Válečné lodě

BARON GAUTSCH - POTOPENÍ

VELKÁ LEGENDA O MALÉ LODI

Televizi Prima mohou být příznivci historie vojenství vděční jak za válečné dokumentární filmy, tak za zpravodajské retrospektivní informace, které se v některých kaleidoskopických pořadech objevují. Takovou byla i zpráva odvysílaná 2. října 2005 v cca 9.25 hod v pořadu „Svět 2005“, která si všimla vděčného objektu tzv. vrakových i rekreačních potápěčů – torza bývalého rakousko-uherského dopravního parníku BARON GAUTSCH, které od srpna r. 1914 spočívá pod hladinou severního Jadranu. Samozřejmě, že oblíbené pojmenování ex post „Titanik Jadranu“ je vůči této lodi nadnesené, neboť jednak počet obětí na lodi TITANIC byl nesrovnatelně – skoro desetkrát větší, jednak BARON GAUTSCH byl vůči legendárnímu velkoparníku trpaslík více než dvacetkrát menší, na druhou stranu však rakousko-uherský (i český) tisk o jejím potopení na minovém poli referoval stejně dramaticky, jako o dva roky předtím podával zprávu o potopení oné tehdy největší pasažérské lodi světa… Ale ohledně parníku BARON GAUTSCH nedošlo ani na humbuk senzací, ani na pozdější obvyklé ohromující, natož veřejné analýzy příčin i průběhu zkázy parníku, neboť jednak následující válečné měsíce a roky dávaly vzniknout událostem ještě dramatičtějším, jednak běžná služební hlášení, výpovědi účastníků tragédie před vyšetřovací komisí…, zůstala ukrytá v archívech - dokud nevzala za své při některých nešťastných poválečných událostech. Proto také nedošlo ani na rozsáhlá publicistická (knižní) zpracování tohoto námětu (menší výjimky byly učiněny ovšemže jen v Rakousku, a také Německu), a je dost možné, že nebýt onoho vraku, na tragédii malého parníku BARON GAUTSCH by se téměř zapomnělo.

Ctěný pan Paul Gautsch von Frankenthurn byl po určitou dobu jednou z nejvýraznějších postav rakousko-uherského školství a poté významnou osobností vídeňské politiky. Přitom by se zdálo, že jeho dětství (nar. r. 1851) v rodině vídeňského policejního komisaře a posléze vzorně vystudovaná práva navedou jeho životní trajektorii jiným směrem, ba ještě po nástupu na finanční prokuraturu se zdálo, že Paul Gautsch bude prostě onou „prodlouženou rukou zákona“, jako jeho otec. Nebyl, nezůstal. V r. 1873 přestoupil na ministerstvo kultury a školství, kde se vypracoval na ředitele presidiální kanceláře. V r. 1881 byl jmenován ředitelem Tereziánské akademie, kterou několik let předtím vystudoval, ale po jejím sloučení s Orientální akademií v r. 1883 se stal dvorním radou. 5. listopadu 1885 byl po baronu Conradovi jmenován ministrem školství. Z dnešního hlediska by Gautsch asi neuspěl, neboť vyučování ve školách spočívalo na fundamentu staletími osvědčeného biflování a tělesného trestání žáků neřádných a nový pan ministr neučinil nic, aby se začalo prosazovat to, čemu my dnes říkáme moderní formy vyučování např. s individuálním, empatickým přístupem učitelstva, za spolupráce školy s rodinou… - Gautsch se věnoval spíše organizačním, sociálním a hmotným záležitostem ve své resortu (revize knihoven, dosažení určitého věku pro nástup na střední školu, uniformování profesorů…). Je však také pravda, že žactvo bylo vycepované k vysoké kázni, tudíž drzosti, ba hrubosti na soudobých našich školách - bohužel už téměř běžné - byly tehdy neznámé, ba nemyslitelné – žáci byli absolutně ukáznění, takže morálkou dětí a mládeže se ministr Gautsch zatěžovat až tak nemusel, a vzdělání se mládež prostě nadřela. V r. 1890 byl P. Gautsch povýšen do stavu baronského, v r. 1897 jmenován rakouským ministerským předsedou (do r. 1898) a znovu v r. 1904 (do r. 1906) a ještě jednou v r. 1911 – jeho nejvýraznějším počinem asi bylo podání návrhu na zavedení všeobecného hlasovacího práva do říšské rady... Už z tohoto stručného výčtu je patrné, že baron Gautsch nebyl osobnost ledajaká, že šlo o vládního úředníka velmi známého a mnohými i vynášeného a uznávaného (mnohými ovšem i zatracovaného). Není tedy divu, že ještě za jeho života (zemřel v r. 1918) byl po něm pojmenován i parník. Dnes vrak této jedné z mála upomínek na premiéra barona Gautsche leží v moři nedaleko Rovinje – města na západním pobřeží Istrie, v hloubce 40 m (dno lodi) a nad jeho rozpadlými palubami a okolo člunových nosníků a spadlého prostředního komínu proplouvají modrým hlubinným příšeřím hejna ryb a vinou se tam úhoři. Je to mysteriózní zjev, ale stačí pomyslet, že kdysi to na jejích plavbách byla exkluzivní loď plná lidí, kteří korzovali po promenádní či zadní palubě, debatovali v kuřáckém salónu a nebo se bavili ve společenských jídelnách. Dodnes jako by tam ti lidé někde a jen jako by podivně mlčí…

