• Lodě
• Události
• Slovník
• Názory
• O nás
• Kontakt
• PUBLIKACE

DES MOINES - typ

ZPĚT na seznam lodí

KŘIŽNÍKY PRO DALŠÍ VÁLKU

Už v r. 1944 bylo evidentní, že v době nadvlády vojenského letectva nad pevninou i oceány epocha bitevních lodí končí. Těmto nevídaným, přezbrojeným kolosům a technickým veledílům už nepomohlo ani vybavení radary, ani silným protiletadlovým dělostřelectvem, palubními průzkumnými letouny aj. obrannými a ochrannými prostředky – vzhledem k přechýlenému poměru palebná síla versus zabezpečení vůči podhladinovým, hladinovým i prudkým vzdušným útokům byla už efektivita jejich bojového nasazení nedostatečná a jejich obrana nákladná a nepříliš účinná. Také stavba, provoz, údržba, opravy, vyzbrojování a vystrojování, personální nároky… těchto monster zůstávaly finančně velmi zatěžující, a pro některé státy vskutku už neúnosné. Navíc praxe v l. 1939 (1941) – 1945 umožnila nově nahlížet na reálné úkoly a potřeby válečného loďstva respektive jeho jednotlivých lodních kategorií, a z tohoto pohledu převládal všeobecný odklon od poválečné realizace nových bitevních lodí. A ač námořní doktríny evropských marín byly odlišné od strategického poslaní válečných námořnictev Spojených států a Japonska, je patrný společný příklon k letadlovým lodím (USA, Velká Británie), křižníkům, torpédoborcům, lehkým hladinovým lodím (např. stihačům ponorek) a k ponorkám, zatímco bitevní lodě se už nestavěly (britský VANGAURD je třeba považovat rovněž za relikt války).

V případě floty nejsilnějšího námořního státu, USA, se v souvislosti se strategií ku ovládnutí velkých oceánských ploch a postupně i k přechodu ke schopnosti US Navy zasahovat kdekoli ve světě měnilo i taktické uspořádání loďstva. Na základě zkušeností z bojů na Pacifiku se nadále její hlavní síly dělily na skupiny – operační svazy, jejichž jádro tvořily letadlové lodě, a křižníkům pak připadla role jednak jejich hladinových ochránců, jednak průzkumníků, servisních jednotek apod. Křižníkům však zůstávaly i některé původní role: separátní boj s těžkými hladinovými silami nepřítele, ostřelování pobřežních cílů, zabezpečení akcí výsadkových jednotek, palebná příprava lokalit určených k vylodění, ochrana přístavů a pobřeží aj. Proto se křižníky musely modifikovat, a to na lodě se sice jen středně těžkou primární výzbrojí, ale s co nejvyšší rychlostí, s co nejdokonalejší ochrannou výstrojí (radary, protiponorkový equipment…), a s výbavou pro servis letadlovým lodím (záchranné a protipožární prostředky…). A tak v době, v níž se prezentoval ve své třídě vrcholný americký typ DES MOINES, byl křižník už víceúčelovým plavidlem, jehož těžká varianta kombinovala prvky bitevní lodě a středního křižníku, záchranné a zásobovací lodě. Těžký křižník byl zajištěn dobrým pancéřováním vůči dělostřelbě i zejména leteckým a torpédovým útokům, neboť se jevilo, že nejnebezpečnějšími a nejčastějšími agresory vůči němu budou i po druhé světové válce jednak rychlé bombardéry a torpédonosné letouny, jednak ponorky. Sám nebyl predátorem těchto útočníků, takže musel být chráněn doprovodnými plavidly určenými pro speciální boj, případně mu ochranu skýtalo letectvo z blízkých aircraft carriers.

