Válečné lodě

DREADNOUGHT - KRÁL NA ČTYŘI ROKY

Příliš dlouho jediný.

Když byl v r. 1906 uveden do služby britský bitevník DREADNOUGHT, ve světě námořního vojenství i mimo něj, ba mezi veřejností, to vzbudilo senzaci. Jistě, vždyť dosavadní bitevní lodě, přesněji ty onehdy nejmodernější, postavené po r. 1895, nesly standardně 4 primární děla ráže 305 mm, a jen poslední jednotky této kategorie zvané semi-dreadnoughty (= polodreadnoughty) měly k těmto zbraním ještě „druhá těžká děla“ (říkalo se jim všelijak, též intermediativní - přechodová), a to ráže od 190 do 254 mm. A najednou tu byl obrněnec řádu „all-big-gun“, tj. bez sekundárního dělostřelectva, zato s 10 děly ráže 305 mm!! Kdesi jsem četl propočet, že zdolat DREADNOUGHT by dokázaly buď dva běžné pre-dreadnoughty, nebo půldruhého semi-dreaednoughtu, ale takové hrátky z čísly moc průkazné nejsou... Přesto ale, ano, Velká Británie mohla být na tuto obrovskou, rychlou a palebně úžasně silnou loď hrdá.

V nejedné české knize z tyglíku literatury věnované námořnímu vojenství po r. 1860 potažmo po r. 1906 se však s jakousi hrdou škodolibostí konstatuje (zobecňuji), že „DREADNOUGHT rázem poslal všechny tehdejší bitevní lodě (tj. všech států, najmě mocností) do výslužby“. A tady je problém! Nelze totiž pochopit, kde se tato „pravda“ stále bere, vždyť příslušní autoři se k ověření správnosti výroku, který jako obvykle odkudsi bez hlubší úvahy opsali, se mohou podívat do ročenek nebo jiných přehledů válečných lodí. Pak zjistí, že ono „rázem“ je omyl, neboť ono „rázem“ trvalo ve vztahu Velké Británie k jejím potenciálnímu největšímu soupeři, Německu, téměř čtyři roky a ve vztahu k ostatním mocnostem stejně tak nebo ještě mnohem déle. Takže o pre-dreadnoughtech nelze vůbec hovořit a psát jako o lodích „rázem“ vyřazovaných kvůli takticko-technické a morální zastaralosti. Ano, koncepce kapitálního kolosu DREADNOUGHT byla epochálně převratná, zásadně jiná než koncepce bitevních lodí, které do té doby na mořích a oceánech pluly, ale to neznamená, že tento obrněnec se všemi děly velkými („all-big-gun battleship“) se stal králem světových širých hladin ihned. Dovoluji si k tomuto tvrzení přiložit tento přehled:

Ve Velké Británii byl DREADNOUGHT, jehož stavba oficiálně začala 2. října 1905, realizačně dokončen převzetím lodi do Královského námořnictva v prosinci r. 1906. Není tak důležité, které britské jednotky této kategorie či třídy ho následovaly, ale zmiňuji je, aby bylo zřejmě, že zavádění lodí později zvaných dreadnoughty nebyl překotný proces a že i Royal Navy trvalo dost dlouho, než se mohla prezentovat flotilou dreadnoughtů.

Tedy po DREADNOUGHTU následovaly v téže třídě (kategorii) lodě typu BELLEROPHON (10 x 305 mm, 16 x 102 mm…), které vstupovaly do služby takto: BELLEROPHON v únoru r. 1909 (tj. 3 roky po DREADNOUGHTu) SUPERB a TEMERAIRE v květnu r. 1910. Následovaly dreadnoughty typu ST.VINCENT - ST. VINCENT vstoupil do služby v květnu r. 1905, VANGUARD v únoru a COLLINGWOOD v dubnu r. 1910. O rok později přibyl na seznam Royal Navy jednak „sólista“ NEPTUNE, jednak typ COLOSSUS, tj. dreadnoughty COLOSSUS a HERCULES (1911). Pak už zařazovalo Královské námořnictvo jen supredreadnoughty, tedy bitevní jednotky s děly větší ráže než 305 mm (v tomto případě 343 mm).

V USA byly dva první dreadnoughty, typu SOUTH DAKOTA, tj. SOUTH DAKOTA a MICHIGAN, uvedeny do služby až v r. 1910 (tj. 4 roky po DREADNOUGHTu), ihned následovaly dvě jednotky typu DELAWARE, tj. DELAVARE a NORTH DAKOTA, o rok později velmi podobné lodě typu FLORIDA, tj. FLORIDA a UTAH, a v r. 1912 poslední americké dreadnoughty typu WYOMING, tj. WYOMING a ARKANSAS. Pak už Američané stavěli rovněž jen superdreadnoughty, s děly ráže 356 mm.