Parník BARON GAUTSCH pocházel ze starodávného Dundee ve skotském hrabství Forfar, na Dundee-Law podél (zátoky) Firth of Tay. Na počátku 20. století to bylo velké přístavní město se 180.000 obyvatel s mnoha význačnými stavbami, památkami, školami, knihovnami… uznáváno jako plátenické centrum V. Británie (40 místních továren s 25.000 dělníky), pracovaly tam i početné továrny na jutu (20.000 dělníků), ale bylo tam i několik více či méně známých loděnic, mezi nimi Gourlay Bros. & Co. Ltd. Ta se na objednávku od Rakouského Lloydu stavby parníku BARON GAUTSCH v r. 1906 ujala. Na vodu tam loď spustili v r. 1908, za přítomnosti zástupců rakouského rejdařství.

Je možné tu připomenout, že když Rakouský Lloyd v r. 1836 začínal v Terstu, měl jen několik malých loděmi k dopravní plavbě na Jadranu a Středozemním moři, nejvíce do Levanty. Od r. 1851 převzala od státu trvalou zakázku na námořní přepravu pošty, od r. 1855 dostávala od státu na tuto aj. činnost ve prospěch státu dotace. Postupně přibývaly nepravidelné lodní linky z Terstu do všech významných přístavů italských, francouzských a španělských, též západo- a severoevropských. V r. 1872 byla otevřena pravidelná linka do Východní Indie a v r. 1888 do Brazílie. Podle smlouvy s Vídní z r. 1891 měl Rakouský Lloyd provozovat pravidelnou námořní, zejména poštovní dopravu na Jaderském moři. Středozemním moři a Černém moři, a také do dalekého zámoří (Brazílie, Japonsko), přičemž do této činnosti mohlo zasahovat vídeňské ministerstvo obchodu (jízdní řády, ceny přepraveného a jízdného…). V r. 1894 měla společnost už 74 parníků o 145.000 BRT, nemovitosti v hodnotě 5.000.000 zlatých, pojistný fond s 2.500.000 zlatých… a nové lodi přibývaly – BARON GAUTSCH byl nyní tou největší, ale stavěly se i jeho sestry – znovu v loděnici Gourlay Bros. & Co. Ltd. to byl PRINZ HOHENLOHE, a poté, avšak mnohem později (v l. 1912 - 1914), už v loděnici Rakouského Lloydu v Terstu, BARON BRUCK, podle odkoupených plánů lodi PRINZ HOHENLOHE. BARON GAUTSCH byl původně určen i pro zaoceánské plavby, proto dostal tři stroje a tři lodní vrtule, jeho sesterské lodě měly obsluhovat linky jen na Jadranu, měly tudíž jen po dvou strojích a dvou lodních vrtulích, což sice neumožňovalo vysoké plavební a přepravní výkony (ostatně na Jadranu nebylo nikam daleko), ale zato cena lodí byla menší a také náklady na provoz byly nižší… Kotle všech lodí měly už naftové vytápění – tehdy počínající novinku.