Lodě typu DES MOINES založené nedlouho před koncem americko-japonské války na Tichém oceáně byly při maximálním výtlaku 20.935 t větší až mnohem větší než dosavadní americké jednotky této třídy (řekněme těžkých křižníků), postavené od konce dvacátých let 20. století, a jen podstatně těžší byla monstra typu ALASKA (max. výtlak 34.250 t, děla 9 x 305 mm). Hlavní odlišností jednotek typu DES MOINES byla oproti dřívějším typům v téže třídě zejména:

-          silnější pancéřová paluba tloušťky 90 mm (pro srovnání: např. lodě jen o něco menšího, ale velmi početného a úspěšného typu BALTIMORE, dokončované v l. 1943 - 1946, měly pancéřovou palubu silnou 65 mm),

-          lepší hlavní výzbroj, byť ráže 203 mm – nejvyšší standard pro těžké křižníkové typy.

S touto výzbrojí to bylo ve stručnosti následovně: Už v polovině třicátých let (stále píšeme o 20. století) odbor dělostřelectva (Bureau of Ordnance) US válečného námořnictva zadal práce na novém, plně automatickém rychlopalném dělu ráže 6“ (152 mm)/D 47 s univerzálním využitím – pro palbu na jak hladinové, tak vzdušné cíle … V r. 1937 se tato děla začala vyrábět a bude stát zato si je někdy připomenout v souvislosti s křižníky, které předcházely realizaci typu DES MOINES... Jelikož se tyto kanóny osvědčily, začalo velení US Navy uvažovat o zavedení kanónů se v podstatě stejným konstrukčním řešením a ke stejným účelům, ale s větší ráží – 8“ (203 mm).

 

Děla měla být umístěna ve věžích po 2 – 3. Vývoj tohoto děla začal ještě před válkou, ale události v Pacifiku po japonském útoku na Pearl Harbor v r. 1941 na čas práce i na přípravě této zbraně zbrzdily, takže jeho vývoj skončil až v r. 1943. Hned se uvažovalo o montáži kanónů tohoto modelu na dokončované jednotky typu BALTIMORE, neboť propočty ukazovaly, že konstrukce těchto lodí by rasantnější sekundární účinky nových děl ráže 203 mm snesla. Zde poznamenáváme, že pro většinu právě rozestavěných lodí typu BALTIMORE už byla stávající děla ráže 8“/D 55, avšak staršího modelu, hotová, jenže tento model byl poruchový a „pomalý“, ba dokonce tak pomalý, že nevyhovoval při nočních bojích s japonskými křižníky a torpédoborci, kdy bylo třeba okamžitých reakcí na krátkodobé objevení nepřátelského cíle. Proto se už dříve uvažovalo o jeho nahrazení oním typem děla ráže 6“/D 47 z konce třicátých let - jenže u něj vadila právě malá ráže a menší dostřel… Loď typu BALTIMORE pro ověřovací montáž nových rychlopalných osmipalcovek byla vybrána – byl to právě dokončovaný křižník OREGON CITY. Nicméně velení válečného námořnictva nakonec, i vzhledem k ukončenému dosažení americké převahy nad císařským loďstvem japonským, po doporučení odboru dělostřelectva rozhodlo, že nová děla ráže 8“/D 55 se budou montovat až na zcela nový typ, a to po třech kusech do každé ze tří hlavních věží lodí. Přitom se už vcelku nepočítalo, že tyto nové křižníky zasáhnou do americko-japonské války, ale snaha byla, aby se staly základem nové, poválečné americké křižníkové flotily.

Co se týče jiných konstrukčních sekcí typu DES MOINES, více se přihlíželo ke zkušenostem ze stavby a provozu US bitevních lodí, než křižníků – stroje byly podobně uspořádány, větší pozornost se věnovala ochraně vůči leteckým útokům (a conto přibyla speciální paluba tloušťky 20 mm proti leteckým bombám) a respektoval se požadavek, aby standardní pancéřování odolalo palbě nepřátelských děl ráže až 210 mm (při hmotnosti granátu 250 lb, tj. 113,4 kg) na vzdálenost 15.700 – 28.000 yardů (14.300 – 25.500 m). Radarová výbava byla nejmodernější možná… Vizuálně pak šlo o mohutná plavidla s jedním komínem mezi dvěma stožáry, výraznou dlouhou můstkovou nástavbou a nástavbami za zadním stožárem…