Německo na vznik DREADNOUGHTu reagovalo po svém, ale rovněž s velkým zpožděním. Totiž jednak na německých jednotkách této kategorie bylo instalováno sice 12 primárních děl, ale jen ráže 280 mm (údajně byla srovnatelná s britskými 12palcovkami Mk X), jednak na těchto i dalších lodích zůstalo početné sekundární dělostřelectvo, tj. 12 Kruppových 150mm kanónů, takže je sporné, zda tyto lodě vůbec lze za dreadnoughty, přesněji za „all-big-gun-battleships“, považovat°. Ale budiž. I tak ovšem první bitevní typ NASSAU (tj. NASSAU, WESTFALEN. RHEINLAND a POSEN), vstoupil do služby až v r. 1910 (tj. 4 roky po DREADNOUGHTu). Ano, čtyři roky po britské předloze!! A vím, že čtyři roky je náramně dlouhá doba!! Následoval typ HELGOLAND, jehož lodě (HELGOLAND, OSTFRIESLAND, THŰRINGEN a OLDENBURG) byly zařazeny do císařského loďstva v l. 1911 – 1912. Nato se realizoval velmi zdařilý typ KAISER, jehož jednotky (KAISER. FRIEDRICH DER GROSSE, KAISERIN, KOENIG ALBERT a PRINZREGENT LUITPOLD) vstupovaly do služby v l. 1912 – 1913, a po něm výtečný typ KOENIG, jehož lodě (KOENIG, GROSSER Kurfirst, MARKGRAF a KRONPRINZ) se objevily na mořích v l. 1914 - 1915. Následovaly už jen dva superdreadnoughty typu BAYERN.

S Francouzi je to ještě zajímavější – první dreadnoughty uvedli do služby až 7 let po britském DREADNOUGHTU!! Byl to typ COURBET (COURBET a JEAN BART, zařazené v r. 1913 - tj. 6 roků po DREADNOUGHTu, a FRANCE a PARIS zařazené v r. 1914). Následovaly tři superdreadnoughty typu BRETAGNE…

Japonci tak tak, že nepředešli Brity – měli jako „all-big-gun battleships“ připravené dvě jednotky typu SACUMA (SACUMA a AKI, objednány už v r. 1904!!) s primární výzbrojí 12 x 305 mm!!, ale jelikož pro ně nebylo dost 12palcovek, vstoupily tyto lodě do služby jednak s velkým zpožděním, až v r. 1910 (tj. 4 roky po DREADNOUGHTu) respektive v r. 1911, jednak jako semi-dreadnoughty, a to s primární výzbrojí 4 x 305 mm a 12 x 254. Zde ovšem je třeba uvést, že i 254mm děla (10palcovky) byla těžká, primární, a tedy de facto tyto lodě dreadnoughty byly. Ale!! Jako v případě německých jednotek je i tady třeba upozornit, že obě sacumy nesly navíc ještě 12 x 120 mm, tj. děla střední ráže, a tedy ani zde se nedá psát o „all-big-gun battleships“, nicméně výzbroj těchto lodí byla enormní. Nu ale - zpoždění je zpoždění, epochální prvenství Japoncům uniklo. Následovaly lodě typu SETCU (SETCU a KAWAČI) zařazené v r. 1912 a pak dva obrovské supredreadnoughty typu FUSÓ (12 x 356 mm), po nich dva ještě větší superdreadnoughty typu ISE (se stejnou výzbrojí) a po nich dva ještě větší superdreadnoughty typu NAGATÓ.

O obou státech při Jadranu – Itálii a Rakousko-Uhersku – a Rusku se lze zmínit jen marginálně, neboť jejich první dreadnoughty vešly do služby až v l. 1913 respektive v r. 1914,

Tento přehled jistě postačí k pochopení, že britský DREADNOUGHT byl dlouho unikátem – ojedinělým exemplářem svého druhu (třídy, kategorie). Až rok po jeho vzniku začaly nové závody v námořním zbrojení a začaly přípravy na stavbu lodí toho druhu také v jiných marínách, zejména v USA, Německu a Japonsku. Neboť vskutku – lodě na způsob pre-dreadnoughtů by už neobstály. Avšak tyto zastarávající jednotky ještě svoji práci dlouhou odváděly, ba značného využití se dočkaly i za první světové a některé - po úpravách - ještě dlouho po ní, např. jako školní jednotky.

Ale co ještě: Pozornější čtenář tohoto článku si všiml rozdílu mezi all-big-gun battleship (= doslova „bitevní lodí se všemi děly velkými“, de facto však „bez střední výzbroje“) a dreadnoughty, které v mnoha případech měly výzbroj jak primární, tak sekundární (a samozřejmě terciární). Otázka je, zda tento rozdíl má literatura respektovat. Zatím se tak neděje, ačkoli je jisté, že v některých případech je to rozdíl zásadní.

Autor: Milan Jelínek