• Lodě
• Události
• Slovník
• Názory
• O nás
• Kontakt
• PUBLIKACE

AMIRAL BAUDIN

ZPĚT na seznam lodí

NEOBVYKLÁ TĚŽKÁ VÁHA

Nová signální kniha, která vešla v platnost ve francouzském válečném loďstvu v r. 1870, výtečně dokladovala, jak si francouzští „mistři taktiky námořního boje“ nedokázali poradit s nástupem nových zbraní a ochranných a obranných prvků do arsenálů válečných loďstev – máme zde na mysli hlavně kloun a rýhovaná děla a také zdokonalující se pancíře. Kniha, reflektující zásady taktiky námořního boje, totiž vůbec neobsahovala signální pokyny k vedení boje za využití těchto nových prostředků, takže vcelku vzato se jevilo, že formace francouzských válečných lodí nadále povedou námořní boje jako za éry admirála Nelsona respektive jeho rivala Villeneuvea. Což nemusí být předmětem kritiky, ne-li posměšků, neboť každá novota svým způsobem překvapuje, způsobuje nejistoty a váhání, omyly i návraty na správnou cestu…

Teprve v průběhu sedmdesátých let, s rasantním prosazováním nových ofenzivních a defenzivních elementů do konstrukcí válečných lodí, se proud názorů na taktiku vedení námořního boje rozpohyboval, při čemž se samozřejmě nejvíc přihlíželo jednak k průběhům a důsledkům námořních bojů za americké občanské války v první polovině šedesátých let, jednak k výsledkům rakousko-italského námořního střetnutí v r. 1866. Jiná zásadní reálná verifikace nových zbraní totiž nepřicházela v úvahu. I tak však ještě koncem sedmdesátých let 19. století teorie taktiky námořního boje oscilovala mezi dvěma krajními názorovými proudy - jeden tvořily sveřepá tvrzení, že rozhodujícím činitelem námořního boje bude kloun, druhý proud vyztužovaly obhajoby dělostřelectva (mělo stále větší ráže, používaly se granáty, už se zaváděla i děla nabíjená odzadu, rýhovaná děla byla běžná…) a nastupujícího torpéda, včetně - od sedmdesátých let - torpéda automobilního.

Dobrá, ale jak v tom či onom případě vést boj? V klínových dílčích formacích loďstva, jak to u Visu předvedl rakouský admirál Tegettghoff? Nebo v řadách, jak si to vynucovala stále ještě převaha bateriových respektive kasematních válečných plavidel? A jak používat v boji věžové lodě – monitory a jejich nástupce? Nikdo nedokázal tuto záležitost spolehlivě předjímat… Paradoxem bylo, že tyto nejrozšířenější způsoby taktiky námořního zápolení existovaly v protikladech. Posuďme:

Boj nepřátelských loďstev zformovaných do paralelních řad vylučoval útok klounem, neboť pak by se musela plavidla z řad vychylovat a útočit individuálně, kolmo na stávající kurs, při čemž stále zůstávalo nevyřešeno, jak dokáží neohrabané paroplachetní pancéřové fregaty do finálních útočných pozic manévrovat. Jinými slovy bateriové uspořádání lodního dělostřelectva na námořních válečných plavidlech neumožňovalo mohutnou palbu přes příď, a tedy znemožňovalo jiný boj než „bok po boku“, ba ani připravený útok klounem, při vědomí velkého ohrožení vlastní lodi zpětnými následky útoku.

Lodě se sponsony a lodě centrálně bateriové - se skosenými předními a zadními hranami střílen či s dělovými výklenky - už dávaly větší šance vést palbu podél boků lodi vpřed a vzad. Nicméně i ty byly určeny spíše k boji v řadách, tj. přetrvávala snaha vyvinout co největší boční salvu.

Až zavedení dělových věží a s nimi věžových lodí, počínaje lodí USS MONITOR z počátku šedesátých let 19. století, by možná umožnilo změnit taktiku námořního boje - lodě už nemusely bojovat v řadách, ale do útočných pozic se daly vmanévrovat mnohem volněji, neboť nebylo třeba zdlouhavě přivracet plavidla jedním či druhým bokem k nepříteli - stačilo otočit dělovou věž. Nicméně i v tomto případě platilo, že kapitální manévrové jednotky měly svá hrubá děla především ku oslabení nepřátelské lodi natolik, aby bylo možné ji pak poslat ke dnu klounem, To vyplývalo ze skutečnosti, že i v závěru sedmdesátých let 19. století měl pancíř stále převahu nad dělem, tedy pokládalo se za nemožné potopit nepřátelskou loď pouze probitím bočních pancířů dělostřeleckými granáty. Resumé? Finálním útočným prostředkem zůstával kloun. Avšak! Pokud by byla použita děla nevídaných ráží, jistá naděje tu byla na rozhodnutí námořních bojů jen dělostřelbou.