Rozhodnutí o realizaci 11 lodí typu DES MOINES padlo v létě r. 1943, lodím byly přiděleny názvy a designace: CA 139, CA 140, CA 141, CA 142 a CL 143, CL 144, CL 145, CL 146, CL 147, CL 148, CL 149, v říjnu t. r. ještě bylo schváleno pořízení další jednotky (DES MOINES – CA 134). Ta se měla začít stavět jako první, a také byla jako první, 28. května 1945, založena. Dokonce se na jaře r. 1945 uvažovalo i o realizaci ještě jiných lodí tohoto typu (CA 151, CA 152, CA 153). Jenže v té době se už jevilo, že USA válku s Japonskem vyhrají, a bylo tedy zřejmé, že země nebude muset tolik investovat do nových zbrojních programů, potažmo že nebude potřeba tolika křižníků. Proto byl program realizace lodí typu DES MOINES - i na přímluvu presidenta - redukován na 8 jednotek. (Designace CL 144, CL 145, CL 146 a CL 147 byly pak přiděleny lodím následného typu WORCESTER). Nakonec sešlo i z realizace lodí CA 142, CA 143 a CA 149, což ovšem způsobilo nesnáze, protože materiál pro tyto jednotky byl už připraven, a nyní se pro něj obtížně hledalo nové využití…

Okleštění programu výstavy skvělých křižníků typu DES MOINES těžce neslo několik celebrit US válečného námořnictva, a zejména admirál King se neodbytně a rozladěně nechával slyšet, že alespoň 8 desmoinesů by představovalo významnou strategickou a taktickou sílu. Neuspěl. Ba co víc, zrušena byla i stavba lodí CA 140 a CA 141, ačkoli obě už měly mít některá další zlepšení oproti typové jednotce CA 134. A tak nakonec z úžasné, ale pro US Navy nijak neobvyklé série 12 lodí zůstaly toliko CA 134 (DES MOINES), CA 139 (SALEM) a CA 148 (NEWPORT NEWS).

Lodě se ve službě dobře osvědčily a také nové osmipalcovky vykazovaly výtečné vlastnosti. Nepříjemnou výjimkou byl jen - až po desetiletích - výbuch věže č. 2 na křižníku NEWPORT NEWS v r. 1972. Tato loď byla také první, která šla z jednotek typu DES MOINES do výslužby – její kariéra skončila v r. 1978. DES MOINES a SALEM šly do rezervy v r. 1980…

 

 

DATA: Standardní výtlak 17.255 t, plný 20.935 t. Rozměry – délka max. 218,40 m, délka na čáře ponoru 213,35 m, šířka 22,95, ponor 7,92 m. Pohon: 4 kotle Babcock & Wilcock (zásoba nafty 19.930 t), 4 turbíny (General Electric) o výkonu 120.000 HP, max. rychlost 33 uzlů, doplavba 10.600 nám. mil při 15 uzlech. Pancéřování: pás 152 – 102 mm, paluba 89 mm, volná a můstková paluba 26 mm, přepážky 127 – 102 mm, barbety věží hlavních děl 32 mm, věže hlavních děl zpředu 203 mm, střechy 102 mm, strany 95 – 51 mm, vzadu 28 mm, velitelská věž zpředu 165 mm, vzadu 140 mm. Výzbroj 9 děl ráže 293 mm/55 (3 x 3), 12 děl ráže 140 mm/38 (6 x 2), 24 děl ráže 76,2 mm (12 x 2), 24 děl ráže 20 mm (12 x 2) - všechna děla mohla být použita i proti vzdušným cílům. Později lodě dostaly ještě 4 průzkumné-útočné letouny.               

Autor: Milan Jelínek, milan.jelinek@uhk.cz