič, ale úpravy tehdy neměly být, podobně jako na lodi ROMA-AQUILA rozsáhlé, spočívaly pouze v odstranění horních nástaveb, instalaci hangáru, letové paluby (sahala od zádi a končila asi 18 m před přídí, protitorpédových výdutí na bocích v okolí vodní čáry, podél strojoven, usazení výzbroje (6 děl samostatných ráže 152 mm, 4 děla ráže 102 mm a desítek lehkých protiletadlových kanónů) a vybavení lodi zařízením ku obsluze letadel (řídící systém, nádrže, zbrojní sklady, výtahy, kabiny pro letecké posádky a obslužný personál…). Silné motory, kterými disponoval AUGUSTUS (28.000 HP) měly na lodi zůstat. Nedlouho poté, co byla loď přejmenována na SPARVIERO a kdy se začalo s odstraňováním původních nadstaveb, práce na lodi skončily, neboť ji v září r. 1943 obsadili Němci. Ti ji pak 5. října 1944 potopili, aby nepadla do rukou spojenců.

GIUSEPPE MIRAGLIA

Zajímavější bude vyprávění o nosiči námořních, plovákových letounů, který ovšem rovněž byl či vlastně měl být původně dopravním plavidlem. Ano, totiž sotva byla nákladní loď CITTA DI MESSINA 20. prosince 1923 spuštěna na vodu, válečné námořnictvo ji zabralo a s ohledem na jiné, zahraniční realizace tehdejších nosičů plovákových letadel, ji od r. 1924 do r. 1927 v La Spezia přestavovalo. Záměr byl, aby loď dokázala převážet podél italských břehů nejméně 20 letounů (4 větší, 16 menších), a k tomu se musela uzpůsobit konstrukce trupu. Ve středolodí byl tento zvýšen a takto vzniklá nástavba měla pak uvnitř přední a zadní hangár. Strop nástavby tvořil horní manipulační palubu, z níž čněly komíny, můstek, jeřáby…, ale z níž také vybíhaly vpřed a vzad rampy ke startovacím katapultům – jednomu na přídi, druhému na zádi. Letadla se však vysouvala z hangárů skrze boční dveře, načež je ne manipulační palubu vynášely kozové jeřáby, namontované nad dveřmi hangárů. – Po dokončení už vlastně byla takto koncipovaná loď zastaralá, tudíž ji válečné námořnictvo využívalo většinou jen k testům katapultování námořních letadel. Také za druhé světové války nevyplouvala do bojových akcí, nýbrž se využívala – klasifikována ostatně jako loď pro přepravu letadel – jak k transportu letounů podél pobřeží, tak k výcvikovým účelům. V r. 1943 kapitulovala, načež odplula na Maltu, kde pak sloužila jako depotní jednotka ponorky aj..

DATA:

Výtlak: 4.880 t. Rozměry: 115.00 x 15,00 x 5,20 m. Výzbroj: 20 námořních letounů, 4AA x 102 mm. Pohon: 8 kotlů Yarrow (430 t paliva), 2 parní turbíny Parsons o výkonu 12.000 HP, rychlost: 21 uzlů. Posádka celkově: 180 mužů.

Autor: Karel Novotný