Až s nástupem torpéda a se zaváděním nových druhů dělových hlavní a dělostřeleckých granátů s vyššími průbojnými a tříštivými účinky v osmdesátých letech téhož věku se od klounové taktiky poněkud ustoupilo, avšak začaly se hledat takové palubní pozice zejména pro těžká děla, které by umožňovaly vyvinout palbu o maximální granátové hmotnosti ve směrech vpřed, vzad i do stran. V sedmdesátých a osmdesátých letech se vyzkoušelo všechno: dělové věže respektive barbety rozestavené do čtverce (např. francouzské typy OCÉAN a RICHELIEU, britský TEMERAIRE), do kosočtverce (např. britský typ pancéřového křižníku IMPERIEUSE a francouzské typy HOCHE a MARCEAU), diagonálně (slavná britská INFLEXIBLE, ale také italské DUILIO a DANDOLO), v předozadní pozici (jeden post těžkých děl na přídi, druhý na zádi – viz např. britský věžový DEVASTATION či pozdější DREADNOUGHT, dokončený v r. 1879, francouzský typ TERRIBILE) či v pravolevé (francouzské COLBERT, REDOUTABLE, COURBET) a trojúhelníkové (francouzské citadelové obrněnce, např. AMIRAL DUPERRÉ – dvě těžká děla na bocích, třetí na vrchní palubě zadního středolodí). V Royal Navy se počínaje „admirálskou třídou“ (série bitevních lodí s názvy podle jmen slavných britských admirálů – COLLINGWOOD, ANSON, HOWE, BENBOW…, kromě CAMPERDOWN) začal prosazovat typ bitevní lodi s předozadním uspořádáním nejtěžšího dělostřelectva (jedna barbeta na přídi, druhá na zádi – barbety byly na začátku devadesátých let nahrazeny věžemi), avšak Francouzi jasno zjevně neměli. Nicméně v řadě jejich těžkých pancéřníků, vesměs s bizarními, zavalitými tvary, pak vzbudila pozornost i loď, která byla koncepčně poměrně jednoduchá a jejíž projektanti zjevně neortodoxně usilovali o dosažení co největší účinnosti boční palby. Obrněnec se jmenoval AMIRAL BAUDIN a jejím sesterským plavidlem, ale s některými odlišnostmi, byl FORMIDABLE.

AMIRAL BAUDIN představoval návrat francouzských lodních typů k plavidlům s vysokými boky a výrazným klounem, loď měla jeden mohutný komín přisazený k přední můstkové nástavbě (velitelský můstek, velitelská věž), dva duté stožáry s několika marsy a světlometnými stanovišti, kormidelna s navigační kajutou byla mezi prostřední věží a druhým stožárem. Velké sponsony na úrovni vrchní paluby a progresivní instalace protitorpédových sítí silný vizuální dojem z pohledu na loď ještě povyšovaly. Co ale zejména činilo tento pancéřník nápadně odlišným od jiných tehdejších barbetových jednotek - tři mohutná děla (rovněž na barbetách), z nichž jedna byla umístěna na horní palubě předolodí (před předními nástavbami), druhé ve středolodí (mezi komínem a druhým stožárem), třetí na horní palubě zadolodí, tedy všechny byly oddělené, v podélné, hlavní ose trupu. Tímto uspořádáním primární výzbroje tento typ koncepčně daleko předběhl evropskou dobu a společně s německým typem BRANDENBURG z počátku devadesátých let 19. století byl z hlediska rozmístění primárního dělostřelectva vzdáleným předobrazem rozmístění těžkého dělostřelectva na mnohých dreadnoughtech… Tedy věže těžkého dělostřelectva nebyly už jen ve vcelku standardní předozadní dispozici, ale vpředu, ve středolodí a vzadu, a už ani ne na bocích. To, že loď AMIRAL BAUDIN byla konstruována nikoli ku vyvinutí silné těžké palby vpřed, aby bylo možné devastovat nepřítele před rozhodující klounovým útokem, ale k maximálnímu účinku boční palby, mělo své příčiny v proměnných názorech na taktiku, v níž se počítalo už i s použitím velmi těžkých děl.  .

Totiž sotva byla ve Velké Británii zavedena děla ráže 12,5“ (318 mm)/D 15,8 z r. 1875 a sotva se do Paříže dostaly kusé zprávy o námořním zbrojním programu Italů (nezapomínejme, že ve druhé polovině sedmdesátých let byly Velká Británie a Francie nejsilnějšími námořními mocnostmi, následovala Itálie a s odstupem Německo a Rusko), byla nucena uspíšit produkci nejtěžších děl i Francie. Už obrněnec AMIRAL DUPERRÉ (dokončen v r. 1883) dostal děla ráže 340 mm (13,4“ hmotnost 48 t – Model 1875), a to i přes nesouhlas námořních dělostřeleckých důstojníků, kteří zavedení takové mohutné, neozkoušené zbraně považovali za přinejmenším nepraktické, ne-li nebezpečné. Proto další lodě byly navrženy jako palebné základny jen o málo menších zbraní (ráže 12,6“ – 320 mm), nicméně vývoj supertěžkých děl se ve francouzských zbrojovkách nezastavil.

Avšak poté pronikly do Francie další zprávy, že v Itálii, konkrétně v La Spezia, se připravuje stavba dvou nových obrovských obrněnců, která ponesou obzvlášť velká děla . Nakonec, po několika modifikacích, to byla „stotunová“ děla!! Měla mít nevídanou ráži 450 mm (17,7“)/D 20 a těmi obrovskými obrněnci byly DUILIO (dokončen v r. 1880) a DANDOLO (v r. 1882). Nato už i v pařížském parlamentu zazněla varování, že by Francie mohla zůstat ve vývoji těžkých děl pozadu. To ovšem v podstatě dalo zastáncům dynamického vyzbrojování francouzského válečného loďstva možnost prosazovat své požadavky rasantněji, ba je i zvyšovat. Aby parlament „uklidnilo“, muselo ministerstvo námořnictví s pravdou ven a prohlásilo, že i Francie má připraveny projekty děl o hmotnosti 100 t, ba co víc, dokončují se i projekty velkých obrněných lodí, schopných taková děla nést a bojovat jimi. (Ministerstvo námořnictví se ovšem neholedbalo tím, že existovaly i požadavky na vývoj děl o hmotnosti 120 t, která by byla na příslušných lodích až po čtyřech kusech, v duchu úsloví britského konstruktéra Barnabyho, že v oblasti stavby válečných lodí „neexistují limity, až na limity pokroku vývoje technologií a limity finanční“. Jenže tyto požadavky se ihned jevily jako nerealizovatelné…).

Co se týče francouzských nosičů těchto „stotunových“ zbraní, byl míněn právě typ AMIRAL BAUDIN – už prostý plachtoví a právě s oním, tehdy nezvyklým umístěním tří barbet pro supertěžká děla v centrální ose trupu, která takto mohla vyvinout maximální palebnou sílu do stran. Vzhledem k tomu, že francouzské pojetí námořní taktiky se tehdy drželo spíše „klounového způsobu“ vedení boje, tedy kladlo důraz na vyvinutí velká palebné síly vpřed, na dobře instalovaný kloun a na odolnost trupu vůči důsledkům klounového útoku, na manévrovatelnost klounových lodí…, byl AMIRAL BAUDIN konstrukční typovou odchylkou - obě lodě měly být sice vybaveny klounem, ale s tím se už dominantně nepočítalo jako s finální zbraní – nepřítele mělo ničit supertěžké dělostřelectvo.