Po dokončení měl nevelký dvoukomínový BARON GAUTSCH délku 84,5 m a šířku 11,65 m, hrubá prostornost činila 2.069 BRT, celkový max. výkon strojů 4.600 iHP, což umožňovalo lodi dosahovat velmi dobré rychlosti 17,25 uzle…Už po zahájení služby lodi BARON GAUTSCH se však ukázalo, že stroje jsou nejen poruchové, ale že i jejich reálný výkon je nižší než projektovaný respektive kontrahovaný, proto Rakouský Lloyd v Dundee tuto skutečnost reklamoval. Loděnice Gourlay Bros. & Co. Ltd. pak skutečně na vyřízení reklamace přistoupila, ba dodatečné práce na strojích přijeli provést technici a dělníci skotské loděnice. Ti zjistili, že kvůli úpravě strojů a příslušenství bude třeba zvětšit kapacitu strojovny, což také postupně provedli, ale práce na nápravě nedostatků se tím protáhly a finanční náročnost oprav a úprav přivedla bratry Gourlaye na podzim r. 1910 na mizinu.

V předtuše velkých záležitostí válečných, po atentátu na rakouského arcivévody Františka Ferdinanda v bosenském Sarajevu 28. června 1914 se branné síly mocnářství začaly připravovat na střetnutí se slaboučkou armádou Srbska, kteréžto Vídeň označila za rejdiště temných protirakouských sil. 23. července t. r. předložila srbské vládě ultimátum s nesplnitelnými podmínkami, pět dnů nato vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. Ale už předtím, 27. července 1914, si vrchní správa c.a k. válečného námořnictva pronajala parník BARON GAUTSCH od Rakouského Lloydu na přepravu armádních jednotek mezi Pulou případně Terstem a bokou Kotorskou, přičemž při cestách na severozápad nabíral v přístavech Bosny a Hercegoviny civilisty, hlavně rodinné příslušníky důstojníků, a převážel je do bezpečí istrijského poloostrova. BARON GAUTSCH tehdy nebyl příliš vytížen, proto se Rakouský Lloyd pronájmu nevzpíral.

Z Terstu do malebné boky Kotorské je dlouhá cesta, ale je-li po lodním boku čarokrásné pobřeží Dalmácie, není nezajímavá. Jenže myšlenky převážených infanteráků, kanonýrů, sapérů… připravených potupit slaboučké Srbsko ku potěše císaře Pána se k pobřežní scenérii nestáčely – čekaly je boje. Válka už byla zatraceně cítit - v rakouských přístavech byl mobilizační ruch, velké lodě výhružně dýmaly na kotvištích, menší se vydávaly před základny a na moře, několik rakousko-uherských říčních monitorů začalo v noci na 29. července bombardovat srbské hlavní město Bělehrad respektive jeho opevnění a vydrželo přitom téměř i po celý den, 5. srpna oznámila maličká Černá Hora, že vstoupila do válečného stavu s Centrálními mocnostmi, tedy po boku Srbska, a už 8. srpna Rakušané ostřelovali pobřežní pozorovatelnu s radiostanici jakož blízkou železnici u Antivari (Bar), proslýchalo se, že 7. srpna sám vrchní velitel loďstva admirál A. Haus vyplul s obrovskou flotilou nejlepších lodí provázenou křižníky a torpédovými lodicemi na pomoc německému velkému křižníku GOEBEN a malému BRESLAU, které se snažily uniknout Britům do Turecka (ale bez boje se vrátil, aniž Němcům mohl pomoci)…

V době svého pronájmu uskutečnil malý parník čtyři plavby v celkové délce více než 1.800 námořních mil a přepravil 2855 osob… 11. srpna 1914 jej čekala zatím poslední plavba pod vlajkou rakousko-uherského válečného námořnictva, a to z Terstu do boky Kotorské a zpět, pak se měla loď vrátit do zálivu Muggia jižně Terstu a být znovu upravena pro dopravní službu rejdařství Rakouského Lloydu… Před vyplutím z terstského přístavu na jihovýchod však měl kapitán lodi BARON GAUTSCH P. Winter vyslat některého ze svých důstojníků na námořní velitelství v Terstu, kde byly připraveny informace o aktuálním rozmístění urychleně pokládaných minových polí na plavební trase parníku (kvůli utajení toliko ústní) a odkazy na místní námořní velitelství v jednotlivých základnách, v nichž bude BARON GAUTSCH zastavovat na cestě tam i zpět. Winter poslal do rušných terstských ulic druhého důstojníka Tenze… Ten úkol splnil, informace přinesl, načež s prvním důstojníkem Luppisem zakreslili do lodní mapy bezpečný kurs parníku na jihovýchod – přes Zadar a Split…

Cesta „dolů“ byla v pořádku. V boce Kotorské BARON GAUTSCH nalodil civilisty, raněné vojáky a námořníky a 12. srpna vyplul na zpáteční cestu. Opět zastavil ve Splitu a Zadaru, kde dostal kapitán Winter další informace o minových polích… a den na to, 13. srpna hodinu před polednem, vyplouval parník z přístavu Veli Lošinj, kde nabral hlavně rekreanty z vnitrozemí, kteří tu urychleně ukončovali své příjemné pobyty. Do Terstu zbývalo tak devět hodin plavby v příjemném letním dni.

Do 13.45 hod. velel můstkové službě v kormidelně na úrovni člunové paluby první důstojník Luppis, který pak postoupil své místo druhému důstojníkovi Tenzemu a šel do jídelny cestujících I. třídy, kam ho pozvala skupina zámožných Rakušanů. Klidná plavba pak pokračovala necelou hodinu, avšak když se BARON GAUTCH přiblížil k jižnímu výběžku poloostrova Kamenjak (jižní Istrie), Tenze nedal kormidelníkovi příkaz vzdálit loď od pobřeží a nechal loď v kursu nedaleko něj, přestože jiné velké lodě se držely mnohem dále – až 3 míle od břehu. Tenze nerespektoval ani signály z malé minonosky BASILISK (314 t), která se u severního ústí Fažanského kanálu (mezi ostrovy Brioni a istrijským pobřežím – vnější rejda pulské základny) zbavovala posledních ze 145 min, které předtím kladla i v místech, do nichž právě mířil BARON GAUTSCH.

Když minul poslední z ostrovů Brioni, pokračoval parník ještě asi půl hodiny, až se napravo objevil přístav Rovinj – a pak se to stalo.

Ve 14.55 hod, v rychlosti asi 15 uzlů najel BARON GAUTSCH postupně na dvě námořní miny z lodi BASILISK. Obě exploze, krátce po sobě, zvedly do úrovně člunové paluby obrovské gejzíry vody pod levým předolodím a zaplavily vrchní palubu u předního stožáru zaplněnou cestujícími. Loď se okamžitě začala naklánět a zároveň klesat pod vodu, navíc v útrobách lodi začalo hořet. Lidé, kteří se právě neprocházeli po vrchní palubě či promenádních palubách a ještě po obědě odpočívali v kabinách, se teď spěšně oblékali a vybíhali nahoru, zatímco na otevřených palubách nastal zmatek, do kterého zařvala lodní siréna, přivolávající záchranu. Několik mužů posádky se snažilo začít spouštět čluny, ale všechno marné - trvalo pouhých 6 minut, než se parník potopil. Přitom se po hladině rozlila hořící nafta, do níž spadly desítky cestujících z naklánějící se paluby…

K místu tragédie okamžitě vypluly torpédoborce CSEPEL, BALATON, TRIGLAV, které patrolovaly nedaleko, později se na místě objevil VELEBIT, ale přes vcelku brzký záchranný zásah byly důsledky minových explozí tragické – lodě CSEPEL, TRIGLAV a BALATON vylovily jen 159 lidí, mezi nimi kapitán lodi Winter a první důstojník Luppis, zatímco na VELEBIT vytáhli už jen 68 mrtvol – mnohé byly znetvořené popálením od hořící nafty. 109 lidí zůstalo pohřešovaných respektive ztratilo život také, mezi nimi druhý důstojník Tenz, který se ještě před potopením lodi zastřelil a jeho tělo bylo po dvou dnech nalezeno na východním břehu Fažanského kanálu, pak i těla některých dalších nebožtíků. (Statistiky se v těchto údajích pramen od pramene bohužel liší – celkový počet obětí je udáván od 177 do 200.)

Vrchní námořní správa vydala o tragédii jen stručnou tiskovou zprávu, v níž chybělo pregnantní vyjádření širších okolností neštěstí (nedbalost druhého důstojníka) i přesný počet obětí. Proto veřejnost mohla soudit jen podle neoficiálních zdrojů, zejména podle článků přebíraných z terstských periodik, jejichž redaktoři vyzpovídali několik cestujících, kteří tragédii přežili.

Požadavky, aby přeživší pasažéry a pozůstalé po obětech tragédie parníku BARON GAUTSCH Rakouský Lloyd odškodnil, rejdařská společnost zprvu odmítala, s odkazem, že šlo o válečnou událost a že částečným viníkem je i válečné námořnictvo, které neposkytlo velení parníku dost přesných informací o rozmístění a mocnosti minových polí v kursu parníku, ostatně mohlo jít o miny uvolněné, driftující, v mapách nezaznamenané… Později ale svoji odpovědnost rejdařství přiznalo a nároky vyřídilo podle zákona, nicméně pozůstalí obětí spokojeni nebyli a Rakouský Lloyd ve Vídni zažalovali u zemského soudu.

Mezitím ovšem došlo na rakouské straně jadranu k dalším podobný tragédiím, které prvotní rozjitření poněkud zmírnilo – 17. září se na mině potopil škuner MARIA, s nímž zahnulo 6 námořníků, a ve stejný den šel pod vodu nákladní parník JOSEFINE, s nímž zmizelo i 7 mužů posádky. Důsledkem mj. bylo, že námořní správa nařídila vyhledávání a likvidaci odtržených, zbloudilých min – do konce r. 1914 jich bylo objeveno 583!!!…

Vyšetřování události se vzhledem k válce táhlo a judikát nikdy vynesen nebyl. Většinu všech spisů pak v r. 1925, kdy už se na tragédii parníku BARON GAUTSCH téměř zapomnělo, zničil požár v soudní budově, ostatní se ztratily, kancelář židovského právníka pozůstalých, Dr. Schapira, zničila v r. 1938 zuřivá soldateska nacistů… Zachovala se jen žaloba státního návladního v Rovinji.

A vrak parníku BARON GAUTSCH? Leží nedaleko přístavu Rovinj, v hloubce 40 metrů, na souřadnicích 44°56´1´´ s. š. a 13°33´3´´ v. d., jako objekt zájmu vděčných vrakových potápěčů.

Autor: František Kaline (Milan Jelínek)