Nová „stotunová“ děla pro typ AMIRAL BAUDIN byla vyrobena a testována u Schneidera v Creuzotu, ale už první z těchto zkoušených kanónů při šestero pokusech zklamal a i při sedmém a osmém pokusu ještě vykázal malé závady v ústí hlavně. Dále bylo zřejmé, že je příliš těžký, že jeho palba by ohrožovala konstrukci lodního trupu lodi… Tyto a další nezdary a následné vývody z nich nakonec vedly k tomu, že francouzské námořní zbrojovky se do výroby „stotunových“ děl zatím nepustily a zaměřily se na vývoj menších děl, a to i s ohledem na zavádění pomalu hořícího střelného prachu. Osud „stotunových“ děl pak zůstal ve slepé uličce, ba v r. 1886 vývoj tohoto kanónu skončil. „Poslední jsme začali, pánové, první končíme, pole zůstává Angličanům a Italům“ - slova na tento způsob zněla v parlamentu a na ministerstvu námořnictví v době, Velká Británie už měla dávno v provozu INFLEXIBLE se šestnáctipalcovkami (406 mm/D 18) a Itálie DUILIO a DANDOLO s děly ráže 450 mm, ba už byla hotová děla ráže 17“ (430 mm) pro obrněnce ITALIA a LEPANTO. A další smůla Francouzů: také 76tunová varianta Modelu 1875 (ráže 420 mm/D 22), určená pro obrněnce pobřežní obrany, nebyla podařená, neboť se ukázalo, že ocel, z níž byla vyrobena, je málo pevná – hrozilo roztržení hlavně.  

Ale naštěstí se na konci sedmdesátých let podařilo poměrně úspěšně realizovat jiný mohutný kanón, ráže 370 mm (14,6“)/D 28 o hmotnosti okolo 75 tun (jednotlivé kusy byly konstruovány s jistými rozdíly), označený jako Model 1875-1879. Přitom jeho konstrukce (delší hlaveň, možnost použití větší prachové náplně) a zavedení nového druhu střelného prachu dávaly teoretické předpoklady srovnatelného účinku palby tohoto kanónu s teoretickými předpoklady palby původních „stotunových“ děl od Creuzota (průraznost). A jelikož jiná děla vlastně nebyla, tato kanóny dostaly AMIRAL BAUDIN a FORMIDABLE. Pro přesnost - na lodi AMIRAL BAUDIN měla jedna hlaveň hmotnost 71,4 a děla byla vyrobena v Creusotu, na FORMIDABLE byly tyto hlavně o hmotnosti 75,1 t/kus a pocházely z dělovky v St. Chamond. Avšak tyto kanóny rychle zastarávaly a podle všeho měly přibližně jen stejné účinky jako britská děla menší ráže 13,5“ (343 mm)/D 30  typu MK II, která však už byla modernější, z r. 1882. 

To, že nebyla použita „stotunová“ děla, mělo ještě jeden důvod. Typ AMIRAL BAUDIN měl totiž disponovat i poměrně mnoha středními děly - po úpravách projektu šlo o kanóny ráže 6,4“ (163 mm) a 5,5“ (140 mm), a i tato děla loď významně zatěžovala.

Pro úplnost: v r. 1880 vyvinuli Francouzi ještě velmi dobré 52tunové námořní dělo ráže 340 mm (13,4“)/D 28 (Model 1881), jehož granáty – ač menší – měly přibližně stejnou průraznost jako britská děla o stejné hmotnosti a podobné ráže. Tento typ byl určen pro projektovaná lodě navazujících na dvojici AMIRAL BAUDIN - FORMIDABLE, avšak plány těchto plavidel byly přepracovány tak, že lodě pak měly nést po 4 barbetách umístěných na bocích do kosočtverce – tak vznikly typ HOCHE a typ MARCEAU. 

Lodě AMIRAL BAUDIN a FORMIDABLE se díky obvyklé pomalosti práce francouzských loděnic (zde státní loděnice v Brestu respektive Lorientu) a kvůli několika projektovým úpravám stavěly velmi, velmi dlouho, vždyť AMIRAL BAUDIN byl založen v říjnu r. 1879 a FORMIDABLE asi o měsíc dříve, ale na vodu byly spuštěny s velkým zpožděním – AMIRAL BAUDIN až v červnu r. 1883 a FORMIDABLE dokonce až dubnu r. 1885, a dokončeny byly teprve po deseti letech (!!) – AMIRAL BAUDIN v prosinci r. 1888 a FORMIDABILE v únoru r. 1889.

Obě lodě byly přibližně stejně velké jako jiné francouzské bitevní lodě onoho období (až na menší typ TERRIBLE o cca 7.530 tunách) - jejich normální výtlak činil: u obrněnce AMIRAL BAUDIN 11.630 t, u FORMIDABLE 11.575 t, a také rozměry byly téměř shodné (AMIRAL BAUDIN: 100,4 x  21,3 x 8,0 m, FORMIDABLE 100,0 x 21,2 x 8,4 m).

Lodě měly po 12 válcových kotlích (zásoba uhlí činila 790 t) a po 2 strojových jednotkách – stroje byly vertikální kompaundní o výkonu: AMIRAL BAUDIN 8.300 HP (dávaly provozní maximální rychlost 15,2 uzle), FORMIDABLE 9.600 HP (rychlost 16,0 uzlů).

Pancéřování lodí bylo co do tloušťky materiálu důkladné: Děla byla instalována na plošiny barbet tvořené kompaundními pancéřovými deskami silnými 405 mm, stěny barbet byly ocelové, tlusté rovněž 405 mm  a stejnou tloušťku ocelových stěn měly i - v jejich horní části - barbetové podpalubní tubusy, zatímco spodní část měla pancíř mnohem tenčí, neboť ji částečně kryly boční pancíře. Děla se nabíjela v závěrové šachtě na úrovni střechy barbety, kryté protistřepinovým horizontálním, vypouklým obdélníkovým štítem podepřeným kolmými stěnami, za nimiž bylo i stanoviště s ovládacími prvky děla…. Jisté těžkosti působila také prostřední barbetová instalace – v důsledku komplikovala vnitřní konstrukci lodi, zvyšovala její hmotnost a snižovala stabilitu plavidla, vnitřní prostory dělala těsnými a tak komplikovala práci a vůbec život posádky, už beztak namáhavý a svízelný… Dále byla ve výzbroji typu AMIRAL BAUDIN 4 děla ráže 164 mm/D 30 (model 1884, později nahrazena rychlopalnými kanóny stejné ráže), umístěná ve sponsonech a na hlavní palubě vpředu a vzadu, a ještě 8 děl (AMIRAL BAUDIN) respektive 10 děl (FORMIDABLE) ráže 140 mm (model 1881), umístěných na hlavní palubě – pálila skrze střílny (později na lodi AMIRAL BAUDIN byla tato děla rovněž vyměněna za rychlopalné kanóny téže ráže, ale D 45). Potíž byla, že sekundární dělostřelectvo v podstatě nemělo pancéřovou ochranu….Lodě nesly mnoho malorážních děl a mitrailleus (okolo 20), jejichž počet se často měnil, ve výzbroji bylo také původně 6 torpédometů ráže 380 mm, později jen 4 vrhače. – V l. 1896 – 1898 byly prostřední barbety odstraněny a nahrazeny lehkými pancéřovými redutami, do kterých byla umístěna děla ráže 163 mm odebraná ze sponsonů, které ostatně byly také zrušeny. 

Ale zpět k pancéřování: Hlavní ocelový pás se sice táhl po celé délce trupu a měl výšku 265 cm, ale nad vodu vyčníval jen do výšky 0,3 m - ve středolodí měl pás tloušťku 560 mm, ale ta nebyla po celé výšce pásu – v horní části byl pás tlustý 510 mm, ve spodní jen 405 mm. Nad tímto pásem však už kupodivu žádný pancíř nebyl, takže boky těchto lodí byly na velké ploše v horní části nechráněné, což byl také hlavní a zásadní nedostatek ochrany těchto plavidel. Také směrem dopředu a dozadu se pás ztenčoval - na úrovni přední věže měl tloušťku 395 mm, na přídi jen 355 mm, na zádi měl tloušťku rovněž 355 mm. Pancéřová paluba byla rovněž z ocele, měla tloušťku 100 – 75 mm a pojila se k hlavnímu pásu, uprostřed byla tato paluba podélně vyvýšena nad okraje.

 

 

Lodě AMIRAL BAUDIN a FORMIDABLE se vnějškovitě lišily jen v detailech – obě měly poněkud odlišně uspořádané marsy a další stanoviště na stožárech, FORMIDABLE měl také silnější komín.

Posádku lodí tvořilo 625 respektive 650 mužů.

Tyto pancéřníky, ač velmi rychle zastaraly a jejich dělostřelectvo i pancéřování se už před dokončením jevily jako nevyhovující, měly poměrně dlouhou službu, třebaže většinou jako jednotky pobřežní obrany. AMIRAL BAUDIN byl v r. 1909 vyřazen a upraven na hulk, FORMIDABLE byl vyřazen v r. 1911. Přesto dodnes vzbuzují pozornost.

 

Autor: Milan Jelínek, milan.jelinek@uhk.